Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 755/2000Usnesení ÚS ze dne 15.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.755.2000
Datum podání22.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.i

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 755/2000 ze dne 15. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele státního podniku P., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 209/99, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1056/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 78/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 18. 12. 2000 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 209/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1056/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 78/98.

Stěžovatel byl žalován vedlejší účastnicí řízení paní J. M. o vydání domu č. p. 708 s pozemky parc. č. 1450 a 1451 v katastrálním území U., a to podle § 6 odst. 1, písm. i), zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Posledním ve věci vydaným rozhodnutím byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 209/99, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 78/98, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 10 C 204/91, tak, že stěžovateli byla uložena povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí řízení dohodu o vydání předmětných nemovitostí.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, soudní a jinou právní ochranu, právní jistotu a práva na ochranu vlastnictví, a to ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Stěžovatel se odvolával na skutečnost, že důvodem vyvlastnění nemovitostí státem bylo ucelení závodu, nemovitosti sloužily k účelu, pro který byly vyvlastněny, dále že předmětné nemovitosti nevlastní, neboť došlo k převodu jejich vlastnictví na obchodní společnost P., spol. s r. o., a to cestou schváleného privatizačního projektu ke dni 1. 3. 1998. Obecné soudy pak podle stěžovatele rozhodovaly, aniž se vypořádaly s tvrzenými skutečnostmi a důkazy, které stěžovatel předložil.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 10 C 204/91.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2001 uvedl, že nelze přisvědčit důvodnosti ústavní stížnosti stěžovatele.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 31. 1. 2001 uvedl, že ústavní stížnost nemá za důvodnou. Ve svém postupu dodržel zákonem stanovené regule a obsahový význam jeho rozhodnutí je výsledkem respektu k zákonem stanovené povinnosti aplikovat právní názor dovolacího soudu v dané věci. Stěžovatel pak podle názoru městského soudu pomíjí význam projednací zásady v občanském soudním řízení a přičítá odvolacímu soudu při zjišťování skutkového stavu věci povinnosti, jichž je sám nositelem.

Vedlejší účastnice řízení J. M. ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2001 má za to, že k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele je pouze obecným tvrzením bez jakékoliv konkrétní opory v soudních spisech dosavadních řízeních. Pokud se týká argumentace stěžovatele v tom směru, že on není pasivně legitimován, poněvadž vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na jiný subjekt, ani tato argumentace není správná. S ohledem na ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl stěžovatel jako osoba povinná povinen s věcmi nakládat do jejich vydání oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře a nemohl je ode dne účinnosti tohoto zákona převést do vlastnictví jiného.

Další vedlejší účastnice řízení společnost P., spol. s r. o., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího přesvědčení sporné nemovitosti získala v souladu s platnými předpisy a navrhla, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno. Pro případ, že by Ústavní soud rozhodl, že vedlejší účastnice řízení J. M. je oprávněnou osobou, navrhla vedlejší účastnice, aby jí byla poskytnuta finanční náhrada podle příslušných právních předpisů.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uzavření dohody o vydání věci záležitostí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se skutečnosti, že není již vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť byly privatizovány, Ústavní soud se touto problematikou již několikrát zabýval (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, publ. Sbírka nálezů usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 13, C. H. Beck, Praha a nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publ Sbírka nálezů usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 35, C. H. Beck, Praha) s tím, že bylo věcí svobodné vůle vedlejší účastnice řízení společnosti P., spol. s r. o., zda i za ji známým podmínkám na privatizaci přistoupila.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil s opravnými prostředky na nezávislý soud, který o věci jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 1. 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru