Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 753/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kutná Hora
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.753.14.1
Datum podání26.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 205


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 753/14 ze dne 30. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. Š., právně zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Havlíčkovo náměstí 512, 284 01 Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1152/2013-26, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2013 č. j. 9 To 164/2013-230, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 3. 2013 č. j. 14 T 103/2012-204, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva vyjádřeného zásadou nullum crimen sine lege a garantovaného jako součást práva na spravedlivý proces ustanovením čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, čehož se měl dopustit tím, že v úmyslu vlastního obohacení neoprávněně odebíral elektrickou energii mimo měřící zařízení a způsobil tak škodu ve výši nejméně 599.590,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a k náhradě škody poškozené korporaci. Krajský soud svým v záhlaví citovaným usnesením napadený rozsudek na návrh stěžovatele zrušil, avšak toliko ve výroku o náhradě škody. Ve zbytku podané odvolání zamítl. Nejvyšší soud shledal námitky stěžovatele vyjádřené v dovolání jako zjevně neopodstatněné a dovolání odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy svým postupem porušily jednu ze zásad tvořících v úhrnu právo na spravedlivý proces, tj. zásadu nullum crimen sine lege, která vyjadřuje zákaz stanovit skutkové podstaty trestných činů jinak než zákonem. Takového zásahu se měly obecné soudy dopustit tím, že nesprávně provedly dokazování stran zjištění vzniklé škody, čímž nesprávně stanovily případně vzniklou škodu vyšší, než mohla skutečně vzniknout. Stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení byly povinny vést dokazování směřující ke zjištění skutečné škody a nikoli ji vyčíslit dle vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o měření elektřiny"). Takto vyčíslená škoda dle stěžovatele nezohledňuje skutečně neoprávněně odebranou elektrickou energii, ale stanovuje náhradu škody, jako by došlo k maximálnímu technicky možnému odběru.

Tímto jednáním měly, podle stěžovatele, orgány činné v trestním řízení vycházet z podzákonného právního předpisu vydaného orgánem výkonné moci a nikoli ze zákona, jak předvídá čl. 39 Listiny. Takto zjištěný výsledek je přitom rozhodující pro zjištění, zda vůbec došlo ke spáchání trestného činu a pokud ano, zda se nejedná o jeho kvalifikovanou podobu stíhanou přísnějším trestem. Stěžovatel zde odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013 (259/2013 Sb.), ve kterém se Ústavní soud k aplikaci zmíněné zásady vyjádřil. V souhrnu má stěžovatel za to, že aplikací vyhlášky o měření elektřiny pro zjištění výše škody, která může být předpokladem pro přísnější kvalifikaci trestného činu, obecné soudy porušily zásadu nullum crimen sine lege vyjádřenou ustanovením čl. 39 Listiny.

Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodným argumentem, na kterém stěžovatel vybudoval svou ústavní stížnost, je aplikace vyhlášky o měření elektřiny při posuzování soudů, zda došlo ke spáchání trestného činu. Z ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel nesprávně směšuje dva prvky - jednak vymezení skutkové podstaty trestného činu (ke které směřuje aplikace zásady nullum crimen sine lege) a dále namítaný nesprávný postup soudů při stanovení výše škody způsobené jeho jednáním. Jejich rozdělení je však pro korektní ústavní posouzení stížnosti nezbytné. Co se týče skutkové podstaty trestného činu, Ústavní soud shledal, že vyhláška o měření elektřiny se na vymezení skutkové podstaty trestného činu krádeže, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným, nijak neprojevuje. Základní znaky protiprávního jednání, včetně výše škody rozhodující pro použití speciálních ustanovení § 205 trestního zákoníku, jsou dány zákonnou úpravou, tj. trestním zákoníkem, která je dostatečně předvídatelná a stabilní. Nelze tak využít analogii použitou stěžovatelem poukazujícím na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12. V něm se totiž Ústavní soud vyslovil k tomu, že přímo trestní zákon zmocnil vládu České republiky k dotvoření skutkové podstaty (zde lze odkázat a contrario na argumentaci použitou v bodu 32. nálezu). K porušení zákazu vysloveného ustanovením čl. 39 Listiny tak v projednávaném případě dojít nemohlo. Ústavní soud pouze připomíná, že tento závěr je též patrný z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Druhým aspektem stížnosti je tvrzené nesprávné vyčíslení výše škody obecnými soudy, při kterém měly vyjít z vyhlášky o měření elektřiny. To je však již otázka právního a skutkového posouzení, které je svěřeno obecným soudům. Součástí jejich pravomoci je stanovit výši vzniklé škody a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí hodnotit, než z pozic ochrany ústavního pořádku České republiky. Zde lze odkázat na závěry vyslovené v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014, byť se v něm Ústavní soud vyslovil k náhradě škody v civilním řízení (viz zejména bod 49.). Okresní soud přesvědčivě vyložil, proč považoval za správné vyjít při stanovení výše vzniklé škody z vyhlášky o měření elektřiny a stejně tak je dostatečně zřetelně vysvětleno v příslušných odůvodněních, proč krajský soud a Nejvyšší soud uvedený postup aprobovaly. V jejich jednání Ústavní soud neshledal nic, co by zavdávalo důvod pro jeho kasační zásah. Rozhodnutí jsou dostatečně srozumitelná a dostatečně vysvětlují, jakými úvahami se soudy řídily při právním a skutkovém hodnocení rozhodných okolností posuzovaného případu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru