Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 725/01Usnesení ÚS ze dne 19.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
poučení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.725.01
Datum podání18.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 5, § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 725/01 ze dne 19. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky L. B., zastoupené advokátem JUDr. L. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. 22 Cdo 1674/2001-143, za účasti Nejvyššího soudu ČR, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým podáním domáhá, s odvoláním zejména na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2001, čj. 6 Co 410/2001-127. Stěžovatelka nejprve uvádí, v čem spatřuje nesprávnosti řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, jež ovšem dle návrhového žádání nenapadá. Mimo jiné v této souvislosti uvádí, že k pochybení došlo i tím, že odvolací soud stěžovatelku nesprávně poučil o možnosti podat dovolání, čímž způsobil nejasnost ohledně lhůty k podání dovolání. Dále stěžovatelka uvádí, že právní názor, na základě něhož Nejvyšší soud ČR odmítl její dovolání jako opožděné, je nesprávný. Nejvyšší soud jí tímto rozhodnutím odmítl soudní ochranu a porušil její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k bodu 17 hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zák. č. 30/2000 Sb.), měla být v projednávané věci aplikována ustanovení zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o.s.ř.") ve znění platném a účinném po 1. 1. 2001, tedy po zmíněné novele. Termín "po řízení provedeném podle dosavadních předpisů" v uvedeném ustanovení je dle jejího názoru třeba vykládat tak, že se řízení v jednotlivých stupních posuzují samostatně. Odvolací řízení bylo v projednávané věci zahájeno na podkladě jejího odvolání, doručeného odvolacímu soudu dne 22. 1. 2001. Tím bylo zahájeno odvolací řízení a odvolací soud rozhodl po nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. a i řízení v druhém stupni se konalo za účinnosti uvedeného zákona. Lhůta k podání dovolání je podle § 240 odst. 1 o.s.ř. po novele zák. č. 30/2000 Sb. dvouměsíční, stěžovatelka ji proto v projednávaném případě dodržela, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno k rukám jejího právního zástupce dne 17. 5. 2001 a dovolání bylo podáno dne 13. 7. 2001.

Ústavní soud si ve věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 311/99, z něhož zjistil následující:

Rozsudek Krajského soudu ze dne 5. 4. 2001, čj. 6 Co 410/2001-127, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 17. 5. 2001. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka dovoláním, které dovolací soud usnesením ze dne 11. 10. 2001, čj. 22 Cdo 1674/2001-143, pro opožděnost odmítl. V odůvodnění, s odkazem na ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000, zvláště uvedl, že dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Lhůta k podání dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 uvedeného předpisu byla určena jako jednoměsíční. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 5. 2001. Poslední den lhůty k podání dovolání byl 21. 6. 2001. Dovolání podané stěžovatelkou osobně dne 13. 7. 2001 je tedy zjevně opožděné.

Nejvyšší soud se vyjádřil k ústavní stížnosti jako účastník řízení. Domnívá se, že svým rozhodnutím neporušil práva, která stěžovatelka ve své stížnosti zmiňuje. Odkázal dále na odůvodnění napadeného usnesení, jež je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2001, sešit 10.

Také vedlejší účastník J. P. byl podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Adresát nebyl zastižen, zásilka proto byla uložena a doručena podle ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. Vedlejší účastník se ve lhůtě k ústavní stížnosti určené k ústavní stížnosti ovšem nevyjádřil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti v části, týkající se rozhodnutí dovolacího soudu, spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně ustanovení o použití dosavadních právních předpisů. Stěžovatelka dále namítá, že k porušení jejích práv došlo i chybným poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích. Uvedené námitky stěžovatelky neshledal Ústavní soud opodstatněnými.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a-v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 2. 11. 2000), muselo být rovněž odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (podle bodu 15 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. totiž i odvolání proti rozhodnutím prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů). Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Z výše uvedeného je současně evidentní, že zák. č. 30/2000 Sb. ve svých přechodných ustanoveních nenahlíží na soudní řízení v jednotlivých stupních jako na řízení samostatná. Naopak právě rozhodnutí o tom, zda použít dosavadního právního předpisu či předpisu novelizovaného, závisí mimo jiné na tom, podle jakých právních předpisů probíhalo řízení v předchozím stupni.

Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl Nejvyšší soud zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "práva" a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, týkající se údajného pochybení v poučení odvolacím soudem. Jak ze spisu zjistil, rozsudek odvolacího soudu poučení obsahoval, a to ve znění: "Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné." Otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnovala podle o.s.ř. do jeho novely zák. č. 30/2000 Sb. i povinnost odvolacího soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla v soudní praxi řešena rozdílně. Podle usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 312/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl.), odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že v žádném ustanovení o.s.ř. není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních o.s.ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. Z toho tedy vyplývá, že bylo na stěžovatelce, která byla v dané době kvalifikovaně právně zastoupena, aby zvolila adekvátní právní prostředky k ochraně svých zájmů.

Ústavní soud nepomíjí ani dřívější, odlišné rozhodnutí, týkající se obdobné otázky. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 213 a násl.), Ústavní soud vyslovil právní názor, že ve smyslu ust. § 5 o.s.ř. mají obecné soudy povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (ust. § 3 o.s.ř.); má-li být splněn uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první o.s.ř., v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí o.s.ř., to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Stěžovatelka v projednávané věci podala dovolání s tím, že je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem ke shora podané argumentaci stran nezbytnosti aplikace zák. č. 30/2000 Sb., novely o. s.ř., na projednávanou věc, je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatelka míní ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve znění po novele zákonem č. 30/2000 Sb., a nikoli ustanovení ve znění předchozím. Jak ovšem z výše uvedeného vyplývá, i přípustnost dovolání by se řídila v projednávané věci předchozí právní úpravou, tedy o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Zejména vzhledem k tomu, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, odvolání by nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. před novelou zák. č. 30/2000 Sb]. Nešlo také o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) ve znění před novelou]. Evidentně tedy nejde o případ, na který dopadalo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 65/93. Tedy, ani pokud by se Ústavní soud přiklonil k tomuto svému, staršímu, názoru, nemohl by stěžovatelce v projednávané věci stran poučovací povinnosti odvolacího soudu přisvědčit.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímusoudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru