Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 753/02Usnesení ÚS ze dne 05.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.753.02
Datum podání09.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 134 odst.2

2/1993 Sb., čl. 8


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 753/02 ze dne 5. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele A. H., zastoupeného advokátkou JUDr. V.F., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2002, čj. 9 To 567/2002-24, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002 a vyhovujícím požadovaným formálním podmínkám, domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni uvedeného v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 5 Nt 993/2002, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako krádež podle ustanovení § 247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit spolu s dalšími spolupachateli několika útoky proti cizímu majetku. Okresní soud Plzeň-město rozhodl usnesením ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 241/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 6 To 1076/2001, o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 5 Nt 4020/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2002, sp. zn. 35 To 43/2002, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, neboť trvá i nadále vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu byl tímto rozhodnutím zrušen, neboť již pominul.

Stěžovatel podal dne 2. 8. 2002 k Okresnímu soudu Plzeň-město žádost o propuštění z vazby na svobodu spojenou s písemným slibem podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 8. 8. 2002, čj. 5 Nt 993/2002-7, jeho žádost zamítl a písemný slib nepřijal. Dospěl k závěru, že je důvodné podezření, že se nejméně části trestné činnosti kladené mu za vinu dopustil a že nadále trvá vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatel byl již pro majetkovou trestnou činnost odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a byl mu uložen trest vyhoštění na tři roky (v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 129/2000). Nyní stíhané trestní činnosti se měl dopustit krátce po propuštění z výkonu uvedeného trestu odnětí svobody. Zohlednil taktéž skutečnost, že stěžovatel neměl žádný podstatný legální zdroj příjmů. Rovněž s ohledem na charakter trestné činnosti - krádeže "ve velkém", koordinovaná činnost více osob - existuje podle názoru soudu důvodná obava, že by po propuštění z vazby stěžovatel páchal další trestnou činnost. Z uvedených důvodů soud považoval stěžovatelův slib podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nabídnutý náhradou za vazbu za opatření nedostatečné.

Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 10. 2002, čj. 9 To 567/2002-24, stížnost zamítl. Stížnostní soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele uplatněnými ve stížnosti. Poté, když přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že od doby předchozího rozhodnutí o vazbě nenastala žádná podstatná změna okolností, která by mohla mít za následek změnu v trvání důvodů předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního soudu ústavní stížností. Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Namítl, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že z obsahu vyšetřovacího spisu lze konstruovat důvodné podezření, že se stíhané trestné činnosti dopustil. Neuvádějí však, na jakých důkazech své podezření zakládají. Podle názoru stěžovatele by obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí měly "naprosto přesně konkretizovat usvědčující výpovědi svědků, citovat listinné důkazy a, pokud jde o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, konkretizovat rovněž i den uskutečnění hovoru, hovořící osoby i účastnické telefonní číslo". Připomíná, že v jednotlivých rozhodnutích soudů se objevují pochybení nejen v označení spoluobviněných, ale i ve výčtu útoků proti cizímu majetku.

Stěžovatel dále připomíná, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně tři uvedl, že je dáno důvodné podezření, že se stěžovatel podílel na vloupání do prodejny E. a do prodejny A. S., a dále konkretizuje skutečnosti, které toto podezření zakládají. Stěžovatel se v ústavní stížnosti pouští do obsáhlé polemiky, v níž především zpochybňuje důkazní hodnotu skutečností uváděných krajským soudem. Potvrzuje, že z odborného vyjádření Policie ČR vyplývá, že olej z hydraulického zvedáku nalezeného a zajištěného na místě činu v prodejně E. a olej na jeho kalhotách, když byl zadržen krátce poté, kdy došlo ke vloupání do této provozovny, jsou téhož druhu. Navíc, ze záznamu o telefonním odposlechu telefonní stanice 0728112987 je zřejmé, že volající hovoří o tom, že jim vytekl olej. Stěžovatel namítá, že soud ale nekonkretizuje den, kdy byl uvedený hovor uskutečněn, ani hovořící osoby a neuvádí ani další skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se na trestné činnosti podílel stěžovatel.

Stěžovatel zpochybňuje rovněž soudem tvrzené podezření z účasti na vloupání do provozovny AP . Dále poukazuje na to, že krajský soud v napadeném rozhodnutí správně uvádí, že se soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pouze dvěma stíhanými útoky, a to vloupání do prodejny E. a vloupání do prodejny AP , ačkoli mu bylo obvinění sděleno pro čtyři útoky. Stěžovatel tvrdí, že v případech vloupání do prodejny Kožené zboží majitele J. H., majitele J. C. a AP nebyly zjištěny žádné konkrétní najisto postavené skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se této trestné činnosti dopustil, a proto by měl být propuštěn z vazby na svobodu.

K důvodům trvání předstižné vazby, které uvádí rozhodnutí soudu prvého stupně, na nějž napadené rozhodnutí odkazuje, a to konkrétně k tvrzení, že nemůže vykázat řádný zdroj příjmů, stěžovatel uvádí, že nikdo není povinen "ukládat a šetřit si finanční prostředky", ani být zaměstnán. Prostředky k obživě si podle jeho názoru může každý opatřovat jakoukoli legální činností včetně spekulací, obchodování na burzách i výhrami v loterii.

Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, podle něhož má být v odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu dostatečně zřejmým způsobem vyloženo, z jakých důkazů a prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách spočívá. Podle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí (ani rozhodnutí, na něž v odůvodnění odkazuje) konkrétní skutečnost odůvodňující další trvání vazby předstižné neobsahuje a uvedeným požadavkům nevyhovuje.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně v posuzovaném případě a odkázal i na rozhodnutí soudů, které rozhodovaly o vazbě stěžovatele v předchozích řízeních v dané věci. Dospěl nicméně k závěru, že v době, kdy o věci vydával napadené usnesení, bylo dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu v zákonem požadované míře toliko v části trestné činnosti, pro kterou proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, a to důvodné podezření z účasti na vloupání do prodejny E. a A. S. Zúžení důvodnosti podezření však nemělo zásadní vliv na existenci důvodu vazby předstižné. Rozhodující skutečnosti, které k uvedenému vazebnímu důvodu v daném případě uvedla předchozí usnesení soudů, zůstaly nezměněny. Krajský soud se domnívá, že osobní svoboda stěžovatele nebyla v dané věci protiprávně omezena, neboť podmínky pro trvání vazby byly splněny.

Ústavní soud vyšel při posuzování důvodnosti návrhu z obsahu napadeného rozhodnutí a z řízení, jež mu předcházelo, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudu, jenž napadené usnesení vydal. Dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni spatřuje Ústavní soud ve tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebních důvodů. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení § 67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v § 67 písm. c) trestního řádu, tj., že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí ústavním požadavkům dostálo. Jak konstatoval stížnostní soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli nadále trvá podezření, že se stěžovatel podílel na spáchání trestného činu, pro nějž je trestně stíhán, nejméně v případě vloupání do provozovny E. a do prodejny A. Podezření soudu vycházelo z dosud provedeného dokazování, hlavně z odborné expertízy, která potvrdila, že se olej z hydraulického zvedáku zajištěného na místě činu shoduje s olejem na stěžovatelově oblečení, a dále z výsledků opatření dle § 88 trestního řádu, jímž byl nařízen odposlech a záznam telefonních rozhovorů.

Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, vazba není institutem sankčním, nýbrž zajišťovacím, který spadá do režimu trestního práva procesního, nikoli hmotného. Námitky stěžovatele, že v odůvodnění rozhodnutí soud "naprosto přesně" nekonkretizoval důkazy, které by jej ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly, nejsou v dané věci relevantní, neboť otázkami takového druhu se budou zabývat až orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy, v dalším průběhu řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/02).

Stran označeného vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvého stupně, na něž odkazuje, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. c). Stěžovatel byl podle zjištění obecných soudů pro majetkovou trestnou činnost již odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a byl mu dále uložen trest vyhoštění. Nyní stíhané trestné činnosti se měl dopustit krátce po propuštění z výkonu trestu v době, kdy měl být vykonán trest vyhoštění.

Soud zohlednil, že stěžovatel neměl žádný podstatný legální zdroj příjmů, vyjma možnosti nejistého výdělku při sázkách a hrách. Se stěžovatelovými tvrzeními stran neexistence zákonné povinnosti "ukládat a šetřit si finanční prostředky a být zaměstnán" se lze sice obecně ztotožnit, nicméně ve specifickém kontextu rozhodování o vazbě a o jejím dalším trvání jsou zcela nepřípadná. Obecný soud v posuzovaném případě neměl důvod hledat existenci takové zákonné povinnosti a tím méně důvod zkoumat její případné porušení. Nejistý zdroj příjmů stěžovatele však považoval za relevantní pro hodnocení naplněnosti důvodů pro trvání předstižné vazby osoby důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu.

Rovněž charakter trestné činnosti, k níž docházelo koordinovanou činností více osob, zesílilo obavu soudu, že by stěžovatel po propuštění z vazby na svobodu v páchání trestné činnosti pokračoval. Obavy soudu tak nelze označit za nedůvodné.

Za nepřípadný považuje Ústavní soud odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 271/96, neboť tímto nálezem bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu, jež neobsahovalo konkrétní skutečnosti, odůvodňující koluzní vazbu, a odvolávalo se pouze na obsah spisu. O takový případ však v projednávané věci nejde.

Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody. V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu předstižnou obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě vyložena. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon. K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i porušení článku 8 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že předmětem jeho přezkumné činnosti nebylo rozhodnutí, jímž byl stěžovatel vzat do vazby. Poukaz stěžovatele na uvedený článek Listiny je tudíž nepřípadný.

Ústavnímusoudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 5. listopadu 2003JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru