Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 750/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.750.11.1
Datum podání11.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 105, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 750/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. P. D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v Novém Boru, proti usnesení Nejvyššího soudu čj. 8 Tdo 1438/2010-60 ze dne 15. prosince 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 57/2010 ze dne 13. července 2010, a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 70/2006 ze dne 13. května 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. března 2011 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 8. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, jež jsou označena v záhlaví. Z nich byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. l trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že ve své garáži, po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu lehké až středně těžké opilosti opakovanými výstřely z legálně držené pistole usmrtil O. D. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci - střelné zbraně, a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo konečně odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je obecným soudům konkrétně vytýkáno, že byli přibíráni noví znalci a znalecké ústavy, dokud na základě posledního z nich nebylo možné stěžovatele odsoudit. Závěry předchozích znaleckých posudků (MUDr. H. Č., MUDr. H. M. a PhDr. L. Š. a Psychiatrické léčebny v Brně) byly přitom pominuty. Ty přitom u stěžovatele konstatovaly vymizení ovládacích i rozpoznávacích schopností pro patickou opilost, což stěžovatel nemohl předvídat. Poukazuje i na to, že Psychiatrická léčebna v Bohnicích sama konstatovala, že prakticky nelze splnit všechny požadavky odvolacího soudu pro jakýkoliv znalecký ústav, že na patickou opilost jsou zcela rozdílné názory, a že zpracovatel za třicet let praxe nikoho ve stavu patické opilosti neviděl. Posudek Psychiatrické léčebny v Bohnicích je dále v rozporu s učebnicemi soudní psychiatrie a dalšími materiály týkajícími se patické alkoholové reakce, a konečně jeden ze zpracovatelů - MUDr. D. - se k podanému posudku vyjádřil zcela odlišně, což rovněž nebylo ani zmíněno. Katedra posudkového lékařství IPVZ však odpověděla, že zadané podmínky splnit může, avšak vybrána nebyla. Obecným soudům dále vytýká, že své závěry opřely o pouhou část posudku Psychiatrické léčebny v Bohnicích, a že je zcela nepřípustný a účelový jejich závěr, že uvedený posudek koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Zcela nepřípadné jsou odkazy na znalecké posudky Ing. O. K. z oboru silniční dopravy a PhDr. V. R. z oboru dopravní psychologie, neboť jejich vyjádření vylučující patickou opilost hrubě vybočují z mezí jejich odborné kompetence.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 18|2/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Rozhodně nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly, resp. zcela pominuly závěry znaleckých posudků předcházejících reviznímu znaleckému posudku Psychiatrické léčebny Bohnice. To je dáno samotnou povahou revizního posudku, který se ve svých závěrech musí vypořádat se závěry předchozího znaleckého posudku (předchozích znaleckých posudků). Kromě toho to odporuje obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně (v dovolání stěžovatel vůbec neuplatnil námitky stran znaleckého dokazování - viz s. 5 usnesení dovolacího soudu). Obecné soudy se tedy logicky musely zabývat i tím, proč vlastně bylo nutno ve věci provádět celkem tři znalecké posudky (z toho dva revizní) ohledně povahy psychického stavu stěžovatele, resp. jeho příčetnosti v době činu, a zda a jak znalci, resp. znalecké ústavy dostály požadavkům obecných soudů. To bylo v dané věci umocněno i tím, že v pořadí druhým (z celkem tří) zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bylo soudu prvního stupně uloženo konfrontovat zpracovatele znaleckých posudků Psychiatrické léčebny Brno (Černovice) a Psychiatrické léčebny (Praha) Bohnice, a to v rozsahu jimi prezentovaných odlišných závěrů stran diagnostiky stěžovatele tempore criminis. To bylo podle (pozdějšího) názoru odvolacího soudu nutné i v situaci, kdy bylo předem signalizováno, že ani vzájemná konfrontace obou znaleckých týmů nevyústí ve sjednocení jejich odborných stanovisek a závěrů (s. 5 usnesení odvolacího soudu).

6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že původní znalecký posudek shodně s revizním posudkem Psychiatrické léčebny Brno vyloučil přičitatelnost vytýkaného jednání stěžovateli pro přítomnost (v praxi vzácné) patické opilosti po požití alkoholu při dlouhodobém vyčerpání, psychickém napětí a při osobnostní dispozici ke vztahovačnosti a pocitům ohrožení, v důsledku čehož se stěžovatel choval naprosto iracionálně a v rozporu s dosavadními vzorci svého chování (s. 24-30 rozsudku). Ovšem v protikladu se závěrem o vymizelých rozpoznávacích a ovládacích schopnostech se zejména odvolacímu soudu jevila mimo jiné skutečnost, že stěžovatel bezprostředně po činu řídil svůj osobní automobil, když jel do místa své rekreační chaty, kde se nacházeli jeho manželka a syn, a takto v brzkých ranních hodinách ujel 89,5 km, než havaroval. Znalec z oboru silniční dopravy, Ing. O. K., z objektivních skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel uvedenou vzdálenost urazil při průměrné rychlosti 76,7 km, příčinou dopravní nehody byla vysoká rychlost neodpovídající stavebnímu uspořádání vozovky (nezvládnutí levotočivé zatáčky s doporučenou rychlostí 40 km/h) a s ohledem na zajištěné stopy je pravděpodobné, že stěžovatel před nárazem do stromu začal brzdit (s. 4 rozsudku). Výše uvedený revizní posudek konstatoval neobvyklost řízení automobilu na tuto poměrně dlouhou vzdálenost ve stavu patické opilosti. Ta tím ovšem nebyla podle jeho zpracovatelů vyloučena vzhledem k množnosti zachování některých zautomatizovaných dovedností v průběhu patické opilosti. To bylo následně doplněno vysvětlením, že řízení motorového vozidla, používání mobilního telefonu (v průběhu jízdy stěžovatel mnohokrát telefonoval) či údaj o čísle popisném (jež telefonicky během jízdy stěžovatel sdělil policistům tázajících se ho na adresu místa činu) jsou činnosti hluboce zafixované a uložené v podkorových oblastech mozku, zatímco kvalitativní poruchou vědomí jsou daleko více ovlivněny nové informace uložené v korové oblasti mozku (s. 29 rozsudku). Na to znalkyně z oboru dopravní psychologie PhDr. V. R. ve svém posudku označila za vysoce nepravděpodobné až vyloučené, aby řidič ujel motorovým vozidlem tak dlouhou trasu ve stavu, kdy je oslabena schopnost aktivně se rozhodovat a řešit (novou - aktuální) dopravní situaci a to i na známé trase. Z existence smykové dráhy usoudila, že stěžovatel situaci vnímal a snažil se ji řešit, a před započetím jízdy musel vykonat automaticky nerealizovatelné činnosti - nalézt klíčky, rozsvítit světlomety, zapnout autorádio (jež slyšeli svědci, s nimiž stěžovatel v průběhu jízdy telefonoval). Nelze tedy souhlasit s námitkou stěžovatele, že by znalci K. a R. vykročili ze své kompetence, protože ani jeden (tím méně znalec K.) nenapadl spornou diagnostiku, ale oba (ze své odbornosti) zpochybnili toliko její materiální východiska resp. prvky, na nichž byla postavena. Nezbytnost provést nový revizní znalecký posudek stran příčetnosti stěžovatele tedy vyplynula právě pro dosažení souladu se všemi provedenými důkazy, resp. se všemi zjištěnými skutečnostmi. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatele, že byli (patrně myšleno svévolně) přibíráni noví znalci a znalecké ústavy, dokud na základě posledního z nich nebylo možné stěžovatele odsoudit.

7. Obecné soudy se rovněž shodly se stěžovatelem v tom, že za vzniklé situace nebyl zjištěn žádný znalecký ústav, který by splnil podmínku praktické zkušenosti s patickou opilostí a všechny ostatní kvalitativní podmínky stanovené odvolacím soudem, jak to vyplynulo z jejich odpovědí poté, co byli soudem prvního stupně osloveni. To platí jak pro Psychiatrickou léčebnu Bohnice, tak pro Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, pro nějž stěžovatel pléduje nyní, tak i pro Psychiatrické centrum Praha, pro něž stěžovatel plédoval v rámci odvolání (s. 4 usnesení odvolacího soudu). Obecné soudy prvního a druhého stupně se však shodly na tom, že nejvhodnějším ústavem byla v dané situaci Psychiatrická léčebna Bohnice. Odvolací soud přitom odmítl námitku stěžovatele, že MUDr. Š. (nikoliv tedy celý ústav), vystupující za zpracovatele, nemá žádné praktické zkušenosti s patickou opilostí s poukazem na to, že jak tento revizní posudek tak revizní posudek Psychiatrické léčebny Brno byl zpracován týmem odborníků, který v případě Psychiatrické léčebny Bohnice v konečném důsledku tvořilo třináct osob (s. 7 usnesení odvolacího soudu).

8. Konečně obecné soudy prvního a druhého stupně přijaly závěry revizního posudku Psychiatrické léčebny Bohnice. Podle něj byly u stěžovatele v době činu (maximálně) podstatně sníženy ovládací schopnosti a (maximálně) nepodstatně sníženy rozpoznávací schopnosti, a to v důsledku středně těžké opilosti prosté, která v souvislosti s kumulovaným vlivem celkového vyčerpání vyústila do silného rozrušení a vybití afektu (s. 6 usnesení odvolacího soudu, s. 40-41 rozsudku). Zejména soud prvního stupně se pak velmi podrobně zabýval tím, proč nebyly zjištěny předpoklady existence patické opilosti u stěžovatele, a to v kontextu dříve zastávaných kritérií, ze kterých bylo v předešlých posudcích vycházeno. Původnímu reviznímu znaleckému posudku tak (ve shodě s názorem obsaženým v revizním znaleckém posudku Psychiatrické léčebny Bohnice) především vytkl, že nepřihlédl k těm provedeným důkazům, které nezapadaly do jeho hypotézy. Vyložil tak vlastní závěry stran množství požitého alkoholu (s. 41 rozsudku), nakolik bylo či nebylo vytýkané jednání vlastní struktuře a celoživotním projevům stěžovatele (s. 42 rozsudku), otázku bludného prožívání situace při dezorientaci a poruše myšlení a vnímání (s. 43 rozsudku), kvalitativní poruchy vědomí resp. psychotického mrákotného stavu, a konečně amnézie (s. 44 rozsudku), coby relevantních prvků umožňujících závěr o patické opilosti. Obecné soudy tak naplnily základní princip, že na místo rozhodnutí soudu, který poskytuje ochranu právům a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky), realizujícího tak své usuzování, nikdy nesmí nastoupit pouhé závěry znalce, jakkoliv fundovaného.

9. Ze shora vyloženého je tedy patrno, že se v rozporu s tvrzením stěžovatele obecné soudy s jeho námitkami důsledně a řádně vypořádaly a je to naopak stěžovatel, kdo své námitky toliko opakuje, aniž by na argumentaci obecných soudů jakkoliv reagoval a takto či jinak svoji argumentaci posunul dál. Jeho námitky tudíž postrádají ústavněprávní rozměr a Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených či jiných základních práv a svobod stěžovatele.

10. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru