Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 751/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ma... více
Věcný rejstříknečinnost
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.751.15.1
Datum podání12.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79, § 80

258/2000 Sb., § 32

71/1967 Sb., § 50


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 751/15 ze dne 31. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Topiče, zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem Náměstí 71/11, Valašské Meziříčí, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 8 A 97/2012-38, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2014, č. j. 3 As 27/2014-27 za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou dne 12. 3. 2015, tedy ve lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení citovaného usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením městský soud odmítl pro opožděnost správní žalobu stěžovatele, směřující proti údajné nečinnosti Ministerstva zdravotnictví.

3. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Krajské hygienické stanice Zlínského kraje ze dne 23. 10. 2003, č. j. 4954/2003, mu byla uložena pokuta ve výši 100.000 Kč za porušení ustanovení § 32 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 22. 12. 2010 odvolání. Dne 25. 3. 2011 mu však bylo doručeno sdělení Ministerstva zdravotnictví č. j. 9186/2011-NH.30.0-3.2.11, jehož obsahem bylo sdělení, že se odvoláním nebude zabývat, jelikož rozhodnutí správního orgánu I. stupně je již pravomocné. Proto stěžovatel podal dne 14. 3. 2012 podnět k opatření proti nečinnosti podle ustanovení § 50 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a poté dne 8. 6. 2012 správní žalobu na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel se domnívá, že tak učinil včas, protože před podáním předmětné žaloby musel vyčerpat zmíněný prostředek na ochranu proti nečinnosti, který měl k dispozici. Lhůta pro podání žaloby tedy začala běžet teprve od 5. 4. 2012, kdy mu bylo doručeno vyřízení předmětného podnětu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy)], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před správními soudy, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

7. Ústavní soud nejprve konstatuje, že v nyní přezkoumávaném řízení ani pojmově nemohlo dojít k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, jak se domnívá stěžovatel, neboť tyto články upravují vlastnické právo a právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat. Tato základní práva totiž vůbec nebyla předmětem řízení před obecnými soudy v předchozím řízení. Za situace, kdy městský soud odmítl žalobu stěžovatele pro opožděnost, totiž mohl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumat pouze to, zda byl naplněn kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), tedy zda k odmítnutí žaloby nedošlo nezákonně. Jinak řečeno, v daném případě se mohl Ústavní soud zabývat výhradně otázkou, zda se správní soudy nedopustily porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele spočívajícího v odepření přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Přezkum případného porušení dalších základních práv stěžovatele na základě takto podané ústavní stížnosti možný není, jelikož v opačném případě by Ústavní soud nepřípustně a předčasně zasahoval do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, které jsou k tomu určeny.

8. Dále je třeba uvést, že v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud správně konstatoval, že správní žaloba byla podána dne 8. 6. 2012 proti údajné nečinnosti při vyřizování odvolání stěžovatele ze dne 22. 12. 2010, takže nejpozději od 3. 2. 2011, kdy bylo toto odvolání předloženo žalovanému Ministerstvu zdravotnictví krajskou hygienickou stanicí, začala běžet lhůta, ve které měl žalovaný o odvolání rozhodnout. O nečinnost žalovaného se proto mohlo jednat již ode dne 8. 3. 2011 a žaloba na ochranu proti nečinnosti měla být podána nejpozději dne 8. 3. 2012. Podle ustanovení § 80 odst. 1 s. ř. s. totiž "[ž]alobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon." Podle odst. 2 stejného zákonného ustanovení přitom zmeškání lhůty nelze prominout.

9. Nejvyšší správní soud správně dovodil, že za situace, kdy se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí o podaném odvolání a kdy správní řád (z roku 1967 a ostatně i z roku 2004) stanovil shodně lhůtu 30 dnů pro vydání rozhodnutí o něm, se lhůta pro podání tohoto žalobního typu odvíjela od marného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí a nikoliv od posledního úkonu, který byl ve věci učiněn. Tato situace by totiž nastala teprve tehdy, pokud by zákon pro vydání rozhodnutí žádnou lhůtu nestanovil, což však zjevně nebyl nyní projednávaný případ.

10. Jestliže tedy stěžovatel podal správní žalobu až dne 8. 6. 2012, což i sám uvádí, učinil tak opožděně a v tomto směru nelze oběma napadeným rozhodnutím správních soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud, i kdyby měla žalovanému svědčit lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání v délce 60 dnů, jak se domníval městský soud, uplynula by lhůta k podání žaloby dne 4. 4. 2012. Žaloba, podaná k poštovní přepravě až dne 8. 6. 2012, by proto byla opožděná i v tomto případě.

11. Na správnosti závěrů obsažených v napadených rozhodnutích nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že se lhůta pro podání žaloby proti nečinnosti měla odvíjet teprve od okamžiku vyřízení jeho podnětu k opatření proti nečinnosti podle ustanovení § 50 správního řádu z roku 1967. Předně, jak správně konstatoval Nejvyšší správní soud, úkonem ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 není pouhé sdělení správního orgánu, že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval. Krom toho pak nelze ani přehlédnout, že v nyní projednávaném případě stěžovatel podal zmíněný podnět až poté, co uběhla lhůta jednoho roku ode dne, kdy nejpozději mělo být o odvolání rozhodnuto. Pokud by proto Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, vedlo by to k nastolení značné právní nejistoty, neboť by podáním tohoto podnětu (po marném uplynutí předmětné lhůty) došlo k založení nové jednoroční lhůty pro podání této žaloby. Tím by současně také došlo k "zamlžení" toho, zda se předmětná lhůta v těchto případech odvíjí od marného uplynutí lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí, anebo od posledního učiněného úkonu.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru