Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 738/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.738.15.1
Datum podání12.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996 o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); § 14b

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 14b, § 11, § 7, § 13 odst.3

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 738/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.ON Energie a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, směřující proti výroku II. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2014, č. j. EPR 248686/2014-5, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2014, č. j. 71 Co 572/2014-11, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení § 64 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

2. Okresní soud v Ostravě v záhlaví citovaným elektronickým platebním rozkazem k návrhu stěžovatelky uložil žalovanému (J. Jonáš) zaplatit stěžovatelce částku 26.643 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny za dodávku elektřiny (výrok I.). Ve výroku II., napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, pak okresní soud žalovanému uložil povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2.518 Kč.

3. Krajský soud v Ostravě následně ke stěžovatelkou podanému odvolání ústavní stížností napadeným usnesením předmětný výrok II. elektronického platebního rozkazu okresního soudu jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se neztotožnil s odvolacími námitkami stěžovatelky, která požadovala úhradu nákladů ve výši 10.068,40 Kč, když konstatoval, že okresní soud rozhodl správně o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení i o jeho výši, a to s ohledem na to, že "řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je uplatňován opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč." K námitce stěžovatelky ohledně protiústavnosti postupu okresního soudu, který na daný případ nesprávně aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, jež je prý protiústavní, pak krajský soud dodal, že "základním kritériem pro aplikaci ustanovení § 14b advokátního tarifu je, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Předmětem tohoto řízení je nárok (stěžovatelky) na úhradu ceny za dodávku elektřiny, což je nepochybně jeden z typických nároků, které (stěžovatelka) jako obchodník s elektřinou uplatňuje u soudu. Protože (stěžovatelka) požadovala plnění nepřevyšující částku 50.000 Kč a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení, je aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu zcela na místě." Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky, že se takový postup i samotná právní úprava v ustanovení § 14b advokátního tarifu nacházejí mj. v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), když konstatoval, že "ustanovení § 14b advokátního tarifu ve znění od 1. 7. 2014 má širší dopad než nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, na který (stěžovatelka) rovněž poukazovala, neboť na základě tohoto ustanovení dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení nejen u tzv. bagatelních sporů mající původ ve spotřebitelských či obdobných smlouvách. (...) Samotná skutečnost, že zákonodárce v rámci nové úpravy přistoupil ke snížení odměny advokátů pro určitý typ sporu, a to i nad rámec rozsahu uvedeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, neznamená, že by nová úprava účinná od 1. 7. 2014 byla protiústavní."

4. Stěžovatelka nicméně s uvedenými právními závěry ohledně přiznané výše nákladů řízení nesouhlasí a za pomoci obdobné argumentace, kterou uplatňovala již ve svém odvolání, s nimi i nadále v ústavní stížnosti polemizuje. Především namítá, že předmětné ustanovení § 14b advokátního tarifu je v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem a nebylo přijato v řádném legislativním procesu. Vzhledem k tomu je obecné soudy neměly při určení výše náhrady nákladů za zastoupení advokátem v daném případě vůbec aplikovat a namísto toho měly postupovat podle ustanovení § 7 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že advokátním tarifem je konstruován stav, kdy věcně úspěšný účastník zaplatí advokátovi mimosmluvní odměnu a paušální náhradu hotových výdajů v plné výši, avšak v rámci občanského soudního řízení je mu přiznána náhrada těchto nákladů pouze ve snížené výši. Ustanovení § 14b advokátního tarifu, resp. advokátní tarif jako celek, se tak ocitají v zásadním rozporu se zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle níž má věcně úspěšný účastník právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, nikoliv pouze jejich části. Z těchto důvodů spojila stěžovatelka svou ústavní stížnost podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 14b advokátního tarifu, a to pro údajný rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny, s principem právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a s obecným principem rovnosti podle článku čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ostatně ke zcela shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v řízení o ústavní stížnosti téže stěžovatelky, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 672/15, kterou Ústavní soud rovněž shledal zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015). Vzhledem ke skutečnosti, že se v obou případech jedná o argumentačně i obsahově v podstatě totožné ústavní stížnosti (včetně totožného návrhu na zrušení citovaného ustanovení § 14b advokátního tarifu) a v nyní projednávaném případě neshledal žádný důvod, proč by se měl od uvedeného závěru jakkoliv odchylovat, považuje Ústavní soud za vhodné v citovaném usnesení přijaté závěry nyní pouze ve stručnosti rekapitulovat a pro podrobnější odůvodnění na ně odkázat.

6. Stěžovatelka svou argumentaci v ústavní stížnosti zaměřuje toliko na jeden aspekt rozhodování obecných soudů, a to, zda výše nákladů řízení, která jí byla přiznána elektronickým platebním rozkazem okresního soudu v souladu s ustanovením § 14b advokátního tarifu, byla odpovídající účelně vynaloženým nákladům k uplatňování či bránění jejího práva a nepředstavuje toliko spíše zásah do jejích ústavně zaručených práv. S uvedeným hodnocením stěžovatelky se Ústavní soud nicméně neztotožňuje.

7. Z judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu. V nyní projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, a to ani s ohledem na výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11. Ústavní soud se v něm zabýval přiměřeností výše náhrady nákladů řízení v případech tzv. formulářových žalob, přičemž vymezil obecná kritéria, která by měla být obecnými soudy v těchto případech při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení zohledněna. "Výše přiznané náhrady nákladů má obecně kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka řízení při úspěšném uplatnění či bránění práva. V řízeních o formulářových žalobách jsou tyto náklady podstatně nižší, než u běžných žalob, neboť úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Obecné soudy by tak měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů." K těmto právním závěrům se Ústavní soud následně ve své judikatuře opakovaně přihlásil [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61); či nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2979/12 ze dne 7. 5. 2013, či usnesení sp. zn. I. ÚS 2747/13 ze dne 16. 10. 2014], a to i v případech, kdy nešlo o ústavní stížnost žalobce nespokojeného s přiznanou výší náhrady nákladů řízení (jako tomu bylo ve výše citovaném nálezu a je tomu i v nyní posuzovaném případě stěžovatelky), ale jednalo se naopak o ústavní stížnosti žalovaných, kteří se domáhali ochrany svých základních práv s tím, že jim obecné soudy uložily uhradit nepřiměřeně vysokou náhradu nákladů řízení.

8. Prizmatem výše uvedených kritérií a judikatorních závěrů Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž zde neshledal žádné okolnosti, které by naznačovaly nepřiměřenost částky náhrady nákladů řízení, přiznané stěžovatelce v elektronickém platebním rozkaze okresního soudu, příp. které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v tzv. bagatelní věci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583); či nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014], neboť jí stěžovatelka napadá především výrok elektronického platebního rozkazu okresního soudu, jímž jí okresní soud de facto zamítl přiznat náhradu nákladů řízení ve zbytku požadované částky (tj. 7.550,40 Kč). V pouhé skutečnosti, že elektronickým platebním rozkazem okresního soudu přiznaná částka náhrady nákladů stěžovatelce byla nižší, než sama požadovala, nelze bez dalšího spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka namítala již v odvolání proti elektronickému platebnímu rozkazu okresního soudu a následně i v ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatelka, jak již bylo výše konstatováno, v ústavní stížnosti žádné nové argumenty oproti námitkám uplatněným ve svém odvolání nepředkládá a krajský soud se s nimi v ústavní stížností napadeném usnesení dle Ústavního soudu řádně a v dostatečné míře vypořádal, a to včetně namítaného rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nelze je proto označit za svévolné, nepřezkoumatelné či jiným způsobem porušující základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

10. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaného ustanovení § 14b advokátního tarifu pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru