Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 765/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.765.20.1
Datum podání13.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

141/1964 Sb., § 105 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 765/20 ze dne 8. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1260/2019-399 ze dne 27. listopadu 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 112/2019 ze dne 15. května 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 154/2018 ze dne 17. ledna 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 v trestní věci porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které způsobilo dopravní nehodu. Podle stěžovatele obecné soudy v trestní věci, v níž byl jako obviněný odsouzen, porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (díle jen "Listina"). Porušen byl také čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ve věci stěžovatele došlo ke srážce vozidla s chodci na vozovce v místě přechodu pro chodce, přičemž první poškozený (ročník 1960) utrpěl zranění odpovídající těžké újmě na zdraví, druhá poškozená (ročník 1971) utrpěla zranění charakteru ublížení na těle. Stěžovatel jako řidič vozidla popsaným jednáním porušil povinnost řidiče stanovenou v § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, podle níž řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Stěžovatel tedy jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a uvedený čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, čímž spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.

3. Stěžovateli byl uložen podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí, že obecné soudy nepřipustily revizní znalecký posudek z oboru dopravy navrhovaný stěžovatelem z důvodu, že znalecký posudek z oboru dopravy podaný znalcem Ing. Kopalem vykazuje vady.

5. Soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně průběhu nehody, zejména nebyl odstraněn rozpor mezi závěry znalce Ing. Kopala a zjištěními znalce MUDr. Leo Havelky, který podával lékařský posudek. Zejména nebylo s jistotou stanoveno první místo střetu (zásah na těle) poškozeného. Obecné soudy pochybily, když se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně pohybu a rychlosti chůze poškozených, neboť jak jsou uvedeny v posudku, nejsou v souladu s výpověďmi poškozených. Znalec také nebyl schopen jednoznačně vysvětlit, proč dle znaleckého posudku šli poškození vedle sebe, když z jejich výpovědí vyplývá to, že šli za sebou. Soudy se odpovídajícím způsobem nezabývaly posouzením zavinění poškozeného, i když ze znaleckého posudku Ing. Kopala jednoznačně vyplynulo, že technicky nesprávný byl i pohyb chodců, kteří měli po vstupu do vozovky opakovaně kontrolovat dopravní proud, který křižují. Stěžovatel dále upozorňuje, že v době střetu s vozidlem obžalovaného nemusel být poškozený vůbec při vzpřímené poloze, svědkyně H. navíc uvedla směr přecházení zprava doleva (tj. jiný, než zohlednily soudy). Odvolací soud odmítl návrh stěžovatele na zjištění zdravotního stavu poškozeného před nehodou, i přesto, že stěžovatel předložil důkazy vyvracející domněnku, že zdravotní stav poškozeného před nehodou byl dobrý.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.

10. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.

11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.

12. Ústavní soud na základě výše uvedených zásad k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

13. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestného činu je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí neplyne jakýkoliv podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

14. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady.

15. Trestní soudy musejí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani jakého druhu důkazního prostředku lze použít. Procesní předpisy jen výjimečně přikazují použít některý druh důkazů při dokazování určité skutečnosti. Obecně platí, že znalec se přibere tehdy, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí a zároveň pro složitost posuzované otázky nepostačí vyžádání odborného vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 věty první trestního řádu.

16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. "Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti." [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/01 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Jedná se tedy o jeden z celé plejády důkazů, vedoucích k usvědčení pachatele.

17. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod.

18. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru