Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 751/02Usnesení ÚS ze dne 13.05.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných
Věcný rejstříkvolby/do zastupitelstev krajů
volby/do zastupitelstev obcí
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.751.02
Datum podání06.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 21

491/2001 Sb., § 23


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 751/02 ze dne 13. 5. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci stěžovatelů P. P., Ing. P. P., Ing. F. V., L.K., F. B., L. B.,J. Š.,D.V., J. I., V. H., a volební strany " , N.", sdružení nezávislých kandidátů, zastoupených advokátkou JUDr. A. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2002, č.j. 30 Ca 312/2002-20, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Občanské demokratické strany, místní sdružení, a Městského úřadu v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2002, č.j. 30 Ca 312/2002-20, neboť mají za to, že uvedené rozhodnutí porušuje jejich základní právo podílet se na správě veřejných věcí a být volen, jež je zakotveno v čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z příslušného soudního spisu, návrhem ze dne 25. 9. 2002, doplněným podáním ze dne 30. 9. 2002, se Občanská demokratická strana (dále jen "ODS"), domáhala zrušení registrace kandidátní listiny volební strany " , N." pro volby do zastupitelstva v obci ve dnech 1. a 2. 11. 2002 s tím, že tato volební strana na podané kandidátní listině uvedla u sedmi kandidátů (z patnácti) nepravdivý údaj o členství v ODS, protože toto jejich členství zaniklo kandidaturou v komunálních volbách za jiný politický subjekt bez souhlasu příslušného orgánu strany (čl. 3 odst. 4 písm. h) stanov ODS). Této skutečnosti si volební strana ",N. " musela být dobře vědoma, navíc svou volební kampaň staví na lživé informaci, že v obci došlo k rozštěpení ODS, kdy "správné křídlo" představují kandidáti na kandidátní listině " , N.". Městský úřad v Hodoníně tak měl dle § 23 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, (dále jen "volební zákon") přezkoumat předmětnou kandidátní listinu z hlediska správnosti údajů v ní uvedených, což však neučinil, v důsledku čehož provedl registraci v rozporu s volebním zákonem (rozhodnutí ze dne 19. 9. 2002, čj. Org/1EA0Q/02). Navrhovatel poukázal na to, že v posledních třech volebních obdobích byl dvakrát vítězem voleb v obci, do volební kampaně vkládal značné finanční prostředky i lidský potenciál. Shora uvedený postup nejen umožňuje volební straně " , N. " parazitovat na pověsti ODS, ale jí i poškodit v nadcházejících volbách. Zmíněná volební strana si při podání kandidátní listiny, stejně jako v průběhu její registrace, musela být vědoma zásadní nepravdivosti uváděných skutečností a také toho, že jedinou obranou navrhovatele může být soudní přezkum, jehož výsledkem může být zrušení registrace a následně i nemožnost ve volbách kandidovat. Přesto však uvedené riziko podstoupila.

Ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 2002 k danému návrhu volební strana ",N. " uvedla, že údaje na kandidátní listině u sedmi kandidátů, pokud jde o jejich členství v ODS, jsou pravdivé; jestliže by bylo uvedeno "bez politické příslušnosti", jednalo by se o nepravdivý údaj, jak také vyplynulo z konzultací s orgány ODS na různých úrovních a Ministerstvem vnitra, civilně správní úsek. Místní rada ODS konstatovala zánik členství dne 12. 9. 2002, tj. 11 dnů před registrací kandidátních listin, a to bez právního podkladu, pouze na základě domněnek a dohadů. Proti tomuto konstatování se těchto sedm kandidátů odvolalo ke Smírčímu výboru Oblastního sdružení ODS v Hodoníně, jenž dne 27. 9. 2002, resp. 2. 10. 2002, potvrdil, že se podáním bude zabývat, a upozornil na čl. 3 odst. 6 stanov ODS, dle kterého je jejich členství pozastaveno. Z uvedeného je patrné, že k datu vyjádření jejich členství nezaniklo, a to až do konečného verdiktu Smírčího výboru Oblastního sdružení ODS. Rozhodným okamžikem, kdy by bylo možno konstatovat, že člen ODS kandiduje za jiný politický subjekt, je den registrace příslušné kandidátní listiny pověřeným městským úřadem, tj. 23. 9. 2002, pokud by však neprobíhalo jednání před smírčím výborem. Teprve po tomto datu by mohla Rada MS ODS konstatovat zánik členství v ODS, což však dosud neučinila.

Krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že se daná registrace kandidátní listiny volební strany ",N. " pro volby do zastupitelstva obce , konané dne 1. a 2. listopadu 2002, zrušuje, když dospěl k závěru, že není v souladu se zákonem. Dle krajského soudu při posuzování správnosti údajů uvedených na kandidátní listině je třeba jako otázku předběžnou (§ 135 o. s. ř.) zkoumat členství příslušných kandidátů uvedené volební strany v ODS (Petr P., Ing. Petr P., Ing. František V., Ing. Stanislav H., Josef Š., Josef I. a Vladimír H.), a to vzhledem k tomu, že jejich členství nebylo s konečnou platností uzavřeno. Z prohlášení uvedených kandidátů (přílohy kandidátní listiny) soud zjistil, že tito souhlasili se svou kandidaturou za zmíněnou volební stranu, tedy za jiný politický subjekt než ODS. Dále soud zjistil, že rada místního sdružení ODS vzhledem k uvedené skutečnosti konstatovala zánik jejich členství v ODS. Dle názoru soudu ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. h) stanov ODS zaniklo členství ve straně přihlášením se a uvedením na kandidátní listinu zmíněné volební strany, a tak údaj uvedený na předmětné kandidátní listině ohledně jejich členství byl údajem nesprávným. Z ustanovení § 23 odst. 2 písm. d) volebního zákona vyplývá, že uvedení nesprávného údaje o členství v politické straně je spojeno s nepřipuštěním kandidáta k volbám. Tato skutečnost je významná i pro rozhodnutí soudu v otázce registrace kandidátní listiny, na které je u téměř poloviny kandidátů uveden nesprávný údaj o členství v politické straně. Soud proto dospěl k závěru, že zjištěné nesprávné údaje ohledně členství kandidátů dané volební strany a jejich rozsah neumožňují registraci předmětné kandidátní listiny.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se rozhodli kandidovat do voleb zastupitelstva obce nikoliv na kandidátní listině politické strany ODS, ale na kandidátní listině sdružení nezávislých kandidátů. Přitom účast členů politických stran a hnutí ve volbách na kandidátních listinách tzv. sdružení nezávislých kandidátů není zákonem omezena či vyloučena, je však řešena ve stanovách jednotlivých politických stran. V daném případě je to čl. 3 odst. 4 stanov ODS, z něhož však není jasné, co je míněno pod pojmem jiný politický subjekt a co pod pojmem kandidatura. Tato zásadní nejasnost, pokud jde zejména o určení rozhodného okamžiku pro zánik členství, není nijak zákonem řešena, rozporná jsou i stanoviska k této otázce ze strany MS ODS ze dne 12. 9. 2002 a Smírčího výboru oblastní rady ODS ze dne 10. 10. 2002; stejně tak je pochybné a vágní odůvodnění soudu, což svědčí o potřebě jednoznačného výkladu této skutečnosti nejen pro daný případ, ale je to i v zájmu případů dalších. Na základě jazykového výkladu, a to podle Akademického slovníku naučného, Academia, 1997, a s přihlédnutím k § 23 volebního zákona stěžovatelé dospěli k závěru, že kandidatura, tj. ucházení se o členství v zastupitelstvu obce, se neváže ani k okamžiku osobního rozhodnutí zúčastnit se uvedeným způsobem voleb, ani k okamžiku vyplňování a odevzdání prohlášení kandidáta, neboť tyto úkony nejsou vůči voličům ničím relevantním, ale jsou pouze přípravou o ucházení se o členství v zastupitelstvu obce. Tyto "technické" kroky jsou završeny teprve registrací kandidátní listiny volební strany (viz také rozhodnutí Smírčího výboru oblastní rady ODS ze dne 10. 10. 2002). Napadené rozhodnutí není jednak spravedlivé vůči těm kandidátům, kteří v dobré víře napsali příslušný údaj, jednak i těm, který byli uvedeni na stejné kandidátce a nebyli členy žádné politické strany. V důsledku toho utrpěli rozhodnutím soudu újmu na pasivním volebním právu, stejně tak utrpěla újmu i volební strana. Kromě toho vnější forma rozhodnutí soudu nekoresponduje s podaným návrhem na vydání rozhodnutí, soud rozhodoval na základě návrhu, který podal nesprávně označený navrhovatel, a v záhlaví návrhu je prvním žalovaným město Hodonín, ačkoliv v rozhodnutí soudu je uvedený Městský úřad Hodonín, status volební strana není v návrhu ani v petitu uveden, objevuje se však v rozhodnutí soudu. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně uvedl, že nesouhlasí z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí s názorem stěžovatelů, dle kterého dochází k zániku členství v ODS teprve okamžikem zaregistrování kandidátní listiny volební strany ",N. ". Kromě toho by bylo dle krajského soudu absurdní, aby údaje na kandidátní listině o členství kandidátů v politické straně, údajně až do okamžiku registrace kandidátní listiny správné, se tímto okamžikem staly nesprávnými a nikoliv v důsledku předtím nepochybně projevené vůle členů politické strany jakožto legitimního důvodu zániku jejich členství v politické straně. Městský úřad Hodonín uvedl, že kandidatura za jiný politický subjekt je možná až registrací kandidátní listiny u příslušného registračního úřadu, a tak kandidáti volební strany " , N. " do okamžiku registrace byli členy ODS. V okamžiku přijetí kandidátní listiny byl údaj o členství kandidátů v ODS správný, nehledě na to, že registrační úřad neměl k dispozici stanovy ODS, a proto svůj postup považuje tento úřad za souladný s volebním zákonem. ODS, místní sdružení , se k návrhu nevyjádřila.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s názorem obecného soudu na to, k jakému okamžiku výše uvedeným kandidátům za volební stranu ",N. " zaniklo jejich členství v ODS; tato otázka je pak rozhodující pro stanovení, zda údaj uvedený na kandidátní listině volební strany ohledně jejich členství v ODS při registraci registračním úřadem byl správný (§ 22 odst. 2 písm. d) volebního zákona). Dle názoru Ústavního soudu se z hlediska volebního zákona jedná o otázku skutkovou, byť ji musel krajský soud řešit "předběžně" (nejde tedy o otázku ve smyslu § 135 o. s. ř., protože tato není způsobilá být samostatným předmětem řízení), označení však není pro posouzení věci rozhodující. Krajský soud k jejímu vyřešení dospěl na základě hodnocení provedených důkazů (a jejich právní interpretace), a tak vzniká otázka, zda, resp. do jaké míry Ústavnímu soudu přísluší jeho závěry přezkoumávat. Na tomto místě je třeba uvést, že dle konstantní judikatury Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z výše uvedeného rovněž vyplývá zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Toto pravidlo je prolomeno pouze tehdy, jestliže právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34).

Pochybení tohoto rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Krajský soud se otázkou zániku členství podrobně zabýval, přičemž v napadeném rozhodnutí své závěry srozumitelně a v souladu s pravidly logiky vysvětlil. Dle Ústavního soudu nelze závěru krajského soudu, a to ve světle námitky stěžovatelů, že teprve předmětnou registrací dochází k zániku jejich členství v ODS, z hlediska volebního zákona nic vytknout, neboť pokud by se přistoupilo na názor stěžovatelů, nastala by situace, že by uvedeným okamžikem, tedy vlastní registrací, docházelo současně k zaregistrování údajů (již) nesprávných. Takový výsledek jistě nebyl záměrem volebního zákona; naopak účelu a smyslu tohoto právního předpisu odpovídá takový stav, kdy ve volbách voliči rozhodují - pokud možno - na základě správných (nezavádějících) informací, což platí zejména ve vztahu k politickému zařazení kandidátů, a tedy i politické orientace volební strany. K tomu Ústavní soud musí poznamenat, že již okolnost, kdy členové politické strany kandidují za jiný politický subjekt, jenž je jejich "mateřské" straně v podstatě soupeřem, je poněkud neobvyklá, a proto je přirozené, že je takový postup politickou stranou sankcionován - v posuzovaném případě touto sankcí byla bez jakýchkoliv pochybností ztráta členství (čl. 3 odst. 4 písm. h) stanov ODS). Ústavnímu soud není proto zřejmé, proč když stěžovatelé měli pochybnosti o datu, k jakému jejich členství v ODS zaniklo, a tudíž jaký údaj mají vyplnit, podávali odvolání k oblastnímu smírčímu výboru (čl. 3 odst. 6 stanov ODS), jež evidentně nemohlo mít úspěch a vedlo jen k prodlužování jejich nejistoty, resp. proč již dříve z ODS sami nevystoupili. Ústavní soud má za to, že pokud se jmenovaní kandidáti rozhodli kandidovat, bylo jejich povinností podřídit se právnímu režimu, který upravuje příslušnou materii, tj. volebnímu zákonu. Jestliže se tak nestalo, a to z důvodů ležících především na straně stěžovatelů (a tedy nikoliv registračního úřadu), nelze z ničeho dovozovat porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 21 Listiny (srov. nález ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. II. ÚS 147/94; publ. in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 53). V souvislosti s citovaným nálezem je třeba poznamenat, že stěžovatelé s výjimkou volební strany ",N. ", nejsou osobami, které byly účastníky řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a tak jde - v tomto ohledu - o návrh podaný osobami neoprávněnými (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).

Pokud stěžovatelé namítají, že krajský soud rozhodoval na základě návrhu, jenž obsahoval vady, jde-li o označení účastníků řízení, pak má Ústavní soud za to, že tyto námitky měli a mohli uplatnit již v řízení před krajský soudem (srov. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000; publ. in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 119, č. 111) a kromě toho by se eventuelně jednalo o vady v podstatě formální, které nemají na věc samu, tj. na rozhodnutí o právech a povinnostech volební strany ",N. ", žádný vliv.

S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2003

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru