Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 734/02Usnesení ÚS ze dne 16.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.734.02
Datum podání27.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 734/02 ze dne 16. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké, soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. E. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2002, č. j. 5 Co 1605/2002-143, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 1998, č. j. 4 C 120/96-53, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení, a 1) Lesů České republiky, s. p. a 2) E., spol. s r. o. jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2002, brojí proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, jímž byla 2. žalovanému ve sporu [vedlejšímu účastníku ad 2)] uložena povinnost zaplatit mu částku 27.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok č. I.) a vůči 1. žalovanému [vedlejšímu účastníku ad 1)] byl návrh na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím v celém rozsahu zamítnut, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích napadených odvoláním potvrzen. Má za to, že vydáním napadených rozhodnutí, bez bližší ústavněprávní argumentace, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky stěžovatele uplatňovanými během řízení a pojatými do jím uplatněných opravných prostředků nebo vyjádření k nim, se stěžovatel domnívá, že soud prvního stupně i soud odvolací (rovněž tak soud dovolací) nesprávně posoudily otázku odpovědnosti 1. žalovaného za škodu, která mu vznikla neoprávněným vykácením porostů ležících na jeho pozemku, vycházeje při tom zejména z nesprávného výkladu zák. č. 229/1991 Sb a § 415 a 670 obč. zák, a svá rozhodnutí neodůvodnily v souladu s ust. § 157 o. s. ř. Stěžovatel v té souvislosti argumentuje zejména účelem restitučních předpisů, poukazujíc na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález č. 131/94; zřejmě má na mysli nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 in. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25, C. H. Beck Praha 1994), a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 4 C 120/96, z nějž zjistil, že stěžovatel se domáhal po obou žalovaných zaplacení částky 39.832,- Kč (v průběhu řízení návrh omezil na částku 27.000,- Kč) s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla vykácením lesního porostu na pozemku, jež mu byl vrácen dle zák. č. 229/1991 Sb., a to v souvislosti s nesprávným vytyčením hranic vracených pozemků (pracovníkem 1. žalovaného, který byl až do 1. 2. 1994 nájemcem pozemku) několika oprávněným osobám a těžbou dřeva na pozemku sousedním (2. žalovaným v březnu 1994).

Rozsudkem ze dne 10. prosince 1998, č. j. 4 C 120/96-155 (ústavní stížností napadeným), Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl o návrhu tak, že výrokem I. uložil 2. žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení, výrokem II. tento nárok vůči 1. žalovanému v celém rozsahu zamítl, výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit 1. žalovanému náklady řízení a výrokem IV. rozhodl o povinnosti 2. žalovaného uhradit náklady řízení českému státu. Soud vzal za prokázané, že 1. žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, a tedy za škodu dle ust. § 420 a násl. obč. zák neodpovídá. Označením stromů vhodných k vykácení podle prostorových map i na pozemku stěžovatele si počínal jako odborný správce lesa podle § 12 odst. 2 písm. e) zák. č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích. Odpovědnost za náhradu vzniklé škody soud nedovodil ani ve vztahu k 2. žalovanému, dospěl však k závěru, že 2. žalovaný je povinen spornou částku vydat z titulu bezdůvodného obohacení, protože vytěžením lesního porostu na pozemku stěžovatele získal majetkový prospěch bez právního důvodu.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. srpna 1999, č. j. 7 Co 874/99-93, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. tak, že uložil 1. žalovanému povinnost k úhradě žalované částky a nákladů řízení stěžovateli solidárně s 2. žalovaným a ve výroku IV. tak, že uložil 1. žalovanému povinnost uhradit náklady řízení státu rovněž solidárně s 2. žalovaným. Výrok I. nebyl napaden odvoláním a zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen (nebyl dotčen ani dalšími uplatněnými opravnými prostředky a nabyl právní moci dne 30. ledna 1999). Krajský soud dospěl k závěru, že i 1. žalovaný odpovídá za škodu, neboť před ukončením nájemního vztahu k pozemku měl provést geometrické zaměření pozemku a nikoliv vycházet z tvrzení oprávněných osob. Dovodil jeho odpovědnost i jako nájemce pozemku (přestože nájem zanikl dohodou ke dni 1. 2. 1994, k faktickému předání pozemku došlo až 24. 3. 1994). S ohledem na to, že stěžovateli vznikla pouze jedna majetková újma, uložil oběma žalovaným povinnost uhradit ji společně a nerozdílně.

Na základě dovolání podaného 1. žalovaným Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j. 25 Cdo 766/2000-22, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že nebylo povinností 1. žalovaného při skončení nájmu vyměřit hranice pronajatého pozemku; nemohl porušit ani povinnosti nájemce pozemku, neboť nájemní vztah skončil dříve než došlo k provedení těžby - vykonával tedy pouze odbornou správu lesů a odpovědnost za vzniklou škodu nenese. Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že předpisy občanského práva neumožňují uložení solidární povinnosti k úhradě náhrady škody solidárně s bezdůvodně obohaceným.

Krajský soud vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 30. srpna 2002, č. j. 5 Co 1605/2002-143, (rovněž napadeným ústavní stížností) rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 1998 č. j. 4 C 120/96-53 v odvoláním napadených výrocích (II., III. a IV.) potvrdil.

Ústavní soud dle ust. § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje stejné námitky, které uplatňoval již v obou odvolacích řízení i řízení dovolacím. Má za to, že s těmito námitkami se soudy a zejména dovolací soud náležitě vypořádaly. Popřel. že by jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nezákonné a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Okresní soud v Českém Krumlově se ke stížnosti meritorně nevyjádřil, s ohledem na skutečnost, že soudce rozhodující věc se v mezidobí vzdal funkce. Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje

o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané jak v obou napadených rozhodnutích, tak zejména v rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž stížnost svou argumentací rovněž byť nepřímo směřuje. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele nálezem ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č. 25, Praha 1993, 1994, I. Díl, v obdobné věci není případná. (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 647/02).

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 16. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru