Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 753/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
pravidla silničního provozu
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.753.15.1
Datum podání13.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125

40/2009 Sb., § 2 odst.1, § 337 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 753/15 ze dne 13. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1530/2014-24 ze dne 17. prosince 2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 182/2014-143 ze dne 22. července 2014 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 3 T 132/2012-117 ze dne 28. dubna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 3 T 132/2012 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 330/2011 Sb. (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., účinného od 8. 12. 2012, a odsoudil ho k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neměl pozbýt řidičské oprávnění již dne 11. 2. 2010, neboť proti předmětnému oznámení o "vybodování" podal námitky, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto až 21. 3. 2011. Dále je přesvědčen, že soudy měly jako předběžnou otázku posoudit, zda se jednotlivých přestupků, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto ve správním řízení, dopustil. Namítá též, že jednal v omluvitelném právním omylu, neboť si důvodně myslel, že řízení motorového vozidla po vybodování je pouhým přestupkem. Upozorňuje na to, že sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu bylo vydáno až dne 27. 10. 2010 a Ústavní soud o této problematice rozhodoval až v nálezu sp. zn. III. ÚS 2974/10 ze dne 8. 12. 2011. Závěry soudů všech stupňů jsou tak dle názoru stěžovatele projevem svévole a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. I ve vztahu k ukládanému trestu se odvolací soud dopustil svévole, neboť mu měl vzhledem ke snížení trestní sazby snížit trest.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně v soudním spisu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, SbNU 34/3 257). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

6. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně, konkrétně a logicky odůvodněna a zejména rozsudek odvolacího soudu přesvědčivě reaguje na relevantní námitky a tvrzení stěžovatele, včetně těch, které uplatnil v ústavní stížnosti. Odvolací soud sice zrušil z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, a sám rozhodl o vině a trestu stěžovatele, učinil tak však pouze z důvodu, že v užité právní kvalifikaci zaznamenal pochybení v neprospěch stěžovatele. Byť totiž byla trestná činnost stěžovatele ke dni podání žaloby důvodně právně kvalifikována jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění před novelou zák. č. 330/2011 Sb., v mezidobí došlo ke změně situace v důsledku přijetí zákona č. 390/2012 Sb., jímž byl s účinností ode dne 8. 12. 2012 novelizován tr. zákoník, kdy ve vztahu k žalovanému přečinu došlo k úpravě trestní sazby. Odvolací soud proto v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku shledal, že pro stěžovatele je příznivější postupovat podle tr. zákoníku účinného po novele zák. č. 390/2012 Sb.

7. Argumentace stěžovatele, která stojí na tvrzení, že neměl pozbýt řidičské oprávnění dne 11. 2. 2010, když proti příslušnému oznámení o vybodování podal námitky, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto až 21. 3. 2011, že jako otázka předběžná mělo být posouzeno, zda se skutečně dopustil jednotlivých přestupků, a na přesvědčení, že jednal v omluvitelném omylu, neboť si myslel, že jeho jednání je pouze přestupkem, je pak téměř identická s obsahem podaného dovolání, a Nejvyšší soud se s ní v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal.

8. Není pochyb o tom, že stěžovatel dne 3. 6. 2010 řídil motorové vozidlo přesto, že dne 3. 2. 2010 převzal oznámení příslušného obecního úřadu o dosažení počtu 12 bodů v bodovém hodnocení s výzvou k odevzdání řidičského průkazů a vyrozuměním, že proti provedení záznamu bodů může podat do pěti pracovních dnů námitky a že uplynutím této lhůty pozbývá řidičské oprávnění. Pochybnosti nevznikly ani o tom, že námitky ve stanovené lhůtě pěti dnů nepodal, neboť tak učinil až dne 30. 11. 2010, poté, kdy na něho bylo podáno trestní oznámení. Pokud soudy výkladem příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. vyvodily, že k přerušení dané pětidenní lhůty nemůže dojít pozdějším podáním námitek, resp. že námitky způsobí přerušení lhůty jen za situace, jsou-li doručeny příslušnému obecnímu úřadu do pěti pracovních dnů ode dne, v němž bylo dotčené osobě doručeno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, nelze jejich závěru, že stěžovatel pozbyl řidičské oprávnění uplynutím příslušné pětidenní lhůty, tj. dnem 11. 2. 2010, z ústavního pohledu cokoliv vytknout, stejně jako závěru, že v době, kdy se dopustil protiprávního jednání, bylo uvedené oznámení pravomocné a vykonatelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 413/2014 ze dne 8. 4. 2014). Na tom nic nemění ani okolnost, že se správní orgány a soudy ve správním soudnictví později uplatněnými námitkami stěžovatele zabývaly. Rozhodující je, že soud prvního stupně vyčkal vydání konečného rozhodnutí ve věci - rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 94/2012 ze dne 4. 9. 2012, kterým byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nad uvedený rámec Ústavní soud uvádí, že i ústavní stížnost stěžovatele, kterou napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu, byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 4388/12 ze dne 7. 1. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V době rozhodování soudů tedy nebylo oznámení o dosažení 12 bodů a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění zrušeno, což by jedině mohlo být významné z hlediska posouzení trestnosti jednání stěžovatele. I kdyby snad po vydání odsuzujícího rozhodnutí bylo toto oznámení dodatečně zrušeno (což se však nestalo), tato skutečnost by byla důvodem pro povolení obnovy trestního řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 919/16 ze dne 20. 6. 2016).

9. Nelze přisvědčit ani další námitce, že jako otázka předběžná mělo být posouzeno, zda se stěžovatel skutečně dopustil jednotlivých přestupků. Nejvyšší soud v této souvislosti případně odkázal na soudní judikaturu, podle níž trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve vykonávání činnosti, která byla pachateli zakázána (nebo k ní bylo odňato oprávnění), lze spáchat jedině za předpokladu, že rozhodnutí, jímž byla činnost zakázána, je pravomocné a vykonatelné. Jako otázka předběžná ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu musí být tedy soudem vyřešena právní moc a vykonatelnost takového rozhodnutí, neboť soud není v tomto směru vázán závěrem orgánu, který je vydal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 951/2012-29 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014 ze dne 17. 12. 2014). Soudy tedy nebyly povinny zabývat se zákonností či správností jednotlivých správních řízení vedených o konkrétních dopravních přestupcích stěžovatele. Těmi se ostatně dostatečně zabývaly na základě námitek stěžovatele příslušné orgány ve správním řízení a soudy ve správním soudnictví.

10. Nejvyšší soud také přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že jednal v omluvitelném právním omylu, když si myslel, že řízení motorového vozidla po vybodování není trestné dle tr. zákoníku. Pokud vědomí stěžovatele o tom, že nebyl oprávněn řídit motorové vozidlo, vyvodil nejen z jeho chování a jednání bezprostředně poté, co obdržel oznámení o dosažení 12 bodů a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, kdy v rozporu se skutečností podepsal čestné prohlášení o ztrátě řidičského průkazu, ale i z příslušné právní úpravy dané skutkové podstaty a jejího vývoje a z vývoje soudní judikatury k ní, i tyto jeho řádně odůvodněné závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a Ústavní soud neshledal důvod, aby je přehodnocoval. K této námitce se ostatně velmi podrobně v napadeném rozsudku vyjádřil i odvolací soud (viz č. l. 7 a 8 rozsudku). Rovněž Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2167/12 ze dne 28. 6. 2012 vyložil, že jednání, kterého se dopustil jiný stěžovatel, jenž také řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění, o čemž byl vyrozuměn oznámením o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, nepřestalo být trestným ani podle nové právní úpravy provedené tr. zákoníkem.

11. Stran námitky proti uloženému trestu Ústavní soud konstatuje, že ji stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti; jedná se tedy o nové tvrzení. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadami minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před soudy, a aby v důsledku toho rozhodovací činnost soudů nahrazoval. Stěžovatel mohl a měl tuto námitku uplatnit v dovolání [viz dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], což neučinil, čímž vyloučil, aby se jí Nejvyšší soud zabýval. Není proto možné ji řešit v řízení o ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016).

12. Lze uzavřít, že stěžovatelova argumentace Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů byla porušena základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru