Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 771/16 #1Nález ÚS ze dne 13.10.2016K principu kontradiktornosti řízení při rozhodování o nákladech řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - MÚ Mělník
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo b... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odůvodnění
Náklady řízení
Stavba
kolaudace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 193/83 SbNU 135
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.771.16.1
Datum vyhlášení31.10.2016
Datum podání07.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.4, § 60 odst.1

183/2006 Sb., § 122 odst.3

37/1967 Sb., § 20 odst.1, § 20 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Neumožní-li soud účastníkovi řízení vyjádřit se k neočekávanému záměru soudu uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení, poruší právo tohoto účastníka na spravedlivý proces, resp. jeho dílčí zásadu kontradiktornosti řízení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 10. 2016 zrušil II. senát Ústavního soudu na návrh stěžovatele Ing. Jiřího Jaroměřského výrok V. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

V rámci řízení vedeného u krajského soudu se stěžovatel domáhal prohlášení nezákonnosti kolaudačního souhlasu Městského úřadu Mělník (dále jen „vedlejší účastník“) s užíváním stavby dešťové kanalizace, jakož i vyslovení zákazu pokračovat v této stavbě. S ohledem na složitost sporu krajský soud zadal vypracování dvou znaleckých posudků, na základě nichž bylo prokázáno, že daná stavba byla skutečně realizována v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Krajský soud proto stěžovateli vyhověl a kolaudační souhlas prohlásil za nezákonný. Ve zbylém rozsahu žalobu pro nedostatek pasivní legitimace vedlejšího účastníka zamítl. Dle míry úspěchu v řízení napadeným výrokem účastníkům uložil, aby na nákladech řízení každý z nich uhradil polovinu celkového znalečného státu.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jeho správní žaloba byla podána primárně za účelem prohlášení nezákonnosti kolaudačního souhlasu, čemuž bylo plně vyhověno. Velmi překvapivé proto bylo, když mu soud uložil povinnost úhrady znalečného, přestože byl v rámci své žaloby úspěšný. Stěžovatel dále upozorňoval na nedostatečné odůvodnění rozsudku. Krajský soud pouze konstatoval shodný úspěch obou účastníků, aniž by specifikoval, jak k danému závěru a konkrétní částce dospěl. Stěžovateli nebyla dána možnost se k výši přiznaného znalečného vyjádřit či proti němu podat jakýkoliv opravný prostředek.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předně uvedl, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje též právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem a vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim. Zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník.

Právě uvedené se vztahuje do značné míry též na případy sporů v oblasti náhrady nákladů řízení. Přestože se jedná o druhotný aspekt procesu, zásada kontradiktornosti nesmí být zcela pominuta. Ačkoliv tak spory o náhradu nákladů řízení v zásadě nedosahují ústavní roviny, Ústavní soud má kompetenci zasáhnout do rozhodování obecných soudů tehdy, bylo-li daným rozhodnutím zasaženo některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod účastníka řízení. Právě zmíněnou vadou je zatížen napadený výrok krajského soudu.

V projednávané věci byla zásada kontradiktornosti řízení skutečně opomenuta, neboť krajský soud stěžovateli nevytvořil prostor k realizaci jeho práva vyjádřit se k neočekávanému záměru soudu uložit mu povinnost uhradit část znalečného, a zatížil tak výrok V. svého rozsudku protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na skutkové okolnosti bylo přitom možno dle Ústavního soudu přitakat stěžovateli, že toto rozhodnutí bylo zcela nepředvídatelné, jelikož důkazní zjištění, jež vyplynula ze znaleckých posudků, vyzněla ve prospěch stěžovatele.

Ústavní soud závěrem poznamenal, že při hodnocení úspěšnosti stran ve věci je nutné přihlížet též k tomu, ke kterému navrhovanému výroku se provedený důkaz, jehož náklady tvoří součást nákladů řízení, váže. V dané věci bylo dle Ústavního soudu zřejmé, že znalecký posudek měl zcela stěžejní význam pro první část žalobního petitu, ve které byl stěžovatel plně úspěšný. Jakákoliv bližší souvislost znaleckého posudku s druhým návrhem, kde stěžovatel úspěšný nebyl, naopak vyvodil nelze. Napadený rozsudek je proto navíc v této části překvapivý.

Ze všech výše uvedených důvodu Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl a při konstatování porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy výrok V. rozsudku krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Ludvík David. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 771/16 ze dne 13. 10. 2016

N 193/83 SbNU 135

K principu kontradiktornosti řízení při rozhodování o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 13. října 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Jaroměřského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti výroku V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133 o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Městského úřadu Mělník.

I. Výrokem V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výrok V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133 se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení a obsahu ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2016, stěžovatel napadl nákladový výrok č. V rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133. Tento výrok byl podle stěžovatele vydán v rozporu s právem na spravedlivý proces a obecnými právními principy, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů. Na základě tohoto rozhodnutí o nákladech řízení stěžovateli vznikla povinnost uhradit státu náhradu nákladů spočívajících ve znalečném, ačkoliv měl stěžovatel ve věci úspěch.

2. V rámci řízení vedeného u krajského soudu se stěžovatel domáhal prohlášení nezákonnosti kolaudačního souhlasu Městského úřadu Mělník (dále též jen "městský úřad") s užíváním stavby vodního díla "11/259 Mšeno, průtah - vodohospodářské objekty", jejímž předmětem byla dešťová kanalizace. Dále se stěžovatel domáhal, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho vlastnického práva k pozemku, spočívajícím v položení a užívání dešťové kanalizace v severozápadním cípu pozemku, a obnovil tak stav před tímto zásahem. S ohledem na problematiku zaměření a odstranění všech pochybností stěžovatel v rámci své žaloby navrhl provedení revizního posudku skutečného zaměření, zda a v jakém rozsahu stavba kanalizace zasahuje na dotčené pozemky, popř. nakolik se přibližuje hranici pozemků. Krajský soud usnesením ustanovil znalce z oboru geodézie a kartografie s tím, že podání znaleckého posudku nebylo žádáno jako spěšné. Následně ustanovil nového znalce ze stejného oboru a podání znaleckého posudku tentokrát jako spěšné žádáno bylo. Napadeným výrokem pak krajský soud uložil stěžovateli i městskému úřadu, aby na nákladech řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku uhradili každý polovinu celkového znalečného státu.

3. Krajský soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu ve věci podle § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel byl úspěšný pouze s požadavkem na deklaraci nezákonnosti napadeného kolaudačního souhlasu. Ve vztahu ke druhému žalobnímu požadavku byl naopak úspěšný městský úřad. V řízení byl tedy podle krajského soudu úspěch obou stran shodný. V souladu s § 60 odst. 4 s. ř. s. proto krajský soud uložil účastníkům řízení podle míry jejich úspěchu v řízení nahradit státu jím vynaložené náklady řízení. Ty v tomto případě představovalo znalečné v celkové výši 50 910,72 Kč. S ohledem na shodný úspěch obou stran soud uložil každému z účastníků povinnost zaplatit polovinu této částky, tj. 25 455,36 Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2016 č. j. 9 As 13/2016-34 zamítl následnou kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení - Středočeského kraje.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že účastníci řízení neměli ve věci shodný úspěch. Jeho správní žaloba byla primárně podána za účelem prohlášení nezákonnosti kolaudačního zásahu. K posouzení jeho zákonnosti bylo nezbytné, aby byl v řízení ustanoven znalec, jehož úkolem bylo určit, zda a v jakém rozsahu stavba kanalizace zasahuje na dotčené pozemky, popř. nakolik se přibližuje hranici pozemků. Na základě znaleckého posudku bylo prokázáno, že stavba kanalizace zasahuje do pozemku ve vlastnictví stěžovatele, a to v některých místech v rozsahu až cca jednoho metru. Z tohoto důvodu byla zkolaudovaná stavba realizována v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Tím bylo zasaženo do právní sféry žalobce a soud shledal kolaudační souhlas nezákonným. Bez vypracování znaleckého posudku by tato odborná otázka nemohla být řešena. Pro stěžovatele bylo proto velmi překvapující, že mu soud uložil povinnost úhrady nákladů států spočívající v úhradě znalečného, přestože byl v rámci své žaloby plně úspěšný.

5. Stěžovatel dodává, že napadený výrok rozsudku krajského soudu není dostatečně odůvodněn. Krajský soud pouze odkázal na § 60 odst. 4 s. ř. s. a konstatoval, že oba účastníci měli shodný úspěch ve věci, aniž by konkrétně specifikoval, z čeho se skládá celkové znalečné ve výši 50 910,72 Kč, jak k této částce dospěl a na základě jakých podkladů tuto částku znalci přiznal. Rozhodnutí o nákladech řízení je proto nepřezkoumatelné. Skutečnost, že se stěžovatel nemohl vyjádřit k výši přiznaného znalečného a podat proti rozhodnutí o přiznání znalečného jakýkoliv opravný prostředek, ve kterém by uplatnil své námitky, považuje stěžovatel za zásah do práva na spravedlivý proces. Krajský soud navíc navýšil odměnu znalce o 30 %. Podmínky pro takový postup ovšem nebyly podle stěžovatele splněny.

II. Obsah vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

6. Krajský soud ve vztahu k posouzení míry úspěchu v dané věci a namítanému nedostatečnému odůvodnění svých závěrů uvedl, že z odůvodnění jeho rozsudku i následného rozsudku Nejvyššího správního soudu zjevně plyne, že stěžovatel navrhl vydání dvou samostatných rozsudečných výroků, a uplatnil tedy dva samostatné požadavky. Úspěšný byl jen s jedním z nich. Skutečnost, že pro stěžovatele byl významný pouze jeden z uplatněných požadavků, ze žaloby ani průběhu řízení v dané věci nikterak neplyne. Při posouzení míry úspěchu ve věci tedy soud vycházel z porovnání požadovaného návrhu s výroky v rozhodnutí ve věci samé, z čehož lze dovodit shodnou míru úspěchu obou stran. Lze se navíc domnívat, že pro stěžovatele by spíše než deklarace nezákonnosti kolaudačního souhlasu bylo mnohem významnější, pokud by soud vyhověl jeho návrhu fakticky směřujícímu k odstranění stavby.

7. K otázce znalečného pak krajský soud uvedl, že zjištění umístění sporné stavby bylo stejně důležité pro oba žalobcem uplatněné požadavky. Situace v dané věci byla specifická v důsledku potřeby včasného zpracování posudku s ohledem na jednoroční lhůtu podle § 122 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "stavební zákon"). Soud navíc musel přihlédnout k tomu, že předchozí ustanovený znalec nebyl schopen znalecký posudek zpracovat včas. Kvůli zdravotním obtížím pak soud akceptoval mírné nedodržení lhůty stanovené druhému znalci.

8. Stěžovatel ve své replice zdůraznil, že jeho prioritou bylo určit a prokázat nezákonnost postupu správních orgánů, který následně vyústil ve vydání nezákonného kolaudačního souhlasu. Výrok týkající se deklarace nezákonnosti kolaudačního souhlasu je stěžejní pro jakýkoli další postup stěžovatele. Pro určení zákonnosti či nezákonnosti kolaudačního souhlasu byl rozhodný právě znalecký posudek. Ve vztahu k jeho spěšnosti kvůli jednoroční lhůtě plynoucí z § 122 odst. 3 stavebního zákona stěžovatel zmínil, že žalobu podal u krajského soudu cca šest měsíců předtím, než byl jmenován znalec, který vypracoval znalecký posudek. Krajský soud mohl jmenovat znalce dříve. Hned po podání žaloby věděl, že je vázán určitou lhůtou, ve které je třeba danou věc rozhodnout. Mohl přijmout taková opatření, aby bez problému v této lhůtě rozhodl, včetně jmenování znalce pro vypracování znaleckého posudku.

9. Ústavní soud také vyzval k vyjádření vedlejšího účastníka řízení Městský úřad Mělník. Vedlejší účastník však ve lhůtě stanovené k případnému vyjádření na tuto výzvu nijak nezareagoval.

III. Právní posouzení

10. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

11. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve všech vyjádřeních účastníků řízení a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaných spisů obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vedle jejích převážně substantivních aspektů namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože se nemohl vyjádřit k rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení v podobě znalečného státu a podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek. Povinnost nahradit tyto náklady řízení mu navíc byla uložena, aniž by pro to byly dány zákonné podmínky. Neměl totiž ve věci shodný úspěch jako městský úřad.

III. a) Obecné principy

13. Z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") plyne právo "ovlivnit svými argumenty úvahu soudu jak o celém předmětu řízení, tak ohledně hodnocení veškerých dílčích částí takového řízení" [viz Baňouch, H. Čl. 38 (Veřejné, průtahů prosté jednání před zákonným soudcem a soudem s možností vyjádření). In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 797]. Konkrétně ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení z pohledu práva na spravedlivý proces a legitimního očekávání ochrany majetku Ústavní soud ve své judikatuře formuloval určité ústavní zásady a limity. Vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je součástí soudního procesu jako celku a je zásadně v pravomoci obecných soudů. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, ač má vztah k účastníkům řízení, v zásadě nedosahuje ústavní roviny umožňující Ústavnímu soudu zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů má však Ústavní soud kompetenci zasáhnout tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně garantovaných práv nebo svobod. Ústavní soud poskytne ochranu základním právům, pokud rozhodnutí obecného soudu vykazuje procesní exces, který není toliko běžným porušením podústavního práva, avšak má povahu zřejmého rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495), bod 14].

14. Ústavní soud doplňuje, že na posuzovanou věc lze aplikovat i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantující právo na spravedlivý proces, a tedy i související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelem napadený výrok rozhodnutí o nákladech řízení byl totiž vynesen krajským soudem v rámci řízení, které bylo z pohledu autonomně chápaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy vedeno za účelem rozhodnutí "sporu týkajícího se občanských práv a závazků". Ve věci šlo o majetkové právo civilní povahy (kolaudační souhlas vedl k omezení vlastnického práva stěžovatele k jeho pozemku), které mělo základ ve vnitrostátním právu, a šlo o opravdový a vážný spor, jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva (z judikatury Evropského soudu pro lidská práva viz rozhodnutí o přijatelnosti věci Zehnalová a Zehnal proti České republice ze dne 14. 5. 2002, č. 38621/97, oddíl 5, a contrario; či rozsudek ve věci Allan Jacobsson proti Švédsku (č. 1) ze dne 25. 10. 1989, č. 1084/84, § 73, per analogiam).

15. Ústavní soud připomíná, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, z něhož vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443); z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak viz rozsudky ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996, § 31; či ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, § 33]. Tato zásada platí pro důkazy a vyjádření předložené účastníky řízení i obstarané a provedené soudem, který vydal napadené rozhodnutí (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, č. 18990/91, § 23; či ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10, § 44-45). Soud musí sám dodržovat zásadu kontradiktornosti, zejména pokud rozhoduje spor na základě důvodu uplatněného z úřední povinnosti nebo námitky vznesené z úřední povinnosti (viz mutatis mutandis rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Skondrianos proti Řecku ze dne 18. 12. 2003, č. 63000/00, 74291/01 a 74292/01, § 29-30; ve věci Clinique des Acacias a ostatní proti Francii ze dne 13. 10. 2005, č. 65399/01, 65406/01, 65405/01 a 65407/01, § 38; či ve věci Prikyan a Angelova proti Bulharsku ze dne 16. 2. 2006, č. 44624/98, § 42).

16. Je třeba připustit, že právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení. V některých věcech s velmi specifickými skutkovými okolnostmi se Evropský soud pro lidská práva například domníval, že nesdělením procesního dokumentu stěžovateli a tím, že mu nebylo umožněno se k němu vyjádřit, nebyla porušena spravedlivost řízení, pokud tato možnost neměla žádný vliv na výsledek sporu a přijaté právní řešení nezavdávalo podnět k diskusi (viz rozsudky ve věci Stepinska proti Francii ze dne 15. 6. 2004, č. 1814/02, § 18; či ve věci Verdú Verdú proti Španělsku ze dne 15. 2. 2007, č. 43432/02, § 28). Určujícím prvkem je otázka, zda jeden z účastníků soudního řízení "byl překvapen" skutečností, že soud založil své rozhodnutí na důvodu uplatněném z úřední povinnosti (viz rozsudky ve věci Clinique des Acacias a ostatní, citováno výše, § 43; či ve věci Čepek, citováno výše, § 48). Soud musí velmi pečlivě postupovat tam, kde se ve sporu objeví nečekaný obrat, zvláště pokud se jedná o otázku, o níž mu přísluší rozhodnout diskrečně. Zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník (viz Čepek, citováno výše, § 48).

17. Výše uvedené zásady se vztahují do značné míry též na případy sporů v oblasti nákladů řízení. Jedná se sice o druhotný aspekt procesu, což může odůvodnit skutečnost, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností určujících pro jeho rozhodování o tomto aspektu sporu. Zásada kontradiktornosti však nesmí být zcela pominuta (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Beer proti Rakousku ze dne 6. 2. 2001, č. 30428/96, § 18; či ve věci Čepek, citováno výše, § 49). I když možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů může být omezena, neměli by být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Askon AD proti Bulharsku ze dne 16. 10. 2012, § 30-32). Nakonec je třeba připomenout, že nebylo-li v určitém stadiu řízení dbáno práva na kontradiktorní řízení, není podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyloučeno, že vyšší soud bude moci veškeré nedostatky napravit (viz např. rozsudek ve věci Dallos proti Maďarsku ze dne 1. 3. 2001, č. 29082/95, § 47-53).

18. Na uvedené principy plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva navázal i Ústavní soud, který ve své judikatuře zdůrazňuje, že "součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat ... Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností ..." [srov. nález sp. zn. II. ÚS 828/06; stejný závěr vyplývá i z nálezu sp. zn. II. ÚS 3550/13 ze dne 25. 8. 2015 (N 154/78 SbNU 335), z nálezu sp. zn. I. ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015 (N 156/78 SbNU 353) a dalších].

III. b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc

19. V posuzované věci stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k úmyslu krajského soudu uložit mu povinnost nahradit státu polovinu znalečného ani k její výši. Nebyl mu vytvořen nutný procesní prostor, aby mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, s nimiž by se krajský soud musel v rozhodnutí náležitě vypořádat. V rozporu s výše citovanou judikaturou tedy krajský soud zcela opomenul zásadu kontradiktornosti. S ohledem na skutkové okolnosti této věci přitom lze přitakat stěžovateli, že rozhodnutí o povinnosti uhradit státu znalečné (a o jeho konkrétní výši) nebylo zcela předvídatelné. I z námitek stěžovatele podle Ústavního soudu plyne přijatelný závěr, že ho rozhodnutí o znalečném "překvapilo" a nebylo plně očekávatelné. Tento závěr je namístě tím spíše, že důkazní zjištění, jež vyplynula ze znaleckého posudku, vyzněla ve prospěch stěžovatele a byla významná pro rozhodnutí o věci samé.

20. Zásah do práva stěžovatele na kontradiktorní řízení byl v tomto případě o to intenzivnější, že stěžovatel následně neměl žádný procesní nástroj, jak své námitky proti rozhodnutí krajského soudu o znalečném uplatnit. Podle § 104 odst. 2 s. ř. s. totiž platí, že "[k]asační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná". Tím spíše měl krajský soud dbát toho, aby byla ve vztahu ke všem výrokům jeho rozsudku kontradiktornost zachována. Nebylo totiž možné, aby Nejvyšší správní soud jeho pochybení napravil, a řízení tak bylo co do nákladového výroku jako celek spravedlivé. Stěžovatel se ve výsledku dostal do nežádoucí situace, kterou popisuje i výše citovaná judikatura Ústavního soudu, protože byl donucen vznášet námitky proti výroku V rozsudku krajského soudu poprvé až v řízení před Ústavním soudem, jehož role je však ze své povahy zaměřena na posuzování jiných skutečností a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva [viz nález sp. zn. III. ÚS 3705/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 72/81 SbNU 267)].

21. V právě projednávané věci proto došlo k procesnímu excesu, který není toliko běžným porušením podústavního práva, ale dosahuje ústavněprávní roviny. Krajský soud měl při jednání anebo výzvou s určením lhůty k podání případného vyjádření stěžovateli vytvořit procesní prostor k realizaci jeho ústavně zaručeného práva vyjádřit se k neočekávanému záměru soudu uložit mu povinnost uhradit státu vzniklé náklady řízení v podobě znalečného [viz obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 (N 89/81 SbNU 471), bod 13]. Tím, že tak neučinil, zatížil výrok V svého rozsudku protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud z toho důvodu přistoupil ke zrušení napadeného výroku rozsudku krajského soudu. K řečenému Ústavní soud poznamenává, že úspěšnost stran ve věci nelze posuzovat výlučně podle poměru výroků rozhodnutí, stran nichž účastník měl či neměl úspěch. Podstatným se také může ukázat, ke kterému navrhovanému výroku se provedený důkaz, jehož náklady tvoří (podstatnou) součást nákladů řízení, váže.

22. V posuzované věci krajský soud výslovně v odůvodnění rozsudku uvedl, že "nechal v tomto řízení nezávisle na stranách sporu zpracovat znalecký posudek za účelem ověření správnosti podkladů, z nichž žalovaný při hodnocení skutkového stavu vycházel. Tento posudek přitom prokázal částečnou nespolehlivost a nesprávnost vstupních podkladů. Z územního rozhodnutí ani stavebního povolení nevyplývá, že by bylo povoleno umístění kanalizace (též) na pozemcích žalobce ... Znaleckým posudkem však bylo podle soudu s dostatečnou mírou pravděpodobnosti (s tzv. praktickou jistotou) prokázáno, že kanalizace částečně do těchto pozemků zasahuje ... [Z]naleckým posudkem bylo jednoznačně deklarováno, že geodetické zaměření ... je z hlediska odborných požadavků na přesnost měření nepoužitelné ... Současně znalec potvrdil, že společnost ... samotné vlastnické hranice nezaměřovala a v tomto směru z předložených výkresů také vyjít nelze. Za daných okolností tedy neměl žalovaný dostatečně zjištěn skutkový stav pro to, aby mohl s ohledem na spornost průběhu vlastnické hranice konstatovat splnění zákonných podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu ... Uvedené tedy znamená, že byla zkolaudována stavba, která byla realizována v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením, ... a tím bylo zasaženo do právní sféry žalobce ... [N]a stavbu realizovanou v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením nelze vydat kolaudační souhlas - užívání takové stavby je žalovaný naopak povinen zakázat a musí trvat na odstranění zjištěných nedostatků předtím, než kolaudační souhlas vydá ... První části žalobního petitu tedy soud musel vyhovět".

23. Z těchto slov krajského soudu je zřejmé, že znalecký posudek měl zcela stěžejní význam pro první část žalobního petitu, ve které byl stěžovatel plně úspěšný. Neúspěch ve druhé části petitu však spočíval pouze v nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Krajský soud v příslušné části odůvodnění rozsudku zdůraznil, že se "žalobce domáhal, aby soud žalovanému zakázal, aby pokračoval v porušování vlastnického práva žalobce ... a aby žalovaný obnovil stav pozemků před uvedeným zásahem. Takto postavený žalobní požadavek není oprávněný. Stavebníkem kanalizace nebyl žalovaný, nýbrž osoba zúčastněná na řízení. Žalovanému tedy nelze ukládat, aby obnovil stav před položením kanalizace ..., neboť toho by se žalobce mohl domáhat vůči osobě zúčastněné, resp. vlastníku kanalizace neoprávněně uložené do pozemku žalobce, popř. na tento pozemek neoprávněně zasahující svým ochranným pásmem ...". Podle Ústavního soudu proto znalecký posudek nebyl stejně kriticky důležitý pro posouzení druhé části žalobního petitu a otázky pasivní legitimace žalovaného. Krajský soud ostatně se znaleckým posudkem a závěry z něj plynoucími v této části odůvodnění ani nijak nepracuje. Chybí proto příčinná souvislost mezi náklady řízení v podobě znalečného a výrokem II rozsudku krajského soudu.

24. Ústavnísoud při posuzování věci z hlediska jejího ústavního rozměru bral v úvahu, že kvantitativně (výší částky jako součásti předmětu řízení) náleží mezi tzv. bagatelní věci. Kvalitativní aspekt věci jej však vedl k meritornímu přezkumu. Ze tří kritérií pro posouzení bagatelní věci podle nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (jeho bodu 33; N 55/73 SbNU 89) tu totiž je naplněno poslední z nich, a sice alternativa judikatorního zásahu Ústavního soudu tehdy, jestliže příslušný nejvyšší soud takovou možnost nemá a v řízeních před soudy nižších instancí se opakuje stejný nedostatek řízení. Ten v kontextu projednávané věci spočívá zejména v neposkytnutí informace procesní straně v tom ohledu, aby mohla reagovat a aby výsledek sporu (byť stran nákladů řízení) pro ni byl předvídatelný, a nikoli překvapivý. Tato vada řízení je ostatně vystopovatelná z průběhu sporů před obecnými soudy jak po linii horizontální, tak i vertikální včetně nejvyšších instancí.

IV. Závěr

25. Ústavnísoud shledal, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V otázce nákladů řízení totiž nebyl ze dvou důvodů zachován princip kontradiktornosti řízení jako jeden z komponentů ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Především (v prvním výroku) stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k posouzení úspěchu ve věci a záměru krajského soudu uložit mu povinnost nahradit polovinu znalečného, který byl pro něj překvapivý. Náklady znaleckého posuzování určitých skutečností totiž byly přiřazeny k oběma meritorním výrokům rozsudku krajského soudu, přestože náležely pouze k jeho výroku I, který se týkal nezákonnosti kolaudačního souhlasu. Co do posouzení úspěšnosti účastníků řízení ve věci samé bylo třeba náležitě zohlednit, že petit správní žaloby obsahoval dva procesně samostatné návrhy (návrh určovací ve vztahu ke kolaudaci stavby a návrh zákazu pokračovat ve stavbě) a náklady řízení v podobě znalečného vznikly pouze v souvislosti s prvním z nich. V souvislosti s druhým návrhem, kde stěžovatel úspěšný nebyl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, nelze z rozhodnutí krajského soudu případný vznik nákladů řízení protistrany v podobě znalečného nijak dovodit.

26. Ústavnísoud proto stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a při konstatovaném porušení základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušil výrok V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016 č. j. 48 A 19/2015-133 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru