Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 75/94Nález ÚS ze dne 02.11.1994K zásadám veřejnosti, ústnosti a bezpečnosti občanského soudního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 48/2 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:1994:2.US.75.94
Datum podání20.05.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 250f, § 6, § 127, § 153


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 75/94 ze dne 2. 11. 1994

N 48/2 SbNU 81

K zásadám veřejnosti, ústnosti a bezpečnosti občanského soudního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1994 sp.

zn. 22 Ca 45/94 ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového

úřadu v K. ze dne 27. 12. 1993 čj. PÚ-916/R-27/93-Ha, za účasti

Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejšího

účastníka Okresního pozemkového úřadu v K., takto:

Rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1994 čj. 22 Ca 45/94-10 se

zrušuje.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K. čj.

PÚ-916/R-27/93-Ha ze dne 27. 12. 1993, vydaným v řízení dle § 9

zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo

vysloveno, že se neobnovuje navrhovateli vlastnictví k pozemku p.

č. 2635 o výměře 0,1055 ha, který je nyní sloučen do pozemku p. č.

2715/133 - ostatní plocha v k.ú. K.-město, obec K.

Krajský soud v Ostravě, který uvedené rozhodnutí k návrhu

navrhovatele přezkoumával, rozhodl dne 25. 1. 1994 čj. 22 Ca

45/94-10, aniž ve věci nařídil ústní jednání, rozsudkem tak, že

napadené rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. potvrdil.

Vycházel přitom ze zjištění, že navrhovatel a jeho bratr uzavřeli

dne 13. 8. 1970 s Krajským investorským útvarem v Ostravě kupní

smlouvu o odprodeji pozemku p. č. 2635 o výměře 0,1055 ha za cenu

10 550,-- Kčs s tím, že dohoda byla uzavřena v tísni, avšak

nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá

ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Že nešlo o nápadně nevýhodné podmínky krajský

soud dovodil ze skutečnosti, že vyplacená kupní cena byla

vypočtena jako nejvýše přípustná cena podle tehdejších předpisů.

Dále nedostatek nápadně nevýhodných podmínek spatřoval v tom, že

ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by výnos z pozemku kryl

potřeby navrhovatelovy rodiny a rodiny jeho bratra z 80 %. Konečně

bylo konstatováno, že zbudování oplocení bylo vyvoláno výstavbou

sídliště a nikoliv samotným prodejem pozemku a tak ani tato

skutečnost nemohla navodit situaci nápadně nevýhodných podmínek.

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1994 čj. 22 Ca 45/94-10,

s tím, že dle jeho názoru jsou splněny obě podmínky § 6 odst. 1

písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy

jak tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky. Pokud jde o zjišťování

nápadně nevýhodných podmínek, namítal, že znalecký posudek mu byl

dán k dispozici teprve před krajským soudem a navíc vycházel

z údajů, poskytnutých okresní statistickou správou, které se

v letech šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých z politických

důvodů přizpůsobovaly potřebám. Kromě toho uvedl, že znalecký

posudek nepřihlížel k údajům, které uváděli svědci a kteří navíc

nebyli ani dotázáni k tomu, do jaké míry kryl výtěžek

z předmětného pozemku potřeby rodiny. Dále namítal, že při

zjišťování nápadně nevýhodných podmínek nebyly posouzeny takové

okolnosti, jako že v důsledku uzavření kupní smlouvy musel

navrhovatel provést řadu zajišťovacích opatření zahrady a domu.

K tomu znovu zdůraznil, že k výkupu pozemku byl donucen a že

pozemek do dnešního dne zastavěný není. Závěrem vyslovil názor, že

je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na celý pozemek, neboť při

jednání na pozemkovém úřadu jeho zástupkyně-manželka výslovně

prohlásila, že v případě zpětvzetí nároku švagrovou uplatňují

nárok i za zemřelého bratra. Z těchto důvodů pak dovodil, že

napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listiny). V průběhu řízení

doplnil uvedené údaje v tom smyslu, že jsou v dané věci splněny

podmínky upravené v § 6 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., neboť

předmětná smlouva z 13. 8. 1970 je absolutně neplatná dle § 39

a § 37 OZ.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že neupírá

navrhovateli právo vlastnit majetek, nýbrž pouze dospěl k závěru,

že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek,

jak pro kladné rozhodnutí předpokládá § 9 odst. 4 zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tzn., že nároku

navrhovatele nebylo vyhověno pro nesplnění zákonných podmínek,

přičemž tuto skutečnost nelze pokládat za porušení práv a svobod.

Dále ve svém vyjádření krajský soud uvedl, že ani nedostatečná

skutková zjištění, ani nesprávné hodnocení provedených důkazů

není důvodem pro ústavní stížnost. Závěrem krajský soud poukázal

na odůvodnění napadeného rozhodnutí i těch rozhodnutí, která mu

předcházela a navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Okresní pozemkový úřad K. jako vedlejší účastník připustil,

že kupní smlouva z 13. 8. 1970 byla uzavřena ve stavu tísně, avšak

odmítl, že by navrhovatel prokázal nápadně nevýhodné podmínky,

neboť pokud jde o tvrzené nucené oplocení pozemku, navrhovatel je

neprokázal, když ze znaleckého posudku, který byl vyžádán před

uzavřením zkoumané kupní smlouvy, vyplynulo, že pozemek byl

oplocen již v roce 1960, navíc další oplocení by souviselo nikoliv

s předmětnou smlouvou, ale s ochranou majetku před ostatními

obyvateli sídliště. Ohledně samozásobení rodiny odkázal na

znalecký posudek, který zapracoval i údaje svědků a který

nepotvrdil tvrzení navrhovatele o 80 % krytí šestičlenné rodiny.

Pokud jde o námitky, že pozemek dosud není zastavěn, vedlejší

účastník namítl, že tato skutečnost je z hlediska zkoumání

podmínek § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. bezpředmětná

a navíc jde ve smyslu vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění vyhl. č.

376/1992 Sb., o zastavěný pozemek. Závěrem odmítl tvrzení

navrhovatele, že by byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, tj.

vlastnictví, neboť v řízení bylo pouze zkoumáno, zda existují

restituční podmínky či nikoliv.

Město K. - Pozemkový fond jako vedlejší účastník zdůraznil,

že mu nepřísluší vydávat jakékoliv rozhodnutí ve věci, a svého

postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však

za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv

a svobod a to konkrétně čl. 11 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu,

než se věcí skutkově i právně zabývat. Za tím účelem si vyžádal od

Krajského soudu v Ostravě spis sp. zn. 22 Ca 214/93 a spis sp. zn.

22 Ca 45/94 a dále spis Okresního pozemkového úřadu v K. čj. PÚ

916/R-27/93-Ha. Z připojených spisů Ústavní soud zjistil, že

krajský soud zrušujícím rozhodnutím ze dne 29. 6. 1993 čj. 22 Ca

214/93-17 uložil Okresnímu pozemkovému úřadu v K. v souvislosti

s přezkoumáním nároku navrhovatele na vydání pozemků dle § 6 odst.

1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

zabývat se otázkou, zda smlouva ze dne 13. 8. 1970 byla uzavřena

za nápadně nevýhodných podmínek, za tímto účelem mu bylo uloženo

provést výslech svědků o tom, jakou měrou byl pozemek využíván

a zda výnos se podstatně podílel na výživě rodiny a zda tedy

prodejem nemovitosti došlo k podstatnému ztížení

sociálněhospodářské situace vlastníků. Okresní pozemkový úřad v K.

pak sice svědky navrhovatelem navrhnuté vyslechl, ale nikoliv

k tomu, do jaké míry se výnos podílel na výživě rodiny. V tomto

směru naopak nařídil ve věci znalecký posudek, z něhož použil

závěry, vycházející částečně ze statistik a z nichž vyplynulo, že

by muselo připadat na jednoho obyvatele 0,34 ha orné půdy, aby

byla 85% soběstačnost. Protože v dané věci šlo o celkovou rozlohu

pozemku 0,1055 ha a více než jednu osobu, konstatoval, že není

splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek a návrhu

navrhovatele rozhodnutím ze dne 27. 11. 1993 čj.

PÚ-916/R-27/93-Ha nevyhověl. V dalším řízení pak krajský soud bez

jednání dne 25. 1. 1994 dle § 250 f o.s.ř. toto rozhodnutí

Okresního pozemkového úřadu k odvolání navrhovatele potvrdil pod

sp. zn. 22 Ca 45/94 s odůvodněním, že navrhovatel neprokázal

nápadně nevýhodné podmínky jakožto zákonnou podmínku nároku (blíže

viz odstavec druhý tohoto odůvodnění).

Dle ustanovení § 250 f o.s.ř. v jednoduchých případech,

zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní

otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem.

Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 250 f o.s.ř.,

je podmínkou neboli předpokladem jeho aplikace, aby šlo

o jednoduchý případ, kterým je například situace, kdy byl správně

zjištěný skutkový stav a kdy jde již jen o právní posouzení.

Protože se v dané věci jedná o zkoumání naplnění skutkové

podstaty tísně a nápadně nevýhodných podmínek, což jsou kategorie

nejen teoreticky, ale i skutkově náročné, je pojmově vyloučeno,

aby se jednalo o jednoduchý případ, navíc nelze vyjít ze správně

zjištěného skutkového stavu věci za situace, kdy nebyl dodržen

pokyn krajského soudu, obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 29. 6.

1993 pod sp. zn. 22 Ca 214/93 o tom, že musí být vyslechnuti

svědci k míře uspokojování potřeb rodiny z výnosů na pozemku

dosažených a také proto, že znalec nebyl vyslechnut ke svému

znaleckému posudku, účastníci neměli možnost klást mu otázky

a konečně proto, že vůbec nebyl brán zřetel na imateriální aspekt

nápadně nevýhodných podmínek, tj. na zjištění, zda pozemek byl

nebo nebyl součástí životního stylu navrhovatele, což může být

stěží podchyceno tabulkou či znaleckým posudkem. Půjde tedy mimo

materiální aspekty o to, svědecky zjistit, zda navrhovatel

takříkajíc žil tímto kouskem země či nikoliv. Za této situace

dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení § 250

f o.s.ř., ale též § 6, § 127 odst. 1 o.s.ř. a § 153 odst. 1

o.s.ř., které soudu ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu

věci a stanoví jako pravidlo výslech znalce k obsahu posudku.

Tato porušení pak ve svých důsledcích znamenají i porušení čl.

90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy

v souladu s citovanými ustanoveními o.s.ř., poskytovat ochranu

právům. Současně lze konstatovat, že nedodržením podmínek § 250

f o.s.ř. došlo též k porušení l. 38 odst. 2 Listiny, který

upravuje právo každého na veřejné projednání, bez zbytečných

průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se každý mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí (vzhledem k názoru krajského

soudu, uvedenému v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 29. 6. 1993

čj. 22 Ca 214/93-19), že pokud zástupce oprávněného sdělil 27. 8.

1992, že v případě zpětvzetí návrhu druhou oprávněnou osobou

uplatňuje nárok k podílu, ohledně něhož by došlo ke zpětvzetí,

jde o právní úkon učiněný pod odkládací podmínkou, tzn. že pouze

jeho právní následky nastanou, nastane-li skutečnost, (tj.

zpětvzetí), s níž jsou právní následky spjaté (§ 36 odst. 2 OZ).

Proto bude třeba při zkoumání otázky, zda byl nárok ohledně

celého pozemku uplatněn včas, vycházet z data, kdy došlo

k uplatnění nároku pod podmínkou, tj. 27. 8. 1992, byť by účinky

tohoto uplatnění byly vázány až na zpětvzetí návrhu závětní

dědičkou - druhou oprávněnou osobou, tj. odkládací podmínku.

Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že nemůže zaujmout žádné

stanovisko, pokud jde o to, zda jsou v dané věci splněny podmínky

§ 6 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., neboť by zcela pominul

soustavu obecných soudů, které se dosud v tomto smyslu nárokem

navrhovatele nezabývaly.

V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že ani

Krajský soud v Ostravě, ani Okresní pozemkový úřad v K. nedostál

svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2

Listiny, a proto nezbylo než nálezem napadené rozhodnutí dle

ustanovení § 82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 2. 11. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru