Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 728/02Usnesení ÚS ze dne 20.05.2004Posouzení zavinění z nedbalosti při obecném ohrožení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 33/33 SbNU 529
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.728.02
Datum podání26.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 39, čl. 40 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 180, § 5 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 728/02 ze dne 20. 5. 2004

U 33/33 SbNU 529

Posouzení zavinění z nedbalosti při obecném ohrožení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 20. května 2004 sp. zn. II. ÚS 728/02 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Okresního soudu v Tachově z 12. 7. 2001 sp. zn. 2 T 283/99, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, a dále k trestu zákazu činnosti, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 8. 2. 2002 sp. zn. 7 To 483/2001 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti usnesení Nejvyššího soudu ze 3. 9. 2002 sp. zn. 3 Tdo 546/2002 o odmítnutí stěžovatelova dovolání.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 2 T 283/99 Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově odsouzen pro trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 2 trestního zákona (dále jen "tr. zákon") k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a dále k trestu zákazu činnosti na dobu pěti roků. Spolu s ním byl v téže trestní věci odsouzen Ing. J. S.

Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel převzal od výrobní firmy P&P M., s. r. o., do svého vlastnictví technické zábavní zařízení zvané centrifuga, které mělo četné výrobní a technické závady, neopatřil si k tomuto zařízení potřebnou technickou a provozní dokumentaci a toto zařízení obsluhoval dne 30. 4. 1999 v obci S., kde došlo k havárii centrifugy, při níž bylo těžce zraněno šest osob a lehce zraněno jedenáct osob, převážně dětí.

Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Krajský soud v Plzni jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu shora uvedeným usnesením.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) trestního řádu.

II.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2 a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:

1. Orgánům činným v trestním řízení se podle stěžovatelova mínění nepodařilo prokázat spáchání trestného činu, zejména protiprávnost jeho jednání. Domnívá se, že obecné soudy sice spatřovaly naplnění objektivní stránky trestného činu v tom, že opominul učinit jistá opatření, k jejichž provedení byl dle názoru soudů povinován, avšak neuvedly, jaké konkrétní právní povinnosti stěžovatel porušil a z jakých skutečností by tyto povinnosti měly vyplývat.

Stěžovatel se domnívá, že on sám žádné právní povinnosti neporušil. Pokud k dané havárii došlo technickou závadou na centrifuze, šlo o porušení povinnosti výrobce uvádět na trh jen bezpečné výrobky vyplývající z § 8 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, avšak tato povinnost stíhala výrobce, tj. firmu P&P M., s. r. o., nikoliv stěžovatele jako uživatele výrobku. Stejně tak povinnost mít pro výrobu technickou dokumentaci, vyplývající z vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů, je uložena výrobci, nikoliv uživateli. Stěžovatel se domnívá, že neporušil ani povinnost zajistit každoroční bezpečnostní prohlídku centrifugy, vyplývající z bezpečnostně-provozních pravidel pro lunaparky, které vydalo Ministerstvo kultury a informací v roce 1967, protože dne 23. 4. 1999 zajistil provedení kontroly technického stavu Ing. J. S. jako osobou oprávněnou podle živnostenského listu posuzovat technický stav kolotočů a atrakcí lidové technické zábavy, který vystavil technický průkaz pro centrifugu s vyjádřením, že tato atrakce je schopna v roce 1999 provozu.

2. Obecné soudy měly údajně pochybit také v tom, že neprokázaly zavinění stěžovatele. Stěžovatel se prý v dobré víře spoléhal na to, že zakoupený výrobek je bezpečný, v čemž byl ještě navíc utvrzen vystavením technického průkazu odborně kvalifikovanou osobou, tj. spoluobviněným Ing. J. S. Stěžovatel sám nemohl odhalit technické vady výrobku.

Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nerespektovaly presumpci neviny, ani pravidlo in dubio pro reo. Pokud pak Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že v jeho případě nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, odepřel prý stěžovateli právo na přezkoumání odsuzujícího rozsudku soudem vyšší instance.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření k podané ústavní stížnosti od Okresního soudu v Tachově, od Krajského soudu v Plzni a od Nejvyššího soudu. Všechny tyto soudy setrvaly na argumentaci obsažené v napadených rozhodnutích a navrhly ústavní stížnost odmítnout.

IV.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podle čl. 39 Listiny "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.". Ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy říká, že "Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem." a analogické ustanovení zakotvuje též čl. 15 odst. 1 Paktu.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.". Stejné pravidlo obsahuje též čl. 9 odst. 1 Paktu.

Ústavně garantovaná zásada presumpce neviny, vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny, stanoví, že "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.". Obsahově stejná ustanovení jsou též v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

V.

Stěžovatelova argumentace je založena na tvrzení, že obecné soudy spatřovaly naplnění objektivní stránky trestného činu toliko v opomenutí učinit jistá opatření, k jejichž provedení byl povinován, přičemž prý neuvedly, jaké konkrétní právní povinnosti stěžovatel porušil a z jakých skutečností by tyto povinnosti měly vyplývat. Tato argumentace však není korektní. Trestné jednání, tak jak bylo v průběhu trestního řízení prokázáno a jak bylo popsáno v enunciátu odsuzujícího rozsudku, nespočívá toliko v opomenutí, nýbrž především v konání, tj. v aktivních činnostech, které ve svém souhrnu (spolu s opomenutím dalších potřebných aktivit) vytvořily situaci obecného nebezpečí.

Jednání obžalovaného spočívalo v řadě komisivních aktivit: Obžalovaný spolu se svým tchánem Z. H. se podílel na objednávce výroby centrifugy ve firmě P&P M., s. r. o., patřící J. B. Obžalovaný i poté v průběhu výroby firmu několikrát navštívil, sledoval zhotovování centrifugy a dokonce pro výrobce opatřoval některé komponenty zařízení (např. pístnice). Při dohotovování výroby zajišťoval objednáním subdodavatelské firmy osazení gondol na D. Po dokončení výroby obžalovaný centrifugu zakoupil do svého vlastnictví a začal ji provozovat, dokonce ji i osobně obsluhoval dne 30. 4. 1999, kdy došlo k její havárii a ke způsobení výše uvedených následků. Tyto jednotlivé elementy konání samy o sobě sice nemusely být nijak závadné ani protiprávní, ale ve svém souhrnu spolu s dalším jednáním jiných osob navodily situaci obecného nebezpečí.

Obžalovaného nemůže vyvinit ani to, že spolu s ním se na vyvolání obecného nebezpečí podílely též další osoby. Lze souhlasit s konstatováním, že nepochybně největší díl odpovědnosti na celé události nese výrobce centrifugy, protože výrobek vykazoval hrubé technické závady, které vedly k havárii. Proti majiteli firmy P&P M., s. r. o., J. B. trestní stíhání nebylo možno zahájit, protože dne 10. 5. 1999 zemřel. V příčinné souvislosti s tragickou událostí bylo také nedbalé jednání spoluobžalovaného Ing. J. S., který dne 23. 4. 1999 provedl zběžnou technickou prohlídku centrifugy a vystavil pro ni technický průkaz s vyjádřením, že je schopna provozu pro rok 1999. Spoluobžalovaný Ing. J. S. byl v téže trestní věci odsouzen pro trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a dále k trestu zákazu činnosti na dobu sedmi roků.

VI.

Ústavní soud se zabýval stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy neprokázaly jeho zavinění ve formě nedbalosti.

Trestní zákon v ustanovení § 5 říká:

"Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl."

Protože v daném případě nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl o možnosti způsobení obecného nebezpečí, přichází v úvahu kvalifikace jeho zavinění jako tzv. nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zákona.

Podle stěžovatelova názoru nejde v jeho případě o nevědomou nedbalost, protože prý nelze z ničeho dovodit jeho povinnost a možnost vědět o tom, že svým jednáním může způsobit obecné nebezpečí. Ústavní soud však nemůže stěžovatelově argumentaci přisvědčit.

Je jisté, že ze samotné povahy dotyčné věci - centrifugy - vyplývá, že jde o složité technické zařízení, srovnatelné např. s motorovým dopravním prostředkem. Na rozdíl od "tradičních" prostředků lidové technické zábavy, jako jsou kolotoče nebo houpačky, jde o zařízení, které se pohybuje velkou rychlostí a ve značné výšce. Zařízení je určeno pro 32 osob, převážně dětí, což samo o sobě musí nabádat k tomu, aby bezpečnosti takového zařízení byla věnována maximální pozornost.

Není správná stěžovatelova úvaha, že jeho odpovědnost jako vlastníka a provozovatele tohoto zařízení je vyloučena, protože se v dobré víře spoléhal na to, že bezpečnost zařízení spolehlivě garantují jednak výrobce J. B. a jednak technický kontrolor Ing. J. S. Takové očekávání by bylo oprávněné jenom za předpokladu, že by se stěžovatel vzhledem k okolnostem případu reálně ubezpečil o kvalitě jejich práce. Tak tomu však v daném případě nebylo, naopak řada podezřelých skutečností měla stěžovatele varovat a vzbudit jeho nedůvěru k nim. Firma P&P M., patřící J. B., byla v době výroby malým podnikem s jednoduchým dílenským zařízením, řadu prací pro ni vykonávali subdodavatelsky další živnostníci, nebyla vybavena žádnými odborníky na kontrolu technologických postupů a kvality práce, takže nebylo namístě se bez dalšího spoléhat na náležitou technologickou úroveň jejích výrobků. Stěžovatel byl několikrát přítomen při výrobě centrifugy v podniku v obci K., takže poznal okolnosti výroby. Stěžovatelovi bylo svědkem O. doporučováno, aby nechal zhotovit pojistku proti překlopení ramene centrifugy (výpověď svědka O.), protože předchozí zákazníci si takové zabezpečení objednali, avšak stěžovatel na toto doporučení nedbal. Zvláště pak stěžovatele měla varovat ta skutečnost, že mu výrobce při předávání hotového výrobku nepředal vůbec žádnou technickou dokumentaci o výrobku a návod k obsluze, ačkoliv je notoricky známo, že v dnešní době se ani mnohem jednodušší výrobky neobejdou bez takových dokladů. Výrobce nezajistil ani žádnou stěžovatelovu instruktáž k údržbě a obsluze výrobku a stěžovatel se takového poučení ani nedomáhal.

Stejně tak nebylo namístě spoléhat se na to, že technická kontrola prováděná technickým kontrolorem Ing. J. S. garantuje spolehlivost a bezpečnost výrobku. Sám stěžovatel ve výpovědi obviněného v trestním řízení uvádí, že byl při této kontrole, která trvala asi dvě hodiny, přítomen. Musel tedy vědět, že šlo toliko o velmi zběžnou prohlídku, při které nebylo možno důkladně vyzkoušet kvalitu centrifugy za standardních podmínek normálního provozu, protože taková kontrola by vyžadovala mnohem delší čas. Při této prohlídce nebylo vůbec možné provést kontrolu materiálu, kvality prací a funkce zařízení, protože k tomu nebyly vytvořeny potřebné technické podmínky. Nemohla tudíž v žádném případě skýtat záruku, že výrobek je bezpečný.

Jak je dokázáno znaleckými posudky znalců prof. Ing. J. T. a doc. Ing. F. J., CSc., a inspekční zprávou firmy I., s. r. o., vyrobená centrifuga byla nebezpečným zařízením již v době uvedení výrobcem na trh a trpěla četnými nedostatky a bylo zcela nemyslitelné, aby takto složité zařízení bylo provozováno bez průvodní technické dokumentace, zejména bez návodu pro montáž, obsluhu a údržbu.

Jestliže za shora popsaných riskantních okolností převedl stěžovatel tuto nebezpečnou věc do svého vlastnictví a navíc ji provozoval a obsluhoval v době havárie, dopustil se lehkomyslného jednání a přinejmenším nevědomé nedbalosti. Tím na sebe převzal riziko z toho vyplývající a dopadá na něj trestní odpovědnost za škodlivé následky tím způsobené. Již ústavní předpisy, totiž ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, stanoví, že "Vlastnictví zavazuje. ... Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.". Poukázat lze též na § 415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Tím spíše pak je třeba dodržovat náležitou opatrnost při provozování nebezpečných a riskantních činností, mezi něž lze plným právem řadit též provozování složitých technických zařízení určených pro zábavu dětí, jako je v daném případě centrifuga.

Neobstojí stěžovatelova námitka, že neexistuje žádný konkrétní právní titul (právní norma, smlouva, jeho předchozí nebezpečné jednání), které by ho v dané situaci zavazovaly k určitému jednání. I když pro provozování takových nebezpečných a riskantních činností často existují speciální právní nebo technické normy, což je v některých případech velmi žádoucí, nemusí tomu tak být vždy; z pouhé absence speciální právní (nebo podobné) úpravy nelze dovozovat, že ten, kdo takovou nebezpečnou a riskantní činnost podniká, nenese za ni žádnou odpovědnost. Právní teorie i ustálená judikatura uznávají i generální (právem speciálně neupravené) povinnosti, jejichž porušením vzniká právní odpovědnost, včetně odpovědnosti trestněprávní. Nejjednodušší pravidlo, jehož porušením taková odpovědnost nastupuje, přikazuje zdržet se veškerých takových činností, u nichž nelze vyloučit navození nebezpečných situací a vznik škodlivých následků (povinnost zdržet se nebezpečných jednání). Pokud je již nezbytné určité riskantní a nebezpečné činnosti vykonávat, protože se tím sleduje nějaký všeobecně akceptovatelný přínos, potom spočívá povinnost náležité pečlivosti v tom, aby při jejich výkonu byla dodržována potřebná obezřelost a aby byla přijata kontrolní opatření umožňující vyhnout se nebezpečí nebo ho udržet v rozumných hranicích. Nemá-li někdo potřebné informace, schopnosti nebo dovednosti k výkonu nebezpečných činností, je povinen si takové informace, schopnosti nebo dovednosti předem obstarat (povinnost nechat se poučit); neučiní-li tak, musí se výkonu nebezpečných činností zdržet. Podrobné doktrinární odůvodnění nedbalostního zavinění lze nalézt v uznávané trestněprávní literatuře (srov. např. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha : Codex 1997, str. 122; Jescheck, H.-H., Weigend, T.: Lehrbuch des Strafrechts. 5. vyd. Berlin : Duncker & Humblot, 1996, str. 580 a násl.; Roxin, C.: Strafrecht. Allgemeiner Teil. Band I. 2. vyd. München : C. H. Beck 1994, str. 902; Engisch, K.: Vorsatz und Fahrlässigkeit. Aalen : Scientia Verl. 1995, str. 273 a násl.).

Ústavnísoud si je vědom toho, že hranice okolností, jež pachatel může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel každý předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité životní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, jež pachatel vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění (§ 5 tr. zákona) to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti, vyplývající z obecných pravidel bezpečného chování, zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. judikát Nejvyššího soudu 3 Tz 182/2001, č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). V daném případě byly dány obě podmínky nevědomé nedbalosti (povinnost a možnost předvídat). Stěžovatel je osobou, která se dlouhou dobu pohybovala v prostředí provozovatelů atrakcí lidové zábavy a musela mu být zřejmá obecná složitost technického zařízení centrifugy a možnost způsobení škodlivých následků v případě jejích vad a nedostatků. Muselo mu být také zřejmé, že okolnosti výroby, jakož i technické kontroly zařízení neskýtaly dostatečné záruky bezpečnosti výrobku.

V judikatuře i v nauce je všeobecně uznáváno, že případné spoluzavinění dalších osob (v daném případě J. B. a Ing. J. S.) nepřerušuje příčinnou souvislost mezi nedbalostním jednáním a jeho následkem a nezbavuje odpovědnosti. Obecně totiž platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez přičinění třetí osoby (srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.; judikát Nejvyššíhosoudu 3 Tz 317/2001).

VII.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavnísoud neshledal, že by rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Jednání stěžovatele bylo v trestním řízení správně zjištěno a kvalifikováno jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 2 tr. zákona, spáchaný z nedbalosti. Ani v procesním postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru