Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 767/06 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/zákaz zneužití vlastnictví a limity jeho výkonu
Věcný rejstříkTrestný čin
Stavba
správní sankce
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.767.06.1
Datum podání27.11.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 258

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 767/06 ze dne 28. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. Ž. a Z. Ž., zastoupených JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Nám. Přemysla Otakara II. 58/16, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2005 ve věci sp. zn. 10 To 125/2005, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2006 ve věci sp. zn. 3 To 192/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2006 ve věci sp. zn. 8 Tdo 924/2006, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svým návrhem napadají rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měl být porušen i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Rozsudkem okresního soudu, jenž ve věci rozhodoval po předchozí kasaci Nejvyšším soudem, byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem zneužívání vlastnictví dle § 258 trestního zákona, jehož se dopustili tím, že jako vlastníci nemovitosti, která je zapsána jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitostí kulturních památek ČR, postavili dvoupodlažní přístavbu restaurace. Ve stavbě přitom pokračovali i poté, co jim bylo rozhodnutím Městského úřadu v Českém Krumlově nařízeno zastavení stavebních prací. Tímto jednáním změnili vnější vzhled budovy, a poškodili tak kulturní památku, která se nachází v městské památkové rezervaci a zároveň je součástí vnitřního města Český Krumlov, zapsaného v seznamu Světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO. Za to byli stěžovatelé odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců; výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným usnesením zamítl; dovolání následně Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl.

Stěžovatelé mají za to, že se předmětného trestného činu nedopustili a že jim jeho spáchání ani nebylo soudy prokázáno. Odsouzení stěžovatelů je dle jejich názoru postaveno pouze na dedukcích soudu, spočívajících zejména na estetickém cítění jednotlivých osob; trvalé a neodstranitelné poškození dané kulturní památky nicméně v řízení prokázáno nebylo. Stěžovatelé se domnívají, že z provedeného dokazování není vůbec zřejmé, k jakému poškození nemovitosti mělo spornou přístavbou dojít, přičemž stranou zůstalo i zjištění, v jakém rozsahu k tomuto poškození došlo ještě před tím, než se stali vlastníky dané nemovitosti. Podle názoru stěžovatelů, jenž má korespondovat s názorem krajského soudu při jeho prvním rozhodnutí ve věci, mají případná "poškození" charakter estetický, nepředstavují však trvalé - a tedy trestněprávně relevantní - poškození dané kulturní památky.

Nadto stěžovatelé zpochybňují samotnou trestněprávní relevanci předmětné právní věci, neboť mají za to, že by v jejich případě mělo do úvahy připadat čistě řízení správní. Konkurenci zájmu státu na ochraně památek na straně jedné a zájmu na ochraně vlastnických práv fyzických a právnických osob na straně druhé je dle názoru stěžovatelů třeba řešit s ohledem na čl. 11 odst. 3 Listiny, přičemž otázku případné trestněprávní odpovědnosti vlastníků je nutno posuzovat velmi citlivě a uvážlivě. Soudy všech instancí v projednávané věci rozhodovaly opakovaně, což samo o sobě svědčí o nejasnosti dané právní otázky.

Dne 25. 6. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno jako příloha projednávané ústavní stížnosti rozhodnutí Městského úřadu v Českém Krumlově o dodatečném povolení (sporné) stavby. Stěžovatelé tím dle jejich názoru dále dokládají, že svým jednáním nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání vlastnictví dle § 258 trestního zákona.

Po posouzení uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí předně zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ústavní soud nepředstavuje nadřazenou instanci soudů obecných, a není proto v jeho pravomoci zasahovat do jurisdikce obecných soudů; nepřísluší mu tak posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů, a to ani tehdy, jestliže se se závěry obecných soudů neztotožňuje (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 137, str. 195, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 623/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 69, str. 163). Úkolem Ústavního soudu proto není kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových nezákonností, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 504/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 138, str. 227, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5, str. 17).

Podání stěžovatelů obsahuje ve své většině opakování námitek a argumentů vznesených již dříve v řízení před obecnými soudy, naposledy v rámci řízení dovolacího. Z výše uvedených důvodů není Ústavní soud zásadně oprávněn rozhodovací činnost obecných soudů jakkoli revidovat či polemizovat s jejími závěry, pokud v jejím důsledku není zasaženo některé základní právo či svoboda stěžovatelů. Po přezkoumání Ústavní soud neshledal, že by - prizmatem judikatury Ústavního soudu - bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani žádné výše uvedené ustanovení Ústavy ČR. Obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatelů, odpovídající pozornost věnovaly i-z hlediska meritorního rozhodnutí pravděpodobně stěžejní - otázce míry společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelů (srov. s. 4-5 rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu). Z tohoto pohledu proto Ústavní soud v postupu obecných soudů v dané trestní věci žádná pochybení neindikoval.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že jejich případné protiprávní jednání nemůže mít trestněprávní charakter, neboť je relevantní pouze z hlediska správně-právního. Existence sankce ve správním řízení nevylučuje sankcionování daného jednání i v řízení trestním. Ústavní soud vychází ze skutečnosti, že trestní zákon v ustanovení § 258 obsahuje skutkovou podstatu zneužívání vlastnictví, jejíž ústavní konformitu ostatně stěžovatelé ani nezpochybňují a kterou Ústavní soud považuje za reflexi stěžovateli uvedeného ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny; zpochybnění samotného trestněprávního charakteru dané právní věci proto považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Pokud jde o konkrétní jednání stěžovatelů a jeho podřaditelnost pod skutkovou podstatu § 258 trestního zákona, Ústavní soud sice v zásadě sdílí názor stěžovatelů, že předmětnou skutkovou podstatu je třeba vykládat tak, že zde uvedené "poškození věci" musí být nevratné, touto otázkou se nicméně obecné soudy taktéž zabývaly a s danou námitkou se v odůvodněních napadených rozhodnutí dostatečně vyrovnaly, proto nemůže být tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nikterak relevantní.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli Ústavnímu soudu doručené dodatečné povolení stavby by za splnění daných podmínek případně mohlo být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu § 278 trestního řádu, nikoliv však argumentem, jenž by zakládal (nebo alespoň podporoval) opodstatněnost posuzované ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé Listinou chráněné základní právo stěžovatelů. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní názor Okresního soudu v Českém Krumlově, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné a ústavně konformní.

Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru