Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 744/01Usnesení ÚS ze dne 05.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.744.01
Datum podání27.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33, § 152 odst.1 písm.b

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 744/01 ze dne 5. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.11.2001, čj. 12 To 145/01 - 11763, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.10.2001, č.j. 1 T 63/97-11756, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2001, sp. zn. 12 To 5/01, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností napadá dle jejího obsahu všechny tři v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů, byť v petitu návrhu je označen pouze návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2001, sp. zn. 12 To 5/01.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.11.2001, čj. 12 To 145/01-11763, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12.10.2001, stěžovatel vytýká údajné porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a práva na bezplatnou obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obecné soudy v předmětném řízení sice dle názoru stěžovatele správně zjišťovaly jeho majetkové poměry, a to před vydáním rozhodnutí o uložení povinnosti navrhovatele uhradit České republice náhradu odměny a hotových výdajů, které ustanovenému obhájci JUDr. J. Ž. uhradil stát v celkové částce 190.290,-Kč, avšak zjistily, že veškerý majetek stěžovatele byl zpeněžen v rámci konkurzního řízení, stěžovatel je ve výkonu trestu, bez pracovního zařazení a má vyživovací povinnost ke třem dětem. Při posouzení všech skutečností důležitých pro rozhodování však obecné soudy nepřihlédly k zdravotnímu stavu stěžovatele, který je prý natolik špatný, že údajně do budoucna ohrožuje jeho možnost zařazení do pracovního procesu.

V další části návrhu, stěžovatelem označené jako II., navrhovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2001, sp. zn. 12 To 5/01, který nabyl právní moci dne 13.3.2001. Označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30.12.1999, sp. zn. 1 T 63/97, při nezměněném výroku o vině, ve výroku o trestu zákazu činnosti a výroku o náhradě škody zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody .

Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel se odsuzuje podle § 250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků.

Shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel vytýká celou řadu procesních pochybení, která údajně měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ze skutečnosti, že stížností napadená rozhodnutí o nákladech trestního řízení byla údajně "posledními rozhodnutími v jeho trestní věci", stěžovatel dovozuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze.

S tímto názorem stěžovatele nelze souhlasit a je nutno odkázat na znění § 72 odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/19993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že v daném případě se jedná o samostatné rozhodnutí ve věci pravomocně skončené, když předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl stěžovateli doručen v době nezahrnující již zákonnou šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti.

Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2001, sp. zn. 12 To 5/01, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Dále se již Ústavní soud zaměřil na zkoumání námitek stěžovatele, směřujících proti rozhodnutí soudů obou stupňů, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady trestního řízení, vedeného pod sp. zn. 12 To 5/01, v celkové částce 190.290,-Kč.

Rozhodování o nákladech trestního řízení upravuje § 33 odst. 2, odst. 3 a § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Soud I. stupně provedl šetření ohledně majetkových a osobních poměrů stěžovatele a zjistil, že probíhající konkurzní řízení, vyhlášené usnesením Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 88 K 61/99 na majetek stěžovatele, z důvodu stěžovatelem nepředaného "Prohlášení o majetku a závazcích" ustanovené správkyni konkurzní podstaty nebylo dosud skončeno. V průběhu let 1991 - 1992, jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2001, trestná činnost stěžovatele, za niž byl pravomocně odsouzen, zahrnovala finanční a majetkové machinace v rozsahu cca 150 milionů Kč. S těmito značnými finančními částkami nakládal takovým způsobem, že se dostal do rozporu se zákony společnosti. Jeho celkové ekonomické i osobní poměry, při vědomí závěrů shora uvedeného rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a neoprávněného podnikání, proto rozhodující soudy zcela správně nemohly považovat za odůvodňující použití postupu dle § 33 odst. 2 trestního řádu. Soud I. stupně přihlédl rovněž ke skutečnosti, že stěžovatel je mladý, práce schopný, invalidní důchod mu nebyl přiznán. Současný nedostatek finančních prostředků si stěžovatel svým trestným jednáním zavinil sám, což nemůže být důvod pro úspěšné uplatnění nároku na bezplatnou obhajobu nebo neobhajobu za sníženou odměnu obhájce.

Ze všech shora uvedených důvodů neshledal senát Ústavní soudu tvrzení stěžovatele o porušení práva dle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny za důvodná a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

V Brně dne 5. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru