Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 74/03Usnesení ÚS ze dne 11.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.74.03
Datum podání03.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 424

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 74/03 ze dne 11. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. B., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 4. 2002, č. j. 17 C 26/2002-80 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 19 Co 286/2002-100, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 2. 2003, a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jí soud prvního stupně i soud odvolací svými rozsudky upřely právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a navrhla Ústavnímu soudu, aby do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil.

Ze své úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání svým usnesením ze dne 28. 5. 2003, č. j. 25 Cdo 569/2003-117. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti, kterou by stěžovatelka mohla napadnout rozhodnutí o dovolání, nebránila žádná překážka projednání ústavní stížnosti v rozsahu, ve kterém byla podána. Ústavní soud si proto k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 17 C 26/2000, z jehož obsahu zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č. j. 17 C 26/2002-80, rozhodl o žalobě stěžovatelky proti P. R. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 66.637,- Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelce přiznal nárok ve výši 1.323,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. od 16. 4. 2000 do zaplacení, v částce 66.637,- Kč s příslušenstvím nárok zamítl, dále zamítl nárok na část příslušenství z přisouzené částky, ohledně části nároku na úrok z prodlení řízení zastavil a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody ve smyslu § 420 občanského zákoníku, která jí vznikla tím, že byla v důsledku výhružných telefonátů nucena aktivovat službu pro zachycení zlomyslných telefonátů provozovatelem telekomunikačních služeb a dále musela v důsledku této situace učinit celou řadu opatření k zajištění své bezpečnosti (například pořízení slzného plynu, elektrického obušku, mobilního telefonu, střelné zbraně atd.). Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k názoru, že jednání, jež bylo v řízení vedlejšímu účastníkovi prokázáno, zakládá odpovědnost za škodu ve smyslu § 424 občanského zákoníku, tedy za úmyslné jednání proti dobrým mravům, jímž byla stěžovatelce způsobena škoda ve výši 1.392,- Kč. Soud konstatoval, že ve vztahu ke zbytku uplatněného nároku nebyla shledána příčinná souvislost s jednáním vedlejšího účastníka, které bylo v řízení prokázáno.

Proti zamítavému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výroku o věci samé a proti výroku o zastavení řízení stran části uplatněných nároků podala stěžovatelka odvolání, v němž argumentovala tím, že soud prvního stupně vyložil velmi úzce termín škoda. Městský soud v Praze o odvolání rozhodl tak, že ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a proti odvolacímu rozhodnutí připustil dovolání za podmínek, které stanoví § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Stěžovatelka využila svého práva a proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 5. 2003, č. j. 25 Cdo 569/2003-117, poté, co neshledal naplnění důvodu přípustnosti, bez odůvodnění odmítl.

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2003 odkazuje toliko na obsah odůvodnění napadaného rozhodnutí s tím, že stěžovatelka napadá pouze právní názor odvolacího soudu.

Ústavní stížnost zjevně není důvodná.

Neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, ačkoliv takový postup je vyloučen, neboť posuzování otázek jednoduchého práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá; to ovšem platí za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud porušení těchto principů ze strany obecných soudů neshledal.

Ve své stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zamítly její žalobu na náhradu škody z důvodu, že její požadavek je v rozporu s principem hrazení skutečně způsobené škody a ušlého zisku. Podle názoru Ústavního soudu však neúspěch stěžovatelky ve sporu nespočívá v problému výkladu právního termínu škoda, resp. v právním závěru obecných soudů o tom, co se rozumí skutečnou škodou a ušlým ziskem. Nároky, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy, lze jako škodu kvalifikovat i za pomoci stávajícího stavu judikatury a nauky (srov. např. J. Švestka in Kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha: Codex, 1998, str. 348 a násl., V. Korecká in Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Doplněk, 1998, M. Pokorný a J. Salač in Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 544 a násl.), není tedy nutno směřovat k extenzi výkladu tohoto právního termínu, které se stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti domáhá. Podstatný v souvislostech případu posuzovaného obecnými soudy je již zmíněný fakt, že za daných skutkových okolností nebyly splněny předpoklady vzniku škody v rozsahu, ve kterém ji stěžovatelka uplatnila. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací shodně uvádějí, že v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, jež bylo vedlejšímu účastníkovi v řízení prokázáno, vznikla škoda v takovém rozsahu, ve kterém byla stěžovatelce přisouzena. Obecné soudy nemohly přiznat nárok vyplývající z odpovědnosti, jež na straně vedlejšího účastníka podle závěrů dokazování nevznikla.

Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy v řízeních provedly důkazy stěžovatelkou navržené, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy vypořádaly s námitkami, jež v řízení uplatnila. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak stěžovatelka tvrdí. Citovaná ustanovení garantují právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Stěžovatelce nebyl odepřen přístup k soudu, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal ani jiný důvod, pro nějž by napadená rozhodnutí zrušil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2003

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru