Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 76/95Nález ÚS ze dne 12.09.1995Otázka vyloučení případů znárodnění s retroaktivním stanovením účinnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
retroaktivita
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/4 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.76.95
Datum podání07.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 10

Ostatní dotčené předpisy

118/1948 Sb.

87/1991 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 76/95 ze dne 12. 9. 1995

N 47/4 SbNU 27

Otázka vyloučení případů znárodnění s retroaktivním stanovením účinnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. 9. 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti E. K., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92, a Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 280/92, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako vedlejšího účastníka řízení, ve věci uzavření dohody o vydání věci,

takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 28O/94, seruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 1. 4. 1995, která došla Ústavnímu soudu České republiky dne 7. 4. 1995, se domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. 13 C 206/92 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 280/94, kterým byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že jako oprávněná osoba podala prostřednictvím svého právního zástupce výzvu k vydání věci, a to domu čp. 312 a pozemku čp. 238 v k. ú. P.8, a to povinné osobě Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Jelikož po podání výzvy došlo k demolici objektu, byla výzva k vydání věci omezena jen na parcelu p. č. 238, která je v majetku Obvodního soudu pro Prahu 8.

Jelikož výzvě nebylo vyhověno, podala stěžovatelka na Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu, kterou se domáhala vydání uvedené nemovitosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 206/92, ze dne 22. 3. 1994, byla tato žaloba zamítnuta s odůvodněním, že k přechodu věci na stát došlo mimo rozhodné období, tj. před 25. 2. 1948, a to na podkladě zákona č. 118/1948 Sb. a na něj navazující vyhlášky č. 2333/48 Ministerstva vnitřního obchodu, a proto se na souzenou věc zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje.

K podanému odvolání Městský soud svým rozsudkem ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 23 Co 28O/94, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a plně se ztotožnil s jeho závěry.

Ústavní soud České republiky si vyžádal soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 206/92, ze kterého zjistil, že původním vlastníkem výše uvedených nemovitostí byla firma J. K., v. o. s. Tato firma se skládala ze dvou vlastníků, z nichž O. E. nepřežil deportaci transportem do Lodže a také nikdo z jeho potomků nepřežil rok 1945. Majetek firmy byl v době tzv. protektorátu arizován a přešel na německou říši. Proto zbývající vlastník B. K. podal v r. 1947 žádost o restituci majetku, která byla kladně vyřízena dne 23. 3. 1948.

Na základě zákona č. 118/1948 Sb. ze dne 28. 4. 1948 a vyhlášky ministra vnitřního obchodu č. 2333 ze dne 29. 9. 1948 byl podnik znárodněn zestátněním ke dni 1. 1. 1948. B. K. zemřel dne xx. x. 1980 a ve své závěti dne 1. 2. 1975 veškerý svůj majetek odkázal stěžovatelce.

Nemovitosti přešly v r. 1962 na justiční správu Obvodního soudu pro Prahu 8, který je vlastníkem doposud.

Stěžovatelka vytýká oběma stížností napadeným rozsudkům, že bylo porušeno její základní právo zaručené Ústavou České republiky v čl. 10 a Listinou základních práv a svobod v čl. 11 tím, že rozhodující soudy rozhodly, že rozhodným datem přechodu na stát bylo datum 1. 1. 1948, tedy datum, které předcházelo vydání zákona č. 118/1948 Sb.

Dále stěžovatelka vytýká oběma soudům skutečnost, že pro posouzení jejího nároku nepřihlédly k tomu, že sice pozemek byl zastavěn po převzetí státem, ale že k demolici objektu došlo až v květnu 1991, tedy po účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., kdy měla být dispozice s tímto majetkem již omezena.

Posléze stěžovatelka ponechává Ústavnímu soudu České republiky k úvaze, zda v soudy projednávaných případech nedošlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. k porušení rovnosti účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti znovu zdůrazňuje skutečnost, že k přechodu věci na stát došlo mimo rozhodné období.

K námitce stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků v řízení uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby v průběhu celého soudního řízení tuto námitku uplatnila, což neučinila.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že vidí rozpor ve skutečnosti, že stěžovatelka požaduje povinnost uzavření dohody o vydání celé věci, aniž by jakkoliv prokazovala i nárok po původním spoluvlastníku, O. E. Jinak se ztotožňuje se závěry obou rozhodujících soudů.

Ústavní soud České republiky, po vyžádání spisu i s přihlédnutím k vyžádaným vyjádřením, se ve svém rozhodování zaměřil pouze na ústavněprávní stránku věci, tedy na právní argumentaci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 i Městského soudu v Praze, porušující základní lidská práva, ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Není jeho kompetencí, aby zkoumal skutkovou podstatu, která byla předmětem dokazování obvodního soudu, se kterou se Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ztotožnil.

Základní otázkou, kterou se Ústavní soud tedy musel zabývat, je otázka rozhodného období podle zákona č. 87/1991 Sb.

Předmětný zákon č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd učiněných v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Se závěry obou soudů v této otázce nelze zásadně souhlasit, neboť je závaznou právní skutečností, že k vydání zákona č. 118/1948 Sb. došlo dnem 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb. Vydáním zákona č. 118/1948 Sb. došlo ke křivdě, jak ji má na mysli ust. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Až do doby vydání zákona č. 118/1948 Sb. právní předchůdce navrhovatelky užíval všech atributů souvisejících s výkonem vlastnického práva, tj. věc držet, užívat, požívat a disponovat s ní. Zákon č. 118/1948 Sb. byl koncipován jako

nástroj třídního boje, jehož účelem bylo upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniklé majetkové křivdy, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je proto nutno správně vztáhnout k datu přijetí zákona č. 118/1948 Sb., tedy k 28. 4. 1948. K majetkové křivdě tedy došlo v rozhodném období, jak je chápe zákon č. 87/1991 Sb.

Vyloučení případů znárodnění, ku kterým došlo zákony vydanými v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. jen proto, že zákon č. 118/1948 Sb. obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné doby, ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva a znamená porušení ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

K tomu nezbývá než dodat, že se Ústavní soud České republiky plně ztotožnil s právními názory, vyslovenými v nálezu Ústavního soudu bývalé ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92 a nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 114/93.

Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem České republiky, jinak by došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Pokud se týká námitky stěžovatelky, co do porušení rovnosti účastníků řízení, Ústavní soud se ztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze k této otázce a porušení rovnosti účastníků řízení neshledal.

Námitkou nepřipuštění dovolání, vzhledem k projednávané ústavněprávní stránce věci, se Ústavní soud nezabýval, neboť pro projednání ústavní stížnosti byla bez významu.

Ústavnísoud České republiky neshledal rovněž důvody k přenesení nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., jak navrhovala stěžovatelka.

Protože základ porušení práva podle Listiny základních práv a svobod je již obsažen v rozhodnutísoudu prvého stupně, byl Ústavní soud České republiky nucen zrušit rozhodnutí obou soudů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 9. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru