Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 77/2000Nález ÚS ze dne 23.01.2001Ochrana vlastnického práva nabytého v dobré víře, ochrana třetích osob

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/21 SbNU 101
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.77.2000
Datum vyhlášení07.02.2001
Datum podání07.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 48 odst.1, § 458 odst.1, § 457


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001

N 14/21 SbNU 101

Ochrana vlastnického práva nabytého v dobré víře, ochrana třetích osob

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

M. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999,

č.j. 22 Cdo 1186/98-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu

v Plzni ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 Co 371/97-95, a rozsudkem

Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 2. 1997, č.j. 5

C 163/96-76, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu

v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení,

a 1/ BFT T., spol. s r.o., a 2/ ESSO, s.r.o., IČO 43870198, jako

vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala dne 4. 2. 2000 k poštovní přepravě

ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu

ČR ze dne 17. 11. 1999, č.j. 22 Cdo 1186/98-117. Tímto rozsudkem

bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského

soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 Co 371/97-95, kterým byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 2.

1997, č.j. 5 C 163/96-76. Podle názoru stěžovatelky byla

napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 95 odst. 1

Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn.

5 C 163/96, který je veden u Okresního soudu v Domažlicích,

vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě

žaloby stěžovatelky rozhodoval Okresní soud v Domažlicích

o určení, že stěžovatelka je vlastnicí blíže specifikované

nemovitosti v k.ú. H. F. Stěžovatelka tyto nemovitosti prodala 1/

vedlejšímu účastníkovi s podmínkou, že je nepřevede na jinou osobu

do úplného zaplacení kupní ceny, ke kterému mělo dojít do 31. 8.

1996 (č.l. 46 soudního spisu). Kupní smlouvou ze dne 5. 4. 1996,

jejíž účinky nastaly 24. 4. 1996, však byly nemovitosti prodány

2/ vedlejšímu účastníkovi. Dne 12. 9. 1996 stěžovatelka platně

odstoupila od smlouvy, neboť z dohodnuté částky nebylo zaplaceno

více než 4.000.000,- Kč. Následně se domáhala určovací žalobou

výroku soudu, že je vlastnicí těchto nemovitostí, když tvrdila, že

odstoupením od smlouvy se její vlastnictví obnovilo. Soudy 1.

a 2. stupně však došly k závěru, že 2/ vedlejší účastník nabyl

vlastnictví v dobré víře, vlastnictví se proto obnovit nemohlo,

neboť v době odstoupení od smlouvy již byly pozemky ve vlastnictví

2/ vedlejšího účastníka. Odvolací soud připustil proti svému

rozhodnutí dovolání, které stěžovatelka využila, nebyla však

úspěšná. Rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání

zamítnuto s odůvodněním, že v hmotném právu se tradičně uplatňuje

zásada ochrany dobré víry. Proto dodatečné odpadnutí důvodu, na

jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nemůže mít za

následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitosti nabyl

v dobré víře. Z § 457 o.z. a z § 458 odst. 1 o.z. nepochybně

plyne, že zákon počítá s případy, kdy nebude možné vydání toho, co

účastníci podle zrušené smlouvy dostali. Ze zákona nelze též

dovodit, že by řádně nabyté vlastnické právo mohlo zaniknout jen

proto, že odpadl právní důvod, o který opíral své vlastnictví

předchůdce vlastníka.

Rozsudky obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní

stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání a dovolání.

Její výtky lze shrnout do těchto základních bodů:

1) Obecné soudy akcentovaly pragmatická hlediska řešení,

neboť by vznikla komplikovaná situace ve vztazích mezí ní

a zhotovitelem čerpací stanice na sporných pozemcích. V souladu

s § 610 o.z. lze dohodnout jiná vedlejší ujednání ke kupní smlouvě.

Může jít o výhrady hmotněprávní povahy, ale i o jiné závazky.

Rozdíl je jen v tom, že v prvém případě se strana, která porušila

smlouvu, nemůže úspěšně bránit, ve druhém případě, o který se

jedná, má možnost žalovat na neplatnost odstoupení od smlouvy.

Z pohledu § 80 písm. c) o.s.ř. nelze ale v obou případech

spatřovat rozdíl. Proto stěžovatelka namítá, že čl. 95 Ústavy ČR

nelze vykládat tak, jako by soudcovská nezávislost měla povahu

neomezenou a nadčasovou a de facto "nadzákonnou". Soudci však

jednali nad rámec těchto hranic;

2) Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje rovné právo

vlastníků navzájem, stejný obsah a ochranu tohoto práva. Soudy

však svým jednáním navodily stav, kdy stěžovatelka není vlastnicí,

přitom jí nebyla uhrazena kupní cena a s ohledem na zřetelně

podvodné jednání přinejmenším 1/ vedlejšího účastníka jí už nikdy

uhrazena nebude. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se proto cítí

oprávněnou domáhat se nápravy faktického stavu u Ústavního soudu.

Na tomto základě navrhla zrušení všech tří rozsudků.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se

vyjádřil předseda senátu JUDr. J. S., který uvedl, že Nejvyšší

soud byl vázán skutkovým zjištěním, jak bylo vytvořeno

v předchozím řízení. Předmětem dovolacího rozhodnutí byla otázka,

zda porušení obligačního závazku věc nepřevést má za následek

neplatnost smlouvy s nabyvatelem, který o tomto závazku nevěděl

a věc nabyl v dobré víře a zda dodatečné odpadnutí právního

důvodu, na základě kterého získal převodce vlastnické právo

k věci, má za následek ztrátu vlastnického práva nabyvatele. Se

závěry dovolacího soudu (viz výše) k těmto otázkám ústavní

stížnost prakticky nepolemizuje. Dovolací soud nepopřel, že by

stěžovatelka od smlouvy platně neodstoupila a že by neměla zájem

na uvedení do předešlého stavu. Otázkou naléhavého právního zájmu

na určení se dovolací soud nezabýval. Jde o to, že platně nabyté

vlastnické právo již nemohlo zaniknout. K porušení žádného

z uváděných základních práv proto nedošlo. Za Krajský soud v Plzni

se vyjádřil JUDr. M. P., který odkázal v celém rozsahu na

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nad jeho rámec poukázal

i na výklad § 48 odst. 1, § 457 a § 458 odst. 1 o.z. ve shodně

s argumentací Nejvyššího soudu. Navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti. Za Okresní soud v Domažlicích se vyjádřila B. K., která

uvedla, že rozhodnutí soudu bylo potvrzeno v rámci odvolacího

i dovolacího řízení. K porušení základního práva podle čl. 11

Listiny v řízení nedošlo. Zda jsou aplikovaná ustanovení § 80

písm. c) o.s.ř. a § 49 a § 457 o.z. v souladu s Listinou,

nepřísluší okresnímu soudu posuzovat. Má však za to, že oživit

vlastnické právo stěžovatelky nemohlo. Nedostatek ošetření

smluvních vztahů včetně případného oživení vlastnictví nemůže být

chápán jako rozpor zákona s Ústavou, resp. Listinou. Postup, který

navrhuje stěžovatelka, by naopak mohl takovým zneužíváním práv

a svobod být. Proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.

Z vedlejších účastníků se vyjádřil pouze 2/ vedlejší účastník,

který se ztotožnil se závěry obecných soudů. Soudy postupovaly

v souladu s platným právem a k žádnému rozporu s Ústavou či

Listinou nedošlo. To, že stěžovatelka ve sporu neuspěla

a s ohledem na ustanovení hmotného práva ani uspět nemohla,

nezakládá rozpor s Ústavou, popř. Listinou. Navrhl současně

zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv

poskytuje, včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána

přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je neopodstatněná.

Stěžovatelka především vznáší námitky k právním závěrům

obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského

práva hmotného a procesního. Přezkoumávání takových otázek

Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatelka své odvolací

a dovolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči

orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož

působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich

povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy

ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou

současně zasaženy práva a svobody základní nad rámec kautel čl.

4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení.

Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí.

Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod

ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelky v dané věci

ochrana soudy odepřena nebyla. Měla možnost ve smyslu čl. 36 odst.

1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy domáhat se stanoveným

postupem svých práv (nejen základních) a soudy jí tuto ochranu

neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně

její žalobu, odvolání a dovolání a rozhodly o nich předepsaným

způsobem. To, že stěžovatelka v řízení neuspěla, samo o sobě nelze

za porušení základních práv považovat. Všechna namítaná porušení

základních práv jsou obecná a neodůvodněná.

Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý

jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení

bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým

důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy,

u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že

v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.

Tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR v této souvislosti

neobstojí z následujících důvodů. Stěžovatelka se v řízení před

obecnými soudy nedovolávala neústavnosti výše uvedených ustanovení

o.s.ř. a o.z. a soudům proto nelze oprávněně vytýkat, že se touto

otázkou zvláště nezabývaly, když nedospěly k závěru, že by

aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR byla na místě. Toto ustanovení

ovšem nezakládá subjektivní právo účastníků soudního řízení, nýbrž

vymezuje vztah kompetence obecných soudů a Ústavního soudu při

soudní ochraně ústavnosti. Pokud jde o výtku porušení čl. 95 odst.

1 Ústavy ČR, je nutno opět zdůraznit, že se jedná o řízení

o ústavní stížnosti, kde se posuzuje zásah do ústavně zaručeného

veřejného subjektivního práva stěžovatelky. Dané ustanovení je

ovšem především kompetenční normou, která negativně vymezuje vztah

výkonné a soudní moci a chrání soudní moc před zásahy moci

výkonné. Ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatelky z tohoto

ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo

o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného

ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě

zákonného podkladu výkonu soudní moci a její nezávislosti na moci

výkonné. Jistě i taková ustanovení mohou být základem přezkumu

ústavnosti právních předpisů, ovšem jen v případě, že návrh podá

navrhovatel, který splňuje podmínky k podání návrhu na abstraktní

přezkum ústavnosti. Tyto podmínky v daném případě stěžovatelka

nesplňuje a neústavnosti ustanovení o.s.ř. a o.z. se ani

nedovolává. Jiný výklad by znamenal, že jakékoli soudní rozhodnutí

by bylo vždy napadnutelné ústavní stížností spojenou podle § 74

zákona o Ústavním soudu s návrhem na přezkoumání zákona, popř.

jiného právního předpisu, který byl přitom státním orgánem

aplikován. Tím by ovšem došlo ke ztotožnění roviny ústavnosti

a zákonnosti, což však odporuje konstrukci ústavního soudnictví,

jak je zakotvena v Ústavě ČR.

Stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy

spatřuje v podstatě v tom, že rozhodnutí obecných soudů nevedlo

v jejím případě k úspěchu v soudním sporu. Protože, jak již bylo

uvedeno, jsou však obecné soudy povinny poskytovat podle čl. 90

Ústavy ČR ve spojení s čl. 81 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny

ochranu právům i druhé strany sporu, měl 2/ vedlejší účastník

rovněž právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně

vlastnického práva a práva na jeho soudní ochranu. V daném případě

soudy došly ke správnému závěru, že ve vztahu k 2/ vedlejšímu

účastníkovi stěžovatelka není v žádném právním vztahu a proto se

vůči němu nemůže dovolávat svých práv žalobou podle § 80 písm. c)

o.s.ř.

Mezi stěžovatelkou a 1/ vedlejším účastníkem vznikl vztah

obligační, závazkový, nikoli vztah věcné povahy, tzn., že práva

a povinnosti z takového vztahu se týkaly pouze stran tohoto

vztahu, nikoli třetích osob. Proto se stěžovatelka nemůže úspěšně

dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná,

působící i vůči třetím osobám. Stěžovatelka však své vlastnické

právo při uzavírání kupní smlouvy nezajistila věcněprávními

prostředky, včetně vyznačení v katastru nemovitostí. Od vkladu

smlouvy do katastru nemovitostí dne 3. 10. 1995 proto mohl 1/

vedlejší účastník jako vlastník s nemovitostmi disponovat. Její

odstoupení od kupní smlouvy proto mohlo mít účinky pouze vůči 1/

vedlejšímu účastníkovi. Toto odstoupení se proto nemohlo

promítnout do věcněprávního postavení 2/ vedlejšího účastníka,

který vůči ní v žádném závazkovém vztahu nebyl. Naopak z jeho

řádně nabytého vlastnického práva vyplýval nárok na jeho ochranu

i vůči stěžovatelce právě ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za

podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře a bez rozporu

s § 39 o.z. Závazkový vztah mezi smluvními stranami, včetně

odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen

mezi smluvními stranami, a nemůže mít vliv na postavení třetích

osob (mimo univerzální sukcese v případě úmrtí). Zejména pak

nemůže dojít k restituci v případě, kdy nabyvatel již neměl

nemovitost, která byla předmětem koupě, ve svém vlastnictví.

S ohledem na okolnosti případu Ústavní soud neposoudil

dovolávání se čl. 11 Listiny stěžovatelkou, která v době jeho

podání nebyla podle katastru nemovitostí vlastníkem, jako návrh

podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní předpisy umožňují

dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní

stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatelka

netvrdila, že vlastnictví nabýt měla a nenabyla, jak je typické

pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy

v rozhodnutí o její určovací žalobě posoudily věc na základě

právně nesprávného názoru. Takový návrh nelze bez dalšího hodnotit

jako podaný někým zjevně neoprávněným.

Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem

řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní

posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury

Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním

soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním

porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní

posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních

principů. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.

Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudů nebylo

zasaženo základní právo stěžovatelky, zakotvené v čl. 36 odst. 1

Listiny. Proto nedošlo ani k porušení čl. 95 Ústavy ČR, nehledě

k tomu, že stěžovatelka žádnou ústavně právní argumentaci

Ústavnímu soudu nepředestřela. Nebyly tak shledány důvody, proč by

se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto

otázkách a bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§

82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 1. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru