Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 744/02Usnesení ÚS ze dne 05.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.744.02
Datum podání03.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

229/1991 Sb., § 6

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 744/02 ze dne 5. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) V. Z., a b) F. V., obou zastoupených JUDr. J. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 30 Ca 266/2001, a rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 8. 2001, čj. PÚ 385/2001-203, za účasti Krajského soudu v Plzni a Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu Karlovy Vary, jako účastníků řízení,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního úřadu v Karlových Varech, okresního pozemkového úřadu, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 266/2001, a Okresního úřadu v Karlových Varech, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 12 C 1588/98, z něhož zjistil následující:

Okresní úřad v Karlových Varech, okresní pozemkový úřad, (dále též "pozemkový úřad") rozhodl dne 16. 8. 2001 pod čj. PÚ 385/2001-203, že se ruší jeho pravomocné rozhodnutí ze dne 20. 10. 1998, čj. PÚ 698/98-203 (výrok I), a že stěžovatelé nejsou vlastníky ideální poloviny nemovitostí, patřících k zemědělskému přídělu č. 9 - usedlosti čp. 45 v k. ú. P., které ve výroku dále specifikoval podle stavu v katastru nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti") (výrok II). O předmětných nemovitostech a stejným výrokem již pozemkový úřad dříve rozhodl (dne 25. 2. 1999, čj. PÚ 698/98-203) a toto rozhodnutí potvrdil i Krajský soud v Praze dne 25. 2. 1999, pod čj. 45 Ca 161/98-20. O stejné věci rozhodl pozemkový úřad znovu s ohledem na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 11. 12. 2000, čj. 1522/00-5010, jímž povolil obnovu řízení. V odůvodnění se dále uvádí, že předmětné nemovitosti byly původně přiděleny paní M. N., matce restitučních žadatelů (stěžovatel sub. b/ je právním nástupcem původního uplatňovatele nároku pana F. V.). Přešly však na stát v důsledku prohlášení o vzdání se přídělu ze dne 18. 10. 1952 poté, co další část pozemků přidělených v přídělovém řízení byla prodána kupní smlouvou ze dne 6. 2. 1952 Československému státu - Československému rozhlasu pro výstavbu vysílače (rušičky). Pozemkový úřad ani po obsáhlém dokazování nezjistil, že by k přechodu předmětných nemovitostí došlo z důvodů, upravených ustanovením § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 8. 2002, čj. 30 Ca 266/2001-55, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění předeslal, že se opravným prostředkem stěžovatelů zabýval pouze v rozsahu výhrad jimi vznesených, vycházeje z dispoziční zásady, ovládající správní soudnictví. Stěžovatelé primárně napadali způsob hodnocení některých důkazů, provedených pozemkovým úřadem. Soud upozornil, že podrobné hodnocení převážné části shromážděných důkazů provedl pozemkový úřad již v předchozím řízení. Jeho tehdejší rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Praze. Ve stávajícím řízení může být podle názoru soudu posuzována zákonnost nově přijatého závěru správního orgánu pouze v rozsahu řízení obnoveného. Zkoumal tedy pouze, zda nově provedené důkazy opodstatňují změnu dosavadního skutkového a právního závěru. To se však nestalo. Nově provedené důkazy výslechem L. Z. a J. R., ale ani dříve shromážděné důkazy, podle názoru soudu nesvědčí závěru, že by příčinou vzdání se části zemědělské nemovitosti manžely N. byla politická perzekuce. Šlo evidentně pouze o zájem státu získat pozemky pro sice problematický účel - výstavbu rušičky - avšak od kohokoliv, kdo nemovitosti, na nichž měla stavba stát, vlastnil. Nešlo tedy o akt namířený přímo vůči manželům N. Znakem skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě není tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, o nichž se zmiňovali stěžovatelé během řízení. Snaha získat pozemky restitučních právních předchůdců navrhovatelů nebyla motivována likvidací soukromého podnikání a snahou zlikvidovat N. jako třídní nepřátele. Nebyla tak prokázána ani druhá varianta, s níž počítá ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tj. přechod na stát v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Stěžovatelé napadají závěry obecného soudu a pozemkového úřadu v projednávané ústavní stížnosti. Jsou přesvědčeni, že v řízení bylo prokázáno naplnění restitučních titulů, upravených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o), p) a r) zákona o půdě. Ani jeden z uvedených orgánů údajně k provedeným důkazům nepřihlédl. K odnětí nemovitosti z vlastnictví původních vlastníků došlo z důvodu potřeby použití části pozemků pro výstavbu rušičky. Její výstavba byla vydávána za veřejný zájem, ačkoliv zájmem veřejnosti byl pravý opak, totiž poslech rušených radiových stanic ze západních států v těžkých dobách 50. let. Znemožnění volného šíření informací a poslechu legálních radiových stanic sousedních států bylo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Důvod veřejného zájmu zde tedy nebyl a odnětí nemovitosti na základě takového titulu bylo zestátněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy [§ 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě] a rovněž převzetím nemovitostí bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě]. Výstavba rušičky byla důvodem, který nelze považovat za právní. Stěžovatelé upozorňují, že za odňaté nemovitosti nebyla vyplacena žádná náhrada. Dopis KNV v Karlových Varech ze dne 10. 12. 1952 a archivní doklady Ministerstva zemědělství údajně nedokazují, že by vyúčtování s odcházejícími přídělci zahrnovalo náhradu za odňaté pozemky, ani že k tomuto vyúčtování vůbec došlo. Vyúčtování nadto mělo zahrnovat nejen odňaté pozemky, ale i odňatý inventář. I z nevyplacení náhrady stěžovatelé usuzují na naplnění výše jmenovaných restitučních titulů. Manželům N. byly nabídnuty náhradní objekty bydlení, které neodpovídaly ani požadavkům na byt nejhorší kategorie. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že odnětím předmětných nemovitostí došlo k naplnění restitučního titulu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1, písm. r) zákona o půdě. Na manžele N. bylo nahlíženo jako na občany, kteří nesouhlasí s tehdejšími politickými postupy, nehodlají se podřídit politickým direktivám a svůj postup dávají veřejně najevo. Nemohli proto v blízkosti rušičky provozovat svou zemědělskou činnost a bydlet zde, a jejich příděl pozemků jim byl proto odebrán a bylo jim nařízeno prakticky ze dne na den se vystěhovat. Z dokladů založených ve spisu je však údajně zřejmé, že pokud by zde pracovaly jiné osoby, pro tehdejší režim politicky spolehlivé, nebylo by proti tomu námitek. Manželé N.byli jednoznačně diskriminováni pro jejich postoj k tehdejšímu režimu, a šlo tedy o politickou persekuci v přímé souvislosti s jejich občanskými postoji a rovněž o důsledek jejich příslušnosti ke skupině soukromě hospodařících rolníků, odmítajících kolektivizaci. Persekuce souvisela i s členstvím J. N. ve straně "sociální demokracie", který nesouhlasil se spojením s KSČ. V úvahu je třeba brát také celkovou atmosféru 50. let, kdy k odnětí nemovitostí došlo. Stěžovatelé připomínají, že při jednání o odnětí nemovitostí byl přítomen i příslušník Ministerstva národní bezpečnosti v uniformě a ze strany státních a stranických orgánů docházelo k častým výhružkám.

Stěžovatelé mimo výše uvedené napadají i chybný procesní postup obecného soudu. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze považují s ohledem na zrušení předchozího rozhodnutí pozemkového úřadu za právně neúčinné. Je proto podle nich absurdní, aby tento rozsudek, který se stal vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Plzni v podstatě nicotným, byl pro Krajský soud v Plzni závazným. V rámci povolené obnovy měl jak správní orgán, tak soud rozhodující o opravném prostředku vycházet jak z původního, tak i z nového řízení, a veškeré poznatky posuzovat jednotlivě i komplexně v rozsahu celého dosavadního řízení. To však Krajský soud v Plzni neudělal.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni a Okresní úřad v Karlových Varech, okresní pozemkový úřad, (v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů převzalo příslušnou agendu Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Karlovy Vary) a vedlejší účastníky řízení, 1) Statek Chlumec, s. p., 2) Lesy ČR, s. p., lesní správa, 3) Město, 4) Správu P., s. p., se sídlem v Praze 6, a 5) Pozemkový fond ČR, se sídlem v Praze 1, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Plzni navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Domnívá se, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo.

Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Karlovy Vary, ve svém vyjádření konstatovalo, že důkazy shromážděné v původním i obnoveném řízení neprokázaly, že předmětné nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů, uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě. Odkazuje mimo jiné na rozhodnutí pozemkového úřadu a obecných soudů v projednávané věci. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí tvrzení, která byla v průběhu správního řízení vyvrácena, resp. tvrzení, která neprokázali.

Podnik Statek Ch., s. p., a Město Karlovy Vary se k ústavní stížnosti, ač náležitě vyzváni, nevyjádřili.

Pokud jde o podnik Správa radiokomunikací Praha, s. p., Ústavní soud dotazem u Městského soudu v Praze zjistil, že je v současné době v likvidaci na základě rozhodnutí téhož soudu ze dne 31. 5. 2002, čj. 20 Cm 37/2002-8, které nabylo právní moci dne 22. 10. 2002. Ústavní soud proto zaslal žádost o vyjádření likvidátorovi, panu Mgr. E.H. Jak vyplývá z jeho sdělení ze dne 10. 3. 2003, uvedený podnik se svého postavení vedlejšího účastníka ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal. Rovněž Pozemkový fond ČR a podnik Lesy ČR, s. p. se přípisy ze dne 30. 12. 2002, resp. 10. 1. 2003, svého postavení vedlejších účastníků vzdaly. Ústavní soud s nimi proto nadále jako s účastníky nejednal.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, dle níž měl soud i správní orgán vycházet jak z původního, tak i z nového řízení a veškeré poznatky posuzovat jednotlivě i komplexně v rozsahu celého dosavadního řízení.

Stěžovatelé ve svém opravném prostředku především namítali, že pozemkový úřad nesprávně zhodnotil obsah svědeckých výpovědí svědků M. R. a F. H. Tímto jejich tvrzením se obecný soud řádně zabýval. Pokud jde o druhou zásadní námitku, stěžovatelů, týkající se právních závěrů pozemkového úřadu [stěžovatelé na rozdíl od pozemkového úřadu tvrdili, že v projednávaném případě došlo k naplnění restitučního titulu, upraveného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě], z rozhodnutí obecného soudu plyne, že soud přihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (tedy i v řízení před nařízením jeho obnovy). Soud se vypořádal i s námitkami, které stěžovatelé uplatnili v doplnění svého opravného prostředku ze dne 20. 2. 2002 a 3. 4. 2002.

Řízení ve správním soudnictví tak, jak je upravoval občanský soudní řád před přijetím zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle něhož postupoval i obecný soud v projednávané věci, ovládala zásada dispoziční. Podle této zásady je věcí navrhovatele, aby určil meze soudního přezkumu, a to nejen kvantitativně (označením napadených výroků), nýbrž i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Tvrzení předložená navrhovatelem tvoří podstatu žalobních bodů a soud je jimi vázán. Jak Ústavní soud zjistil, obecný soud se (bez ohledu na další svá tvrzení) zabýval napadeným rozhodnutím zcela v rozsahu stěžovateli uplatněných námitek, tedy způsobem zjevně nevybočujícím z mezí ústavnosti. Nelze tak dospět k závěru, že bylo stěžovatelům bráněno v jejich právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatelé dále polemizují se závěry obecného soudu a pozemkového úřadu pokud jde o naplnění restitučního titulu, upraveného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Na rozdíl od obou uvedených orgánů se domnívají, že v jejich případě byl tento titul naplněn, aniž by však svůj protichůdný názor vybavili relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. K výkladu uvedeného ustanovení se Ústavní soud již dříve vyslovil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 515/01. Zákon o půdě žádný z uvedených pojmů sám nedefinuje. Inspiraci však lze nalézt v legálních definicích obou pojmů, jak je obsahuje jiný restituční zákon (č. 87/1991 Sb.), na něž ostatně v poznámkách pod čarou odkazuje i samo výše uvedené ustanovení zákona o půdě. Třebaže Ústavní soud opakovaně judikoval, že text poznámek pod čarou nemá závaznou povahu (viz např. nález I. ÚS 22/99), nelze z toho dovodit, že by legální definice, na niž poznámka pod čarou v daném ustanovení zákona o půdě odkazuje, nemohla být použita na základě analogiae iuris jako podklad pro výklad obsahu ustanovení jiného restitučního zákonného předpisu. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, shodně přistupoval k interpretaci uvedeného ustanovení i obecný soud. Nelze tedy usoudit, že by soud svou interpretací aplikovaných ustanovení postupoval ústavně nonkonformním způsobem.

Ve shora citovaném rozhodnutí upozornil Ústavní soud také na podmínku existence přímé souvislosti, společnou podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě pro všechny restituční tituly v něm uvedené [viz obrat:"...budou vydány nemovitosti, jež přešly na stát (jinou právnickou osobu) v důsledku..."]. V projednávaném případě by to tedy znamenalo, že by stěžovatelé museli prokázat příčinnou souvislost mezi ztrátou majetku manželů N. a jejich perzekucí či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva. K takovému závěru obecný soud ani pozemkový úřad po provedeném dokazování nedospěly. V řízení bylo zjištěno, že zřeknutí se části zemědělského přídělu předcházel prodej části přidělených pozemků Československému státu - Československému rozhlasu pro výstavbu vysílače (rušičky), a to za úředně stanovenou cenu, tedy cenu vyšší, než byla cena přídělová. V tomto případě, ani později při jednání o převodu předmětných nemovitostí, které následovalo, stát nevyužil možnost, vyplývající z ustanovení § 24 zák. č. 90/1947 Sb., dle něhož byl nabyvatel přiděleného majetku povinen podle rozhodnutí fondu přenechat majetek státu, zemi, okresu nebo obci pro veřejné účely, pro které by mohl být majetek vyvlastněn, a to za náhradu stanovenou na základě přídělové (přejímací) ceny. Ač měl tedy stát legální, razantnější a časově úspornější možnosti, jak předmětné nemovitosti získat, nevyužil je. Z toho tedy soud i pozemkový úřad usoudily, že se nejednalo o akt osobně namířený proti manželům N., a v daném případě tak snaha získat nemovitosti nebyla motivována likvidací soukromého podnikání a snahou zlikvidovat N. jako třídní nepřátele. Tvrzení o zatčení bratra J.N. z politických důvodů nebylo v řízení prokázáno. Z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 1999, čj. 45 Ca 161/98-20, dále též vyplývá, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by prokazovala aktivní politickou činnost manželů N. Ke vzdání se přídělu došlo v roce 1952. JZD v P. v té době ještě nebylo založeno. Z napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu dokonce plyne, že agitace do JZD byl prováděna až v době, kdy manželé N. v P. již nebydleli. Jednání o předání předmětných nemovitostí probíhalo v průběhu celého roku 1952, neprokázalo se tedy ani tvrzení o tom, že by byli manželé N. "vyhnáni" ze svých nemovitostí ze dne na den, jak tvrdí nyní stěžovatelé. Tato skutková zjištění nebyla vyvrácena ani později doplněným dokazováním v řízení po obnově, jak konstatoval Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly orgány veřejné moci provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy. To stěžovatelé ve svém návrhu ovšem netvrdí. Jejich námitky se omezují na pouhé popření skutkových závěrů, jež vyšly v řízení najevo. Obecný soud i pozemkový úřad své závěry jasně, srozumitelně a v dostatečném rozsahu odůvodnily. Za daného stavu tak Ústavní soud považuje jejich závěry za ústavně konformní a necítí se oprávněn do nezávislého rozhodování obecného soudu zasahovat.

Stěžovatelé se konečně též domnívají, že v jejich případě došlo i k naplnění § 6 odst. 1 písm. o) a p) zákona o půdě. Ústavní soud předesílá, že takovou námitku měli stěžovatelé možnost uplatnit zejména ve svém opravném prostředku, resp. již dříve v řízení. Zjevně tak však neučinili. Opravný prostředek přitom podle ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 250l odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat mimo jiné uvedení důvodu, v němž navrhovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Tímto tvrzením je pak soud co do rozsahu přezkumné činnosti vázán (srov. výše též výklad k dispoziční zásadě). Z opravného prostředku stěžovatelů nevyplývá, že by nezákonnost napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu měla jakkoli souviset s naplněním jiných restitučních titulů, než titulu upraveného ustanovením § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, kterého se celé dosavadní řízení týkalo, a k prokázání jehož naplnění bylo vedeno také důkazní řízení. Soud není povinen ani oprávněn vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Nelze mu tak vytknout, že se napadeným rozhodnutím mimo vymezený rozsah nezabýval. Uvedenými námitkami se však s ohledem na zásadu subsidiarity, jež patří k základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, nemůže zabývat nyní ani Ústavní soud. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není totiž v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatelů, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 117/2000).

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právní závěry soudu i pozemkového úřadu jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Nelze přisvědčit ani námitce, týkající se dotčení vlastnického práva stěžovatelů ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, tento článek chrání vlastnické právo existující, nikoliv tvrzený nárok na ně uplatněný v restitučním řízení. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru