Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 736/02Usnesení ÚS ze dne 11.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.736.02
Datum podání28.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 736/02 ze dne 11. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.září 2002, č.j. 28 Co 242/2002-197, v části, týkající se náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3.9.2002, č.j. 28 Co 242/2002-197, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5.4.2002, č.j. 6 C 467/99-167, ve výroku o nákladech řízen tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává, v ostatním byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Rozsudkem odvolacího soudu nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že žalobkyně M. P. se žalobou proti stěžovateli domáhala přiznání výživného manželky ve výši 25.000,-Kč měsíčně. Okresní soud v Rakovníku nejprve zamítl žalobu do částky 12.500,-Kč měsíčně a později, rozsudkem ze dne 5.4.2002, zamítl označený soud žalobu i do zbývající částky 12.500,-Kč.

Změnu výroku o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud tím, že i když stěžovatel měl ve věci úspěch a protistrana neunesla důkazní břemeno, v řízení vyšlo najevo, že příčinou rozvratu manželství bylo chování stěžovatele, který za trvání manželství navázal známost s jinou ženou. Z tohoto důvodu odvolací soud opřel změnu výroku o náhradě nákladů řízení o ustanovení § 150 občanského soudního řádu, dále jen "o.s.ř.".

Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud postupoval v rozporu s právem na právní pomoc, podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", neboť mu svým postupem odepřel právo na spravedlivý proces. Je sice možné, uvádí dále stěžovatel, že podle ustanovení § 150 o.s.ř. může soud úspěšnému účastníku řízení nepřiznat zčásti nebo zcela náhradu nákladů řízení, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele; odvolací soud však podle názoru stěžovatele z intencí tohoto ustanovení vybočil, neboť pro odepření práva použil argumentaci o příčinách rozvratu manželství, tedy řízení zcela jiného. Tato argumentace by prý mola být použita jen v případě rozhodování soudu o náhradě nákladů v řízení o rozvod manželství.

Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by pouze jeho chování bylo příčinou rozvratu manželství, když prvotními důvody příčin rozvratu byly údajné rozdílné povahové vlastnosti obou partnerů, které vedly k jejich vzájemnému odcizení, jehož důsledkem byla stěžovatelova mimomanželská známost.

Stěžovatel trvá na tom, že vysoké náklady řízení zavinila žalobkyně, která se domáhala přiznání výživného na dobu neurčitou přesto, že jejich manželství zaniklo již 8.11.2000.

Odvolací soud dále podle mínění stěžovatele porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mimo formální odkaz na ustanovení § 150 o.s.ř., odepření náhrady nákladů řízení před oběma soudy nijak neodůvodnil.

Z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5.4.2002, č.j. 6 C 467/99-167, se zjišťuje, že tento soud rozhodl tak, že pod bodem I. se žaloba M.P., o výživné manželky ve výši 12.500,-Kč měsíčně, zamítá. Pod bodem II. výroku bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 142.715,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Okresní soud vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 8.11.2000, když spolu nežili od 5.11.1998. Soud prvního stupně konstatoval, že majetkové a výdělkové poměry obou účastníků jsou velmi složité a proniknout do nich podrobněji je zcela nemožné, neboť oba účastníci činili stálé přesuny finančních prostředků a majetkových hodnot, a to tak, aby tyto postupy nebyly průhledné pro druhého účastníka, a ve svém důsledku i pro soud.

Soud prvního stupně provedl v řízení obsáhlé dokazování, při jehož hodnocení vzal za prokázané, že životní a hmotná úroveň účastníků v letech předcházejících 5.11.1998 byla značně vysoká, především pro žalobkyni, v období od 29.6.1999 do 8.11.2000 byla hmotná a kulturní úroveň účastníků v zásadě stejná. Na základě tohoto zjištění žalobu zamítl.

Při úvaze o výši nákladů řízení vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Na základě citovaného zákonného ustanovení přiznal úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a v dalším se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že neshledal odvolání žalobkyně důvodným, když zdůraznil, že v období od podání žaloby do 8.11.2000, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků, již účastníci nežili ve společné domácnosti. Žalobkyni M. P. se nepodařilo v řízení prokázat, že běžná měsíční finanční hotovost domácnosti se pohybovala v rozmezí 300.000,- až 400.000,-Kč. Tuto výši hmotné spotřeby domácnosti se nepodařilo prokázat zejména v návaznosti na daňová přiznání stěžovatele, i když je zřejmé, že rodinná firma prosperovala až do prodeje obchodního podílu stěžovatelem. Žalobkyni se rovněž nepodařilo prokázat, že ke snížení hmotné a kulturní úrovně obou účastníků v době po prodeji obchodního podílu stěžovatelem, došlo na základě záměrného a účelového jednání stěžovatele, jehož cílem bylo snížit příjmy z podnikání. Stejně tak se žalobkyni nepodařilo prokázat, že údaje v daňových přiznáních stěžovatele neodpovídají skutečnosti, protože výdaje byly uměle zvyšovány a tím docházelo ke snižování daňového základu.

Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ohledně výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem (podle ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř.), když odvolací soud provedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30.6.2000, č.j. 6 C 718/99-79, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17.10.2000, č.j. 28 Co 483/2000-109, a zjistil, že příčinou rozvratu manželství účastníků bylo chování stěžovatele, který za trvání manželství navázal známost s jinou ženou, když svůj význam tu měly rozdílné povahové vlastnosti účastníků. Odvolací soud proto aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř. a odepřel úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Ze stejných důvodů aplikoval odvolací soud ustanovení § 150 o.s.ř. i v řízení odvolacím.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na řadu nálezů Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 20.2.2001, sp. zn. II. ÚS 194/98, ze dne 17.5.2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000 a ze dne 4.7.2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000) s tím, že odvolací soud odepřel stěžovateli právo na právní pomoc (dle čl. 37 odst. 2 Listiny) a porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, když prý aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. v dané věci nijak neodůvodnil.

Nejprve se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že Krajský soud v Praze tím, že stěžovateli jako úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení porušil, ve smyslu výše označených nálezů Ústavního soudu, předmětné články Listiny.

Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 20.2.2001, sp. zn. II. ÚS 194/1998 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 21, C.H.BECK, ročník 2001-I. díl, pod č. 34), předmětný nález se vztahuje k problematice kritérií, na jejichž základě posuzuje soud náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, ve vztahu k nákladům zastoupení ve sporu úspěšného účastníka. Nález téhož soudu ze dne 17.5.2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 22, C.H.BECK, ročník 2001 - II. díl, pod č. 76) se naproti tomu týká šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při výkladu ustanovení o správním soudnictví; konečně nález ze dne 4.7.2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000 se týká chybné aplikace hmotně právního předpisu při stanovení výše nákladů právního zastoupení účastníka řízení.

Předmětné nálezy Ústavního soudu se sice obecně vztahují k náhradě nákladů řízení, niko-li však k aplikovanému ustanovení § 150 o.s.ř., jak je tomu v této věci.

Použití ustanovení § 150 o.s.ř. obecným soudem v konkrétní věci je svojí podstatou naplněním zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jak vyplývá z obsahu citovaného ustanovení § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.

Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší do procesu rozhodování obecných soudů nějak zasahovat nebo měnit jejich rozhodnutí, pokud obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Tím méně se cítí oprávněn zasahovat v případech jako je tento, neboť je pouze věcí obecného soudu zvážit, zda výše označené ustanovení, kterým má být docíleno především zamezení nepřiměřené tvrdosti vůči neúspěšnému účastníku řízení, na konkrétní případ aplikuje, či nikoli. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výhradní záležitostí obecných soudů.

Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu není použití ustanovení § 150 o.s.ř. v konkrétním případě vyjádřením libovůle při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, pokud ovšem příslušný soud bez dalšího pouze formálně neodkáže na předmětné ustanovení zákona, aniž vysvětlí závěr, ke kterému dospěl po zvážení všech okolností případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17.5.2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, C.H.BECK, ročník 2001- II. díl, pod č. 75).

Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že v řízení mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení z toho důvodu, že ve věci byl v celém rozsahu úspěšný, když naopak žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by hmotná a kulturní úroveň obou účastníků byla v období od 29.6.1999 do 8.11.2000, byla rozdílná.

Dle platné judikatury obecných soudů jsou důvody hodnými zvláštního zřetele zejména majetkové, sociální a další poměry účastníků sporu, jakož i okolnosti, které vedly účastníka k uplatnění nároku soudní cestou, nepřehlednost a spletitost majetkových a výdělkových poměrů jednotlivých účastníků apod. (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.11.1997, sp. zn. 10 Cmo 260/97). Pokud tedy odvolací soud, vědom si všech okolností i příčin, které vedly žalobkyni k podání návrhu dle § 91 zákona o rodině, aplikoval v řízení ustanovení § 150 o.s.ř., neporušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úvaha soudu, co považuje za důvod hodný zvláštního zřetele a k jakým okolnostem věci přihlédne, závisí výhradně na jeho posouzení.

K namítanému porušení čl. 37 odst. 2 Listiny by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by soud neumožnil stěžovateli uplatnit jeho právo na právní pomoc v řízení, jehož byl účastníkem. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl, neboť je zřejmé, že stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen právním zástupcem.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 11. března 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru