Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 752/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituc... více
Věcný rejstříkpozemek
pohledávka/postoupení
restituční nárok
osoba/oprávněná
účastník řízení/vedlejší
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.752.10.1
Datum podání15.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.6, § 13 odst.7, § 4 odst.1, § 4 odst.2, § 11 odst.2

95/1999 Sb.

99/1963 Sb., § 93


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 752/10 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. A. S., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 19 C 158/2005-92 ze dne 7. 6. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 456/2007-122 ze dne 18. 1. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3868/2008-159 ze dne 8. 12. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, domnívaje se, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Z přiloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 19 C 158/2005-92 ze dne 7. 6. 2007 zamítl žalobu s návrhem, aby druhý žalovaný - Lesy ČR, státní podnik, byl uznán povinným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání pozemku parc. č. 1103/6, eventuálně pozemku parc. č. 1085, nacházející se v k. ú. Klánovice, obec Klánovice, a to se všemi porosty, stavbami a dalším příslušenstvím s tím, že součástí této dohody bude též dohoda o vyrovnání rozdílu ceny daného pozemku a výše nároků stěžovatele na náhradní pozemek, dále s návrhem, že druhý žalovaný je ke dni uzavření výše označené dohody povinen uzavřít s prvním žalovaným - Pozemkovým fondem ČR dohodu o převzetí závazku prvního žalovaného vydat stěžovateli některý ze shora identifikovaných pozemků, a s návrhem, že první žalovaný je povinen uzavřít s druhým žalovaným na jeho návrh dohodu o převzetí dluhu, jejímž předmětem bude převzetí závazku prvního žalovaného vydat stěžovateli některý ze shora identifikovaných pozemků. O nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo, stěžovatele nicméně zavázal k jejich úhradě vedlejšímu účastníkovi na straně žalované, Městské části Praha - Klánovice.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 18 Co 456/2007-122 ze dne 18. 1. 2008 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Obecné soudy vzaly shodně za prokázané, že stěžovatel je dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), osobou oprávněnou k vydání náhradního pozemku za ideální 1/2 pozemku parc. č. 477, les, o výměře 2.491 m2, v k. ú. Klánovice dle rozhodnutí Pozemkového úřadu v Praze č. j. PÚ 13/91 s právní mocí 12. 9. 1995 a č. j. PÚ 1181/97 s právní mocí 4. 7. 1997. Předmětný nárok stěžovatel původně u soudu uplatnil společně se svou manželkou (dále též "původní žalobci"), na níž převedl polovinu svého nároku postupní smlouvu ze dne 10. 12. 2001, v průběhu řízení byl pak nárok postupní smlouvou ze dne 1. 10. 2006 převeden zpět na stěžovatele. Ze zákona byl osobou povinnou k vydání náhradního pozemku první žalovaný, který však nedisponoval lesními pozemky, proto došlo dne 21. 12. 2000 mezi prvním a druhým žalovaným k uzavření smlouvy, dle níž převzal druhý žalovaný za prvého žalovaného závazek k vydání náhradních lesních pozemků za podmínek zde stanovených. Dne 9. 4. 2002 pak došlo mezi prvým žalovaným a oběma původními žalobci k uzavření dohody o výši nároku na převod jiných pozemků, jejímž důsledkem měla být, poté co dojde ke konsensu mezi oprávněnými osobami a druhým žalovaným ohledně převodu konkrétních lesních pozemků, další smlouva o převzetí dluhu uzavřená již mezi prvním a druhým žalovaným. Ve smyslu těchto podmínek nabízel druhý žalovaný původním žalobcům náhradní pozemky, a to parc. č. 1085 a 1100/2 v k. ú. Klánovice, parc. č. 1669/19 v k. ú. Jirny, parc. č. 1563 v k. ú. Újezd nad Lesy a spoluvlastnický podíl na pozemcích parc. č. 260/1 a 260/2 v k. ú. Čejetice, jejichž stávajícím spoluvlastníkem je rovněž stěžovatel. Původní žalobci projevili zájem toliko o pozemek parc. č. 1085, který však nebylo, jak se posléze ukázalo, možno dohodou vydat, neboť se na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku vydaného Krajským národním výborem v Praze dne 28. 4. 1951 pod č. j. Č.Ú III.-1184/51 jednalo o možný majetek obce. Vydání žalobci vytipovaného pozemku parc. č. 1103/6 v k. ú. Klánovice bylo druhým žalovaným odmítnuto s tím, že tento pozemek je součástí arondačního programu a zůstává tak v právu hospodaření státního podniku, navíc je oproti původnímu pozemku několikanásobně větší a má vyšší hodnotu.

Soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu rozdělil nárok stěžovatele na vydání náhradního pozemku podle § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě na dvě části. Stěžovatele označil za osobu oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě co do výše 1/2 tohoto nároku, jemuž však nebylo možno vyhovět s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, neboť stěžovatel neměl právo na jím vybrané konkrétní náhradní pozemky, a to ani ve světle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, které nebylo možné na daný případ aplikovat. V postupu žalovaných nebyla ze strany obecných soudů spatřována diskriminace či libovůle, druhý žalovaný nabídl žalobci několik náhradních pozemků přiměřených rozsahem i kvalitou, které stěžovatel nepřijal. Obecné soudy současně zdůraznily, že v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě není vyloučeno, aby náhradní pozemek ležel v katastru obce jiné. Ohledně druhé části nároku soud prvního stupně dovodil s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 prekluzi nároku ke dni 31. 12. 2005. Odvolací soud se touto otázkou pro nadbytečnost, s ohledem na výše uvedené závěry, již nezabýval.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3868/2008-159 ze dne 8. 12. 2009 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Podle jeho názoru svými zamítavými rozhodnutím nesplnily svoji povinnost chránit jeho legitimní očekávání plynoucí z nároku přiznaného mu rozhodnutím pozemkového úřadu a "zajistit mu co nejsnadnější kompenzaci převedením odpovídajícího pozemku do jeho vlastnictví", čímž porušily jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Svým formalistickým rozhodováním, které nebralo v potaz smysl a účel zákona o půdě, pak obecné soudy způsobily zásah do jeho práva vlastnit a pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatel se dovolává právních závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a nálezů na něj navazujících, jež obecné soudy v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") údajně ignorovaly, přičemž podle nich žaloba na vydání konkrétních pozemků představuje jediný prostředek obrany stěžovatele v případě svévolného či diskriminujícího postupu ze strany Pozemkového fondu ČR. Existenci libovůle stěžovatel dovozuje již ze samotné délky celého procesu domáhání se vydání náhradního pozemku, probíhajícího od roku 1991, což má svědčit o "liknavosti státního aparátu a diskriminaci stěžovatele". Dále libovůli Pozemkového fondu ČR, potažmo Lesů ČR, spatřuje ve vytváření překážek, pro něž není možné vhodné pozemky vydat, jak však stěžovatel upozornil, nejedná se o překážky uvedené v zákoně o půdě. Obsahují-li smluvní ujednání, uzavřené mezi oběma žalovanými, více podmínek či omezení vydání pozemků k uspokojení nároku oprávněné osoby, pak tyto překračují zákonná omezení a obcházejí tímto povinnost stanovenou zákonem. Druhý žalovaný se za této situace pokusil vnutit stěžovateli nevyužitelné pozemky a naopak pod nejrůznějšími záminkami odmítal nabízet pozemky lukrativní. Pro případ neexistence libovůle na straně žalovaných stěžovatel uvedl, že bylo povinností soudu vést ho k úpravě petitu, který by stanovil povinnost žalovaných vydat v určité konkrétní době pozemek v hodnotě blížící se současné hodnotě původního pozemku.

Stěžovatel v další části ústavní stížnosti opakovaně odkázal na již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 s tím, že uspokojení nároků osob oprávněných ze zákona o půdě má přednost před jinými případnými nároky či právními vztahy, včetně vztahů vyplývajících z arondačního programu lesních pozemků. Touto námitkou se obecné soudy dle stěžovatele nezabývaly, stejně jako existencí nároku vedlejšího účastníka k nabízenému pozemku, jež vzaly obecné soudy za prokázanou bez odpovídajícího důkazního řízení a aniž stěžovateli umožnily se k této otázce vyjádřit. Za pochybení obecných soudů stěžovatel označil též přibrání vedlejšího účastníka do řízení bez provedení odpovídajícího šetření ohledně oprávněnosti tohoto přistoupení.

V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2010, stěžovatel brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýkal jednak absenci řádného odůvodnění ve vztahu ke stěžovatelem nastoleným právním otázkám a dále nerespektování závazných právních názorů Ústavního soudu, jelikož dovolací soud nereflektoval námitky stěžovatele naplňující dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravných prostředků uplatněných stěžovatelem v předchozím řízení. Stěžovatel se tímto způsobem v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v jejich hierarchii, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, jak bylo shora uvedeno. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že je jimi porušeno ústavně zaručené právo.

Pochybení podobného charakteru nyní shledáno nebylo. Ve sporu mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR, respektive Lesy ČR, nešlo o odmítnutí bezúplatně převést jiný pozemek, tedy o upření naturální restituce, ale o odmítnutí převést určitý konkrétní pozemek podle výběru stěžovatele. Judikatura obecných soudů je postavena na tom, že právo oprávněných osob vybrat si jiný pozemek, a tomu korespondující povinnost Pozemkového fondu ČR takový pozemek převést, ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě neobsahuje. Ústavní soud považuje tento závěr za ústavně souladný. Není-li možno z různých zákonem stanovených důvodů vydat restituentům pozemky, které jim původně patřily a byly jim odňaty, přichází na řadu "vydání" jiných pozemků určených genericky, pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních. Zákon neukládá Pozemkovému fondu ČR, který z pozemků (v téže obci, a není-li jich, pak jinde) má za povinnost oprávněné osobě převést, což však neznamená, že by oprávněná osoba, které svědčí nárok na bezúplatné převedení jiných pozemků, nemohla brojit proti postupu, pokud by jí Pozemkový fond ČR nabídl vhodné pozemky nikoliv v téže obci, ač se tam takové pozemky nacházejí, případně bezdůvodně odmítl takové pozemky vůbec nabídnout, nebo by nabídku bez jakéhokoliv závažného důvodu vůbec nerealizoval. Příslušnému postupu Pozemkového fondu ČR pak musí odpovídat i patřičný postup oprávněných osob při uplatňování jejich nároku. V daném případě postup stěžovatele posléze koncentrovaný v žalobním návrhu vyústil v závěr obecných soudů o tom, že se domáhá bez hmotně právního titulu pouze konkrétního pozemku, respektive pozemků. Tomuto závěru nelze z hlediska kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny ničeho vytknout.

V dané souvislosti neobstojí námitky stěžovatele týkající se nesprávného právního posouzení věci, neboť z napadených rozsudků obecných soudů vyplývají skutkové a právní odlišnosti natolik rozdílné od případů řešených v nálezech Ústavního soudu, na které stěžovatel ve svém návrhu odkázal, že nelze v projednávané věci aplikovat v nich použitou právní argumentaci. Jmenovitě nález sp. zn. III. ÚS 495/02 nelze interpretovat (obdobně i nález sp. zn. I. ÚS 3169/07, který z nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 vychází) v tom smyslu, že by snad otevřel možnost výběru a vydávání konkrétního pozemku oprávněnou osobou bez dalšího. Nález sp. zn. III. ÚS 495/02 je třeba vykládat tak, že pouze ve výjimečném případě, jestliže by se konkrétní oprávněná osoba nemohla určitou dobu, po vlastní marné snaze, domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku stanoveným postupem - tedy jestliže by Pozemkový fond ČR postupoval vůči oprávněné osobě svévolně - přicházela by v úvahu eventualita výběru (oprávněnou osobou) a vydání konkrétního pozemku (případně žaloba na vydání pozemku). Totiž, v takovém případě by byl výběr (oprávněnou osobou) a vydání konkrétního pozemku opodstatněn tím, že by šlo o poslední možnost (ultima ratio), jak se domoci svého nároku, tedy byl by odůvodněn imperativem zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae); výběr konkrétního pozemku by tak představoval jediný prostředek obrany proti libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 33, str. 303 an.).

O takový případ však v dané věci zjevně nešlo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto považovaly při posuzování předmětného případu za stěžejní otázku, zda se stát ve vztahu ke stěžovateli prostřednictvím žalovaných (bez ohledu na jejich věcnou pasivní legitimaci) nezachoval diskriminačně, nebo zda způsob uspokojování restitučního nároku stěžovatele nelze označit za libovolný či dokonce svévolný, přitom dospěly k negativnímu závěru, vedeni důvody, jak byly shora zaznamenány. Obsah podrobných a rozsáhlých spisových podkladů nasvědčuje správnosti těchto závěrů. Stěžovateli bylo prokazatelně nabídnuto několik náhradních pozemků přiměřených rozsahem i kvalitou, které odmítl, neboť se, jak nepřímo doznává v ústavní stížnosti, nejednalo o pozemky lukrativní.

V návaznosti na argumentaci stěžovatele Ústavní soud dále připomíná skutkový stav věci, který nebyl mezi stranami sporný, tedy že Pozemkový fond ČR nedisponuje žádnými lesními pozemky, jež by mohl vydat jako náhradní pozemek stěžovateli. Skutečnost, že stěžovatel neměl možnost po určitou dobu se domoci faktické realizace svého práva na vydání náhradního pozemku, nelze za těchto okolností přičítat k tíži Pozemkovému fondu ČR, jenž se naopak tuto nepříznivou situaci pokusil vyřešit prostřednictvím dohody o spolupráci při vypořádání restitučních nároků ze dne 21. 12. 2000, uzavřenou s druhým žalovaným, který není, a to je třeba zdůraznit, ze zákona osobou povinnou k vydání náhradních pozemků. Na jeho postup a podmínky jím stanovené pro vyhledání vhodných náhradních pozemků nelze tudíž nahlížet pod zorným úhlem zákona o půdě, jak to činí stěžovatel.

Stěžovatel se mýlí i pokud jde o jeho tvrzení stran uspokojení nároků osob oprávněných ze zákona o půdě, které má mít údajně absolutní přednost před jinými případnými nároky či právními vztahy, maje konkrétně na mysli arondační program lesních pozemků a restituční nárok obce. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, na který se stěžovatel odvolává, bylo toliko vysloveno, že nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před postupem při prodeji pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Rozšiřuje-li stěžovatel dopad citovaného nálezu i na další právní vztahy, dopouští se jeho desinterpretace.

Stěžovatel dále namítá dotčení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Evropský soud pro lidská práva podle své ustálené judikatury poskytuje ochranu nejen již "existujícímu majetku", nýbrž i takovému majetku, k němuž se vlastnické právo ještě nekonstituovalo, nicméně existuje "legitimní očekávání", že k jeho nabytí skutečně dojde. Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby takové očekávání bylo dostatečně "konkrétní" a "objektivní", tedy, aby bylo založeno na zákonu či na rozhodnutí soudu (viz např. rozhodnutí ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 12. 7. 2001, Gratzingerovi a Poláčkovi proti České republice č. 39794/98 a 38645/97 ze dne 10. 7. 2002). S ohledem na uvedenou ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a s poukazem na předchozí část odůvodnění tohoto svého rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že tato otázka byla předmětem již pravomocně skončeného řízení, v němž se stěžovateli nepodařilo doložit ani "existující majetek" ani jeho "legitimní očekávání" na převod konkrétního pozemku z vlastnictví státu. Ani ze zákona ani z rozhodnutí soudu tedy nelze dovodit "legitimní očekávání" na vydání konkrétního pozemku.

Co se týče zkoumání podmínek přistoupení vedlejšího účastníka, Městské části Praha - Klánovice do řízení na stranu žalovaných, Ústavní soud odkazuje na právní úpravu zakotvenou v ustanovení § 93 o. s. ř., která jasně stanoví povinnost soudu zabývat se přípustností vedlejšího účastenství pouze na návrh, tj. tehdy, jestliže některý z účastníků (popřípadě jiný vedlejší účastník) namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud z vlastní iniciativy tuto otázku nezkoumá; nebyla-li námitka nepřípustnosti vznesena, stává se třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího, aniž by jí v tom soud svým rozhodnutím mohl zabránit. Předmětná námitka je pak nedůvodná, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel se vstupem vedlejšího účastníka do řízení vyslovil nesouhlas.

Za jednoznačně nepravdivé lze označit tvrzení stěžovatele, podle něhož vedlejší účastník svůj nárok, podložený "jakousi listinou", uplatnil až u posledního ústního jednání před soudem prvního stupně a stěžovateli tak nebylo umožněno se k němu vyjádřit. Informaci o existenci nároku vedlejšího účastníka k pozemku parc. č. 1085, založeném na rozhodnutí o přidělení konfiskovaného majetku obci, sdělil druhý žalovaný soudu již dne 3. 2. 2006 ve svém vyjádření a opakovaně dne 15. 2. 2006 v návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení, kteréžto listiny byly právní zástupkyni stěžovatele doručeny dne 27. 2. 2006. Vedlejší účastník poté své stanovisko přednesl u jednání před soudem prvního stupně dne 9. 1. 2007 za osobní přítomnosti stěžovatele a u jednání dne 20. 2. 2007 za přítomnosti tehdejší právní zástupkyně stěžovatele. Listina prokazující nárok vedlejšího účastníka byla skutečně předložena až u posledního jednání před soudem prvního stupně, konaného dne 7. 6. 2007, nicméně stěžovateli a jeho právnímu zástupci byl dán dostatečný prostor se k ní vyjádřit. Sám stěžovatel si v ústavní stížnosti odporuje, sděluje-li, že mu "nebyl poskytnut prostor na reakci na tuto novou skutečnost, ačkoli uvedl podstatné námitky proti jeho věrohodnosti i použití jako důkazního prostředku".

Ve vztahu k námitkám stěžovatele, že Nejvyšší soud dostatečně nereflektoval veškerou argumentaci obsaženou v dovolání, je třeba upřít pozornost na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jenž v rozsudku ve věci García Ruiz v. Španělsko č. 30544/96 ze dne 21. 1. 1999 konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře. Z rozsudků ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko č. 16034/90 ze dne 19. 4. 1994, ve věci Ruiz Torija v. Španělsko č. 18390/91 ze dne 9. 12. 1994, ve věci Hiro Balani v. Španělsko č. 18064/91 ze dne 9. 12. 1994 a ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998 č. 20124/92 ze dne 19. 2. 1998 se pak podává, že se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle v. Finsko č. 20772/92 ze dne 19. 12. 1997 se odvolací soud tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (podle názoru Ústavního soudu totéž - tím spíše - platí při rozhodovací činnosti dovolacího soudu). Jinak řečeno, reakce Nejvyššího soudu na dovolací námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3868/2008-159 ze dne 8. 12. 2009, týkající se možnosti uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení předcházející vydání rozhodnutí obvodního a městského soudu přezkoumal a žádnou vadu mající za následek porušení práv stěžovatele nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů pouhým formalismem. Takový postup by pouze prodloužil celkovou dobu řízení a jeho účastníkům by žádný prospěch nepřinesl.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu proto nezbylo než předloženou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým , v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru