Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 742/01Usnesení ÚS ze dne 07.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.742.01
Datum podání27.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 742/01 ze dne 7. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupené JUDr. A. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2001, č. j. 55 Co 164/2001- 46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 27. 12. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Z ústavní stížnosti a přiložených listinných důkazů vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 16. 9. 1998 domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému L. K. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi řízení) uloženo přispívat jí na výživné manželky částkou 8.000,- Kč měsíčně, a to od podání žaloby do 29. 2. 2000, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, č. j. 18 C 222/98-25, uložil vedlejšímu účastníku řízení přispívat stěžovatelce na výživné od 16. 9. 1998 do 29. 2. 2000 částkou 4.000,- Kč měsíčně a co do částky 4.000,- Kč měsíčně za stejné období žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že v řízení bylo prokázáno, že měsíční příjmy stěžovatelky byly v rozhodném období, za které je výživné požadováno, poněkud vyšší než příjmy vedlejšího účastníka řízení, je však třeba přihlédnout k tomu, že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu je pro stěžovatelku obtížné získání příjmu z pracovního poměru, a dále tvrzením, že vedlejší účastník řízení má prokázané úspory. Proti vyhovujícímu výroku tohoto rozhodnutí podal vedlejší účastník řízení odvolání, ve kterém namítal, že závěry soudu prvního stupně nevyplývaly jednoznačně z výsledků provedeného důkazního řízení. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, kterým bylo žalobě vyhověno a ve výroku o nedoplatku výživného, změnil tak, že žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení výživného od 16. 9. 1998 do 29. 2. 2000, zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud vyšel z pouhého tvrzení v odvolání vedlejšího účastníka řízení o majetkových poměrech účastníků, nepřihlédl k tomu, že jeho tvrzení nebylo podloženo žádnými důkazy. Naopak stěžovatelka předložila důkaz - výpis zůstatku na účtu vedlejšího účastníka řízení v okamžiku rozhodování soudu ve výši 422.559,41 Kč, tj.důkaz provedený v řízení před soudem prvního stupně, jako důkaz o majetkových poměrech vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že tento důkaz nebyl v řízení u odvolacího soudu čten a tedy proveden jako opětovně důkaz, když odvolací soud jej hodnotil jinak než soud prvního stupně. Podle názoru stěžovatelky, tím, že odvolací soud vycházel pouze z tvrzení vedlejšího účastníka řízení v odvolacím návrhu (aniž sám provedl jeho účastnický výslech), a nikoliv z důkazu, který byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, dopustil se pochybení při provádění důkazů, když hodnocení důkazu neprovedl ve vztahu k projednávané věci. Tím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina").

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření Městského soudu v Praze a spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 222/98.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2002 uvedl, že v odvolacím řízení nedošlo k porušení ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. K tvrzenému procesnímu pochybení odvolacího soudu spočívajícím v údajném jiném hodnocení skutkového stavu, aniž byl odvolacím soudem proveden důkaz, jehož se hodnocení mělo týkat, odvolací soud poukázal na to, že rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu před soudem prvního stupně a tedy hodnocení skutkového stavu nedoznalo před odvolacím soudem žádné změny. Nebylo tedy nutné opakovat důkazy provedené před soudem prvního stupně. Odvolací soud se svým rozhodnutím pouze neztotožnil s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu, když dovodil, že důvodem pro určení výživného stěžovatelky nejsou úspory vedlejšího účastníka řízení a při stanovení výživného lze přihlížet pouze k příjmům z těchto úspor. V řízení ani stěžovatelka nenamítala, že úspory vedlejšího účastníka řízení nejsou jeho výlučným majetkem, naopak uváděla, že vedlejší účastník řízení restituoval rozsáhlý majetek a po prodeji nemovitostí měl v několika peněžních ústavech uloženy větší finanční částky.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen účelově vykonstruované argumenty a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně. Vychází ze zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům, odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu. V předmětné věci obecné soudy posuzovaly, zda jsou naplněny důvody pro určení výživného stěžovatelce. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, podmínkou pro přiznání výživného jednomu z manželů je ta skutečnost, že hmotná a kulturní úroveň jednoho z manželů je výrazně nižší, neboť zákonnou podmínkou je požadavek zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů. Tato podmínka však podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci splněna nebyla. Příjem stěžovatelky a její hmotná a kulturní úroveň byla za rozhodné období poněkud vyšší, než na straně vedlejšího účastníka řízení. Za dané situace na straně obou účastníků je zásadně stejný životní standard, když v souladu se závěrem soudu prvního stupně shledal i odvolací soud poněkud vyšší životní úroveň na straně stěžovatelky. Odvolací soud se v této souvislosti neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který povinnost vedlejšího účastníka řízení platit stěžovatelce výživné odvodil ze špatného zdravotního stavu stěžovatelky, v důsledku nějž je pro ni obtížné získání příjmu z pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelka nemusí získávat příjem z pracovního poměru, neboť se jedná o starobní důchodkyni a pracuje-li, činí tak na základě svého svobodného a dobrovolného rozhodnutí. Důvodem pro určení výživného pro stěžovatelku nejsou ani úspory vedlejšího účastníka řízení pocházející z restituce, které jsou v jeho výlučném vlastnictví a lze přihlédnout pouze k příjmům z těchto úspor stejně jako k příjmům z nemovitého majetku.

Ústavní soud za situace, kdy odvolací soud se neodchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, pouze se neztotožnil s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu, nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že bylo nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení předloženého důkazu. Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud ve svém postupu porušil povinnosti uložené mu ustanovením § 132 občanského soudního řádu. Odvolací soud jednal zcela v mezích ústavnosti tím, že v souladu s příslušným procesním předpisem projednal odvolání podané vedlejším účastníkem řízení a přezkoumal skutková zjištění i právní závěry učiněné soudem prvního stupně. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Za situace, kdy tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem, a kdy obecné soudy hodnotily důkazy způsobem, předvídaným zákonem, a kdy i jeho skutkové a právní závěry odpovídají zákonům, není možno vyjadřovat nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů podáním ústavní stížnosti, jak činí stěžovatelka. Stěžovatelce bylo umožněno, aby využila všech procesních možností, daných jí občanským soudním řádem k tomu, aby hájila svá tvrzená práva. O její věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 Listiny vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu za situace, kdy stěžovatelka neunesla důkazní břemeno.

Ústavní soud konstatuje, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o rodině, Městský soud v Praze své rozhodnutí o zamítnutí žaloby řádně odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. 1. 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru