Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 747/2000Nález ÚS ze dne 28.05.2002Restituce pozemků - interpretace a aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělské

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Stavba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/26 SbNU 163
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.747.2000
Datum vyhlášení19.06.2002
Datum podání20.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 747/2000 ze dne 28. 5. 2002

N 63/26 SbNU 163

Restituce pozemků - interpretace a aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělské

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě , v právní věci navrhovatelů

A) I. H., a B) J. H. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, čj. 10 Ca

266/2000-25, a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 6. 2000, čj.

OPÚ/R-291/00/881/91, za účasti Krajského soudu v Českých

Budějovicích a Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního

pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a Pozemkového Fondu ČR,

jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.

10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25, a rozhodnutí Okresního úřadu

v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 6.

2000, čj. OPÚ/R-291/00/881/91, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená

rozhodnutí. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst.

1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 266/2000,

a spisový materiál Okresního úřadu v Českých Budějovicích,

okresního pozemkového úřadu, v projednávané věci, z nichž zjistil

následující:

Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2000, čj. OPÚ/R-291/00/881/91,

rozhodl Okresní úřad České Budějovice, okresní pozemkový úřad

(dále též "pozemkový úřad"), že stěžovatelé nejsou vlastníky

nemovitosti parc. č. 315/1, role (dle pozemkové knihy), tj.

nemovitostí č. 1526/1 ost. pl. o rozloze 8.126 m2, č. 1527/1 ost.

pl. o rozloze 568 m2, č. 1526/4 zast. pl. o rozloze 1.831 m2, č.

1526/3 zast. pl. o rozloze 40 m2, 1528 zast. pl. o rozloze 38 m2,

č. 1525 ost. pl. o rozloze 845 m2, č. 1557/2 zast. pl. o rozloze

765 m2 (dle katastru nemovitostí), dále nemovitosti č. 314/2,

louka (dle pozemkové knihy), tj. nemovitostí č. 1526/3 zast. pl.

o rozloze 283 m2, č. 1557/2 zast. pl. o rozloze 575 m2, č. 1525

ost. pl. o rozloze 350 m2, č. 1526/2 zast. pl. o rozloze 300 m2,

č. 1526/1 ost. pl. o rozloze 5.008 m2 (dle katastru nemovitostí),

a konečně nemovitosti parc. č. 314/3, louka (dle pozemkové knihy),

tj. nemovitostí č. 1527/1 ost. pl. o rozloze 75 m2, č. 1527/2 ost.

pl. o rozloze 85 m2 a č. 1526/1 ost. pl. o rozloze 230 m2 (dle

katastru nemovitostí) zapsaných u katastrálního úřadu v Českých

Budějovicích v katastru nemovitostí pro obec České Budějovice,

katastrální území České Budějovice 6 (dle identifikace parcel čj.

57662/91 ze dne 19. 9. 1991) (dále též "předmětné parcely").

V odůvodnění pozemkový úřad uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými

osobami dle ustanovení § 4 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"). Předmětné parcely přešly do vlastnictví státu na

základě výměru Jednotného národního výboru v Českých Budějovicích

ze dne 24. 7. 1949, zn. IX-611/Hei-9.IV.1949-Ší, o výkupu dle

zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a to bez náhrady.

Byly tedy odňaty způsobem, jenž odpovídá ustanovení § 6 odst. 1

písm. b) zákona o půdě. Okresní úřad ve věci rozhodoval již dříve,

naposledy rozhodnutím ze dne 19. 5. 1999, čj.

OPÚ/R-280/99/881/91, jež bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu

v Českých Budějovicích, "sp. zn. 10 Ca 273/99". Vázán právním

názorem krajského soudu, doplnil okresní úřad důkazní řízení

o stanovisko "regionálního rozvoje" Okresního úřadu České

Budějovice ze dne 7. 5. 1999, čj. RRR-VÚP 607/99-334-Ze, aby tím

odstranil pochybnosti o skutkových zjištěních, jež vedly ke

zrušení jeho předchozího rozhodnutí. Na základě uvedeného

stanoviska dospěl okresní úřad k závěru, že předmětné pozemky lze

považovat za pozemky zastavěné, popř. za stavby se stavbami

hlavními bezprostředně související, jejichž vydání v jakékoli

části brání překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)

zákona o půdě. S ohledem na uvedenou skutečnost poskytne Pozemkový

fond ČR v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě

oprávněným osobám jiný pozemek ve vlastnictví státu.

Rozhodnutí okresního úřadu napadli stěžovatelé opravným

prostředkem, podle něhož se nedomáhají vydání pozemků dotčených

třemi stavbami a veřejnými komunikacemi, nedomnívají se ovšem, že

další pozemkové parcely jsou pro provoz těchto staveb nezbytné.

Jsou dotčeny pouze stavbami inženýrských sítí, tedy stavbami

podzemními, které nepředstavují překážku, jež vydání pozemků

vylučuje. Stěžovatelé také uvádějí, že nebylo zjištěno, kdy byly

pozemky zastavěny, což je rozhodné se zřetelem k formulaci

hypotézy právní normy.

Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 4.

10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25, rozhodnutí pozemkového úřadu

potvrdil. V odůvodnění potvrdil, že stěžovatelé jsou oprávněnými

osobami a že je naplněn i restituční titul podle ustanovení § 6

odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Zabýval se tedy tím, zda je možný

postup dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, dle

něhož pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu

nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby

zastavěn. Skutková zjištění o tom, zda předmětné parcely jsou

dotčeny stavbami a jakého druhu, považoval soud z hlediska

rozhodnutí za úplná a postačující. Podkladem pro rozhodování se

stalo vyjádření Okresního úřadu v Českých Budějovicích, referátu

regionálního rozvoje. Uvedený důkaz je podle názoru soudu

v souladu s výsledky místního šetření i písemnými a grafickými

operáty katastrálního úřadu. Je nesporné, že stavbami pro

energetické účely jsou dotčeny pozemkové parcely č. 1526/4,

1526/3 a 1526/2. Tyto stavby nelze podřadit stavbám jednoduchým či

drobným podle § 139 b) odst. 5 a 7 zák. č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Jejich existence

vylučuje možnost zastavěné parcely vydat. Stejný závěr učinil soud

vůči parcelám zastavěným komunikacemi (č. 1525, 1557/2 a 1527/2),

neboť ani ty nejsou stavbami jednoduchými či drobnými. Zbývající

parcely (č. 1526/1, 1527/1 a 1528) jsou začleněny do areálu

energetického centra a je v nich uloženo energetické kabelové

vedení, sdělovací kabely, tepelné potrubí, kanalizace, vodovodní

potrubí a veřejné osvětlení. Dále se tam nachází parkoviště,

případně přes tyto parcely vede přístup k budovám, jež se

nacházejí nejen na výše uvedených třech stavebních parcelách. Soud

zohlednil, že se jedná o prostor krajského energetického

dispečinku, zřízeného pro účely zásobování jihočeského regionu

elektrickou energií. Budovy i energetické sítě tohoto zařízení

byly zřízeny z důvodu přenosu elektrické energie, a budovy musí

proto být doplněny inženýrskými sítěmi, jež jsou uloženy

v pozemkových parcelách. Soud dospěl k závěru, že v souzeném

případě mají inženýrské sítě povahu příslušenství staveb podle §

121 odst. 1 zák. č. 44/1964 Sb., občanský zákoník, neboť jsou

v rukou jednoho vlastníka a jsou určeny k trvalému užívání spolu

s věcí hlavní (budovami energetického centra). Soud proto považuje

uvedené tři parcely (č. 1526/1, 1527/1 a 1528) za pozemky

bezprostředně související s hlavními stavbami a nezbytně nutné

k jejich provozu. Jsou tedy ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě parcelami zastavěnými, jež oprávněným osobám nelze vydat.

Soud dále uvedl, že příslušenství staveb pod povrchem nelze

podřadit stavbám umístěným pod povrchem země. K tomuto závěru

dospěl logickým výkladem právní normy, s přihlédnutím k účelu

a smyslu vykládaného ustanovení, jímž je nepochybně využít

pozemek, ve kterém je umístěna stavba pod povrchem, především pro

zemědělské účely. Vzhledem k tomu, že inženýrské sítě mají

stanovena ochranná pásma, lze si využití příslušných parcel

představit jen obtížně. Soud závěrem uvedl, že písemnostmi

stavebního úřadu bylo prokázáno, že stavby v dané lokalitě vznikly

před rokem 1991, a jedná se proto o stavby z doby před účinností

zákona o půdě. Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo tudíž

vydáno v souladu s § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí projednávanou

ústavní stížností. Uvádějí, že je nesporné, že parcela č. 1525 je

veřejnou komunikací. O její vydání proto nežádali. Sporné je dle

nich hodnocení parcely č. 1527/2, jež částečně zasahuje do

vedlejší příjezdové cesty, která veřejnou komunikací není.

S ohledem na výměru parcely (85 m2) stěžovatelé ovšem Ústavní soud

"nehodlají zatěžovat zkoumáním takto okrajové záležitosti". Za

nesprávný považují závěr krajského soudu, že také parcela č.

1557/2 je dotčena komunikací. V rozhodnutích a stanoviscích

vyjadřujících se správních orgánů se objevovalo konstatování, že

na ní stojí budova Okresní provozní správy JČE, a.s. Tato otázka

ovšem nebyla v celém průběhu řízení náležitě objasněna

a v napadeném rozhodnutí je vyřešena nesprávně. Stěžovatelé se

domnívají, že správní orgány, jež věc rozhodovaly či se k ní

vyjadřovaly, zvolili "zvláštní terminologii" popisu předmětných

parcel, jež neodpovídá skutečnosti. Budovy stojící na parc. č.

1526/4 (Správa přenosových zařízení), par. č. 1526/3 (energetické

centrum - např. i toto označení je dle jejich názoru nadnesené,

neboť jde o přízemní budovu o rozloze cca 30x12 m) a parc.

č. 1526/2 (krajský dispečink), jsou označovány jako areál. Jde

o budovy od sebe značně vzdálené, oddělené ohradami, ploty,

skládkami atp. Konstatování, že jde o jeden stavební celek, je

zcela účelové. Nadto, podle ustanovení § 54 vyhl. 137/1998 Sb.,

o obecných technických požadavcích na výstavbu, není ani jedna

z budov stavbou, tím méně pak všechny tři dohromady. Stěžovatelé

se domnívají, že z přístupu správních orgánů je patrná snaha

předmětné parcely nevydat a zachovat současný stav. Jejich

rozhodnutí jsou účelová, tendenční a neobjektivní. Pozemky jsou

kromě toho zastavěny budovami, v nichž se údajně provozuje zejména

administrativní činnost. Proto, dle názoru stěžovatelů, nelze

hovořit o nutnosti "zvýšené potřeby bezprostředně souvisejících

pozemků k provozu těchto staveb". Zcela by postačovalo zajištění

přístupu.

Neobjektivním přístupem správních orgánů, užitými postupy

a jimi použitým výrazivem měl být ovlivněn i krajský soud, jenž

neučinil nic, čím by pochybnosti stěžovatelů rozptýlil. Vycházel

z důkazů provedených výlučně odpůrcem (tj. pozemkovým úřadem).

V tomto postupu soudu stěžovatelé spatřují porušení jejich práva

na rovné postavení účastníků řízení. Dále uvádějí, že odůvodnění

napadeného rozhodnutí krajského soudu je v zásadním rozporu

s platnou právní úpravou a popírá smysl restitučních předpisů.

Týká se to především odůvodnění závěru, že inženýrské sítě

umístěné pod povrchem země nejsou samostatnými stavbami pod

povrchem země, které by ze zákona nebránily vydání pozemků, ale že

nezbytně doplňují "předmětné budovy" a jsou příslušenstvím staveb

hlavních. Rozsudek neuvádí, kam až takto vymezené příslušenství

budov zasahuje a zda se vztahuje na všechny nemovitosti

v jihočeském regionu, ve kterých jsou uloženy sítě pro zásobování

regionu médii. Zákonodárce měl dle jejich názoru pod stavbami pod

povrchem země na mysli právě stavby kanalizačních a vodovodních

řadů, melioračních zařízení apod. Inženýrské sítě nejsou

příslušenstvím stavby. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že

v jiné lokalitě jim byl vydán pozemek, pod nímž je umístěn

parovod. K úvaze krajského soudu o zemědělském využití (viz.

výše), stěžovatelé podotýkají, že z gramatického výkladu [spojka

"nebo" v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] je

zřejmé, že u vydávaných pozemků bez staveb není třeba naplnění

podmínky dalšího zemědělského využití. Vázanost na zemědělské

využití by bylo výrazným zásahem do práv restituenta, jenž by na

daném pozemku mohl provozovat jakoukoli, tedy i nezemědělskou

činnost. Toto odůvodnění krajského soudu je proto dle názoru

stěžovatelů výsledkem nesprávné aplikace jednoduchého práva.

Důsledkem svévolného nerespektování kogentní normy tak dochází

k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Z uvedených

důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých

Budějovicích a Okresní úřad České Budějovice, okresní pozemkový

úřad, a vedlejší účastníky řízení, Jihočeské energetické závody,

s.p. v likvidaci, společnost Jihočeská energetika, a.s., Technické

služby Města České Budějovice a Pozemkový fond ČR, územní

pracoviště České Budějovice, aby se k projednávané ústavní

stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl, aby Ústavní soud

ústavní stížnost zamítl. Upozornil, že se projednávanou věcí

zabýval jako soud přezkumný podle hlavy třetí, části páté,

o.s.ř., tedy postupem odlišným od projednání věci nalézacím

soudem. Pozemkový úřad je nadán pravomocí o uplatněném restitučním

nároku procesním postupem podle správního řádu rozhodnout. Je

proto na něm, aby opatřil dostatečné skutkové podklady pro své

rozhodnutí. Účelem přezkumného řízení je přezkoumat zákonnost

rozhodnutí pozemkového úřadu, nikoli dublovat jeho činnost

a provádět rozsáhlé dokazování. Soud pouze ověřuje, zda správní

úřad zjistil skutkový stav správně. V souzené věci bylo sporné,

zda byly předmětné parcely zastavěny. Pozemkový úřad proto správně

vyžádal stanovisko odborného orgánu veřejné správy pro výstavbu,

v němž se vyjadřuje ke každé stavbě jednotlivě i k funkční

souvislosti těchto staveb. Uvedený podklad hodnotil soud pro

hodnocení odborné otázky o zastavěnosti pozemků jako postačující.

Další dokazování ve formě znaleckého posudku považoval za

nadbytečné, místní šetření právě se zřetelem k tomu, že jde

o otázku odbornou. Soud tedy postupoval v souladu s procesními

předpisy, upravujícími přezkumné řízení. Nemohl proto porušit

princip rovnosti účastníků. Také pokud jde o argumenty stěžovatelů

stran právních závěrů, soud nesouhlasí. Poukazuje na skutečnost,

že pozemkové parcely dotčené stavbami inženýrských sítí

energetického centra podřadil pod kategorii pozemků nezbytně

nutných k provozu staveb (a ve smyslu zákona tedy zastavěných).

Konkrétní předpis aplikoval vzhledem k účelu restitučních

předpisů, když využití pozemků pro jakoukoli činnost, s ohledem na

ochranná pásma inženýrských sítí, je problematické. Soud je

přesvědčen, že daný právní předpis vyložil ústavně konformním

způsobem.

Pozemkový úřad ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost

zamítnout. Odkázal přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Odmítl též tvrzení o své údajné snaze zdůvodnit, proč nelze

nezastavěné plochy vydat a zachovat tak současný stav. Pro závěry

jeho rozhodnutí sloužily objektivní důkazy, k nimž se stěžovatelé

mohli v průběhu řízení vyjádřit.

Jihočeské energetické závody, s. p. v likvidaci, se přípisem

ze dne 23. 1. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.

Jihočeská energetika, a.s., se přípisem ze dne 23. 1. 2001

svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Technické služby Města České Budějovice se přípisem ze dne

8. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště České Budějovice, se

k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil, ač k tomu

byl doloženě vyzván.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto

na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem

hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé

straně opakovaně připustil, že interpretace či aplikace právních

předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik

extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do

některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud

shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva

v projednávaném případě došlo.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se

skutkovými a následně právními závěry napadených rozhodnutí

ohledně výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě

a stran charakteru staveb, stojících na předmětných parcelách.

Pokud zásadní sporná otázka spočívá v tom, zda existuje či

neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu § 11 odst.

1 písm. c) zákona o půdě, je povinností soudu (i pozemkového

úřadu) hodnověrným způsobem zhodnotit, zda jsou předmětné pozemky

skutečně takového charakteru, že je vydat nelze, a nevycházet

pouze z tvrzení povinné strany, aniž by toto její tvrzení

hodnověrným způsobem ověřil (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn. IV. ÚS 127/99).

V posuzovaném případě je zjevné, že soud nevycházel pouze

z tvrzení povinné osoby. Již původním rozsudkem ze dne 9. 9.

1998, čj. 10 Ca 155/98-9, zrušil Krajský soud v Českých

Budějovicích dřívější rozhodnutí pozemkového úřadu, a to právě pro

nedostatečně zjištěný skutkový stav. Současně uvedl, že pozemkový

úřad má v dalším řízení vyžádat stanovisko odborného orgánu státní

správy a stanovit mu okruh otázek, které musí být ve stanovisku

řešeny. Na základě tohoto rozhodnutí pozemkový úřad dosavadní

podklady pro svá skutková zjištění doplnil. Dne 12. 11. 1998 se

konalo místní šetření za přítomnosti účastníků, k jehož výsledkům

(k zápisu z místního šetření) se jak stěžovatelé, tak povinná

osoba vyjádřili. Ve věci bylo vyžádáno stanovisko Stavebního

a dopravního úřadu města České Budějovice, jež bylo přezkoumáno

referátem regionálního rozvoje a stavebního řádu Okresního úřadu

v Českých Budějovicích (srov. stanovisko Okresního úřadu

v Českých Budějovicích, referátu regionálního rozvoje, ze dne 7.

5. 1999, čj. RRR-VÚP 607/99-334-Ze, a jeho doplnění ze dne 30. 3.

2000, čj. RR - 98/00-Ze). Podle obsahu uvedeného stanoviska

vycházel referát regionálního rozvoje nejen z místního šetření,

ale jeho pracovník provedl i samostatné přešetření na místě samém.

Ve stanovisku se podrobně rozebírá, jakými stavbami jsou

jednotlivé parcely dotčeny a jaký je jejich charakter. Tento důkaz

vyzněl v souladu s výsledky místního šetření i s písemnými

a grafickými operáty katastrálního úřadu. Jako podklad sloužila

i stavební povolení, rozhodnutí o kolaudaci staveb. Z nich

následně vycházely jak pozemkový úřad, tak i krajský soud

v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje rozsah dokazování

pro náležité zjištění skutkového stavu za dostatečný. Skutková

zjištění také evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými

důkazy.

Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat

provedené důkazy a činit z nich odlišná skutková zjištění.

Nedomnívá se ani, že by soud průběhem dokazování zasáhl do práva

stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ústavní soud se proto dále zabýval pouze otázkou, zda

interpretace a aplikace právních předpisů na zjištěný skutkový

stav nevybočovaly z mezí ústavnosti, jinými slovy, zda byly

v projednávaném případě podmínky pro nevydání parcel podle

ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě skutečně naplněny.

Podle tohoto ustanovení nelze pozemek vydat v případě, jestliže

byl po přechodu do vlastnictví státu zastavěn. Za zastavěnou část

pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena

před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně

související a nezbytně nutná k jejímu provozu. Zahájením stavby se

rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního

deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do

dvou let od vydání stavebního povolení. Z citovaného pravidla

ovšem zákon připouští výjimky. I zastavěný pozemek tedy lze vydat,

a to v případech, kdy stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu

využití pozemku nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou

nebo jednoduchou nebo drobnou a nebo o stavbu umístěnou

pod povrchem země.

S ohledem na znění uvedeného ustanovení musel Ústavní soud

přisvědčit námitkám stěžovatelů vztahujícím se k nevydání pozemků

parc. č. 1526/1, 1527/1 a 1528. Soud odmítl podle odůvodnění svého

rozhodnutí uvedené parcely vydat, neboť jsou začleněny do areálu

energetického centra a je v nich uloženo energetické kabelové

vedení, sdělovací kabely, tepelné potrubí, kanalizace, vodovodní

potrubí, veřejné osvětlení, nachází se na nich parkoviště a vede

přes ně přístup k budovám nacházejícím se nejen na uvedených

parcelách. Soud v důsledku toho s poukazem na ustanovení § 11

odst. 1 písm. c), věta druhá, zákona o půdě usoudil, že jde

o pozemek související se zastavěnou částí pozemku, popsanou

v uvedeném ustanovení. Současně odmítl aplikovat výjimku,

umožňující vydání zastavěného pozemku, jde-li o stavbu pod

povrchem země. Uvedl, že inženýrské sítě pod povrchem uvedených

parcel jsou příslušenstvím věci hlavní a s odkazem

na teleologický a logický výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)

dospěl k závěru, že příslušenství staveb umístěných pod povrchem

země pod kategorii staveb umístěných pod povrchem země podřadit

nelze. Účel ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě

spatřuje v možnosti využít pozemek pro zemědělské účely, což si

lze v projednávaném případě dle jeho názoru jen obtížně

představit.

Ústavní soud nepovažuje závěry krajského soudu o nevydání

pozemků parc. č. 1526/1, 1527/1 a 1528, vycházející

z teleologického a logického výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm.

c) zákona o půdě, za ústavně konformní.

Je třeba upozornit, že argumentů výkladu se nabízí více

a existuje mezi nimi hierarchie. Pokud jde o zákon o půdě, jehož

se projednávaná věc týká, směřuje primárně ke zmírnění majetkových

křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného

zemědělského majetku v době nesvobody. Zákon o půdě jako celek

i každé jeho ustanovení je proto nutné interpretovat v souladu

s tímto primárním účelem. Musí s ním korespondovat ostatní

argumenty, použité při výkladu dílčích ustanovení tohoto zákona.

Argument spočívající v potřebě využít pozemek pro zemědělské

účely, jímž krajský soud odůvodňuje nevydání pozemků, nemá naopak

jako samostatný účel jednoznačnou oporu ani v preambuli zákona

o půdě, ani v rámci ustanovení § 11 odst. 1 jako celku. Se

zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku sice zákon

o půdě jako s jedním z cílů počítá, z jeho preambule nicméně

vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění

majetkových křivd (".dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní

půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit

vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje

venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního

prostředí") tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením

původních vlastnických vztahů k ní. Soud tedy nemůže diktovat

vlastníkům, jak s půdou nakládat, či podmiňovat navrácení

vlastnictví určitým způsobem využití, resp. nenavracet, pokud

nebudou (moci) pozemek určitým způsobem užívat.

Soud se dále zabýval výkladem souboru ustanovení obsažených

v § 11 odst. 1 zákona o půdě. S ohledem na výše uvedený primární

účel zákona je patrné, že zákon má především umožnit, aby byl

pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti

předvídané tímto zákonem (§ 11), pozemek vydán nebude. Tyto

vylučující okolnosti v žádném případě nemusejí souviset

s nemožností pozemek zemědělsky využít, ale naopak s jiným

veřejným zájmem [srov. písm. b) cit. ustanovení - pozemek nelze

vydat, byl-li na pozemku zřízen po přechodu či převodu do

vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby hřbitov, či písm. e)

cit. ustanovení - pozemek nelze vydat, bylo-li na pozemku, který

byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, na základě územního

rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na

pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo

zřízeno před 1. 10. 1976].

K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl také při logickém

výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jak již

bylo uvedeno, pravidlem je, že pozemek se restituentům při splnění

všech podmínek vydává. Výjimečně k tomu dojít nemusí, např. podle

ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), pokud byl pozemek po přechodu či

převodu do vlastnictví státu zastavěn. Zákonodárce ovšem

i v uvedeném ustanovení stanovil šest samostatných "výjimek

z výjimky", za nichž lze i zastavěný pozemek vydat. Jednou z nich

je okolnost, že jde o stavbu umístěnou pod povrchem země. Jde

o jednu "výjimku z výjimky", jež je nezávislá na jiných výjimkách

a nijak nesouvisí s možností či nemožností zemědělského či lesního

využití pozemku. Naplnění všech šesti výjimek - podmínek, kdy

i zastavěný pozemek lze vydat - není požadováno kumulativně, neboť

je mezi nimi použita spojka "nebo". Vzájemný vztah alternativity

je právně významný. S ohledem na metodu použitou zákonodárcem je

třeba respektovat, že oprávněné osobě lze vydat i pozemky,

na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu

využití pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického

o některou ze staveb dále v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)

zákona o půdě výslovně uvedených (srov. i Průchová, I.: Restituce

majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, 1997, str. 184-186).

Vydání pozemku evidentně nebrání ani skutečnost, že by inženýrské

sítě mohly mít charakter příslušenství staveb ve vlastnictví

vedlejšího účastníka. Jejich užívání je možno zabezpečit např.

zřízením věcného břemena (srov. ustanovení § 9 odst. 5 zákona

o půdě, dle něhož, pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový

úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno,

případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo

důležitých zájmů jiných vlastníků).

Ústavní soud proto se závěrem krajského soudu, že s ohledem

na nemožnost zemědělského využití nelze pozemky v projednávaném

případě vydat, nesouhlasí. Krajský soud opřel svůj závěr

o nevydání pozemku o dílčí účel, navíc nepřesně uchopený, jež

nadřadil celkovému ratio legis, spočívajícímu ve zmírnění

majetkových křivd. Výsledná interpretace krajského soudu dle

názoru Ústavního soudu popírá celkový účel zákona o půdě, a to

k tíži stěžovatelů. Ústavní soud je tak vzhledem k uvedenému nucen

konstatovat, že obecný soud i pozemkový úřad interpretovaly

a následně aplikovaly uvedené ustanovení způsobem, jež vybočuje

z mezí ústavnosti, a ve svém důsledku tak porušily právo

stěžovatelů na spravedlivý proces, zaručené Listinou a Úmluvou.

Oproti tomu Ústavní soud nesouhlasí s námitkami stěžovatelů

v poměru k dalším pozemkovým parcelám. Má za to, že v případě

těchto parcel se obecný soud s podmínkami ustanovení § 11 odst.

1 písm. c) řádně, ústavně konformním způsobem vypořádal. Uvedl, že

pozemkové parcely č. 1526/4, 1526/3 a 1526/2 jsou dotčeny stavbami

pro energetické účely, přičemž nejde o stavby drobné ani

jednoduché. Existence těchto staveb tedy znemožňuje vydání

předmětných parcel. Stěžovatelé v tomto bodě argumentují tím, že

uvedené stavby nejsou stavbami pro výrobu a skladování ve smyslu

ustanovení § 54 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických

požadavcích na výstavbu. S uvedenou námitkou se Ústavní soud

neztotožňuje.

Citované ustanovení není obecnou, v dané situaci použitelnou,

definicí stavby, pouze obsahuje zvláštní technické požadavky na

stavby pro výrobu a skladování (např. požadavky na požární

bezpečnost, vnitřní povrchy stěn, schodiště). Skutečnost že

předmětné stavby případně nesplňují dané parametry, nijak

nezpochybňuje základní tvrzení, že jde o stavby, nespadající pod

žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §§ 11 odst. 1 písm. c),

a které tedy vydání předmětných parcel brání. Ústavní soud

nezpochybňuje ani závěr soudu ohledně komunikací na parcelách

číslo 1525 a 1527/2, jež jsou dle jeho názoru také stavbami

bránícími ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě. Stěžovatelé v této části argumentují tím, že parcela č.

1527/2 zasahuje do vedlejší příjezdové cesty, která však není

veřejnou komunikací. K tomu lze poznamenat jednak to, že dle

závěru okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje, se o stavbu

jedná, a to o stavbu dopravní. Pozemková parcela č. 1527/2 je dle

něj veřejnou komunikací s asfaltovým povrchem a dopravní značkou

"Slepá ulice". Z hlediska zákona o půdě je ovšem rozhodné, že se

jedná o stavbu (její charakter jako veřejné komunikace je

z tohoto hlediska vedlejší). Námitky stěžovatelů tedy zůstávají

v tomto případě v rovině skutkových zjištění, k nimž se Ústavní

soud již vyjádřil. V jistém směru lze souhlasit s námitkami

stěžovatelů ohledně parcely č. 1557/2. Krajský soud ji ve svém

rozhodnutí skutečně označil jako parcelu dotčenou komunikací,

přestože v rozhodnutí pozemkového úřadu byla popsána jako pozemek

zastavěný budovou Okresní provozní správy JČE, a.s. Ústavní soud

se ovšem domnívá, že uvedeným pochybením nedošlo k zásahu do práv

stěžovatelů, neboť šlo zjevně o administrativní pochybení. Uvedený

pozemek je dle podkladů, na jejichž základě soud i pozemkový úřad

vycházely, zastavěn shora uvedenou stavbou, jež dle stanoviska

okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje, není stavbou

jednoduchou ani drobnou. K tomuto závěru se dospělo při místním

šetření dne 12. 11. 1998, s tím, že přes uvedenou parcelu vede

potrubí - struskovod z Teplárny České Budějovice na složiště Nové

Hodějovice. Tato skutková zjištění stěžovatelé ani v řízení před

krajským soudem nezpochybňovali. Ústavní soud má tedy za to, že

pozemek je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě zastavěn. V této části tedy právní názor, o nějž se opírají

rozhodnutí obecného soudu a pozemkového úřadu, nevybočuje z mezí

zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na

jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že je v podstatě

jedním z ustanovení, garantujících zásadní principy činnosti

soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda

v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se

nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle

názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.

Třebaže Ústavní soud vyhověl stížnosti toliko částečně, byl

nucen zrušit napadený rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, čj. 10 Ca 266/2000-25,

a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního

pozemkového úřadu ze dne 8. 6. 2000, čj. OPÚ/R-291/00/881,

v celém rozsahu, neboť jejich výroková část není nijak

strukturována [§82 odst.1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu].

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru