Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 722/2000Usnesení ÚS ze dne 27.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
daň/základ
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.722.2000
Datum podání11.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

337/1992 Sb., § 2 odst.3

586/1992 Sb., § 24 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 722/2000 ze dne 27. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2000, č.j. 10 Ca 235/2000 - 19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatel podal dne 23. 6. 1997 daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996. Správce daně vyzval stěžovatele dne 11. 3. 1999 k předložení a prokázání dokladů o tom, že jím uplatněný výdaj ve výši 350.000,- Kč, představující zaúčtovanou přijatou fakturu od Ing. H. ze dne 5. 9. 1996 za ekonomické a organizační poradenství, splňoval charakteristiku stanovenou v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Po provedené daňové kontrole a dle zprávy o ní ze dne 22. 6. 1999 Finanční úřad v Českých Budějovicích dne 1. 7. 1999 stěžovateli doměřil daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 349.830,- Kč. O odvolání stěžovatele rozhodlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dne 27. 4. 2000 tak, že jej zamítlo s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal u výdaje dle předmětné faktury splnění podmínek § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím přezkoumal na základě žaloby stěžovatele uvedené rozhodnutí finančního ředitelství a dospěl k závěru, že není důvodná. Krajský soud uvedl, že stěžovatel rozporoval v žalobě postup správce daně, kterým vyloučil z nákladu částku 350.000,- Kč zaplacenou za předmětnou fakturu Ing. H. Podle zjištění správce daně stěžovatel neprokázal, že tyto výdaje zaplacené v roce 1996 přinesly v tomto zdaňovacím období stěžovateli konkrétní příjmy. Jeho argumentace a odkazy na zápisy konzultací s Ing. H. zůstaly pouze v rovině obecných rámcových sdělení, které nebyly upřesněny ani při ústním jednání se zástupci stěžovatele či s Ing. H.. Stěžovatel nepředložil žádný z požadovaných dokladů ani výsledky vyhodnocení finanční situace, rovněž vyhodnocení úsporných opatření či provedení namátkového průzkumu trhu. Správce daně dokonce zjistil, že index, který Ing. H. v souvislosti s finanční analýzou vyčíslil, se objevoval i ve finančních analýzách zpracovaných jeho původní společností D.-P. i dalším firmám v jiných oborech podnikatelské činnosti. Z toho nutno dovodit, že zvolenou argumentací se stěžovatel dostal do důkazní nouze a neprokázal splnění podmínek stanovených v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nutno poznamenat, uvedl soud, že i soud se s marketingovými či finančními analýzami vypracovanými Ing. H. setkal i u dalších daňových subjektů, působících ve zcela odlišných oborech. Shodným rysem byla všeobecná dostupnost doporučení, jejich nekonkrétnost či nevyužitelnost zpracovaných finančních analýz dokonce nekorespondujících s údaji uváděnými v účetnictví daňových subjektů. Správce daně prováděl dokazování v souladu se zákonem o správě daní a poplatků a respektoval také základní zásady jím upravené, především zásadu zákonnosti a zásadu volného hodnocení důkazů. Z toho nutno dovodit, že správce daně byl oprávněn posoudit potřebný rozsah dokazování a ověřit závaznost jednotlivých důkazních prostředků ve vztahu k projednávanému případu, což znamená, že mohl určit, které z nabízených důkazů se stávají důkazem a ty pak hodnotit ve vzájemné souvislosti. Správce daně stěžovatele vyzval k prokázání všech skutečností, které měly souvislost s konkrétním sporným výdajem. Stěžovatel však nabídl důkazy, které neměly vypovídací hodnotu a nepotvrzovaly přijetí služby, kterou měl poradce Ing. H. poskytovat stěžovateli a ta mu měla také zajistit příjmy.

Proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, když nejprve obsáhle opakuje výše uvedený skutkový stav věci a poté navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu, když podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v obdobných argumentech, které směřují proti skutkovému a právnímu hodnocení, které provedl krajský soud. Stěžovatel namítá, že správce daně nezpochybňuje v jiných případech poskytování například právních služeb, když v jeho případě se jedná o obdobné služby, kdy on jako osoba, která není vybavena příslušnými profesionálními znalostmi ve svém oboru podnikání, si najme odborného poradce. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu a správce daně o neunesení důkazního břemene a hodnocení ostatních analýz Ing. H. u jiných subjektů považuje za podjaté a neobjektivní. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu a správce daně o tom, že neprokázal, že předmětná faktura splňuje podmínky § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, když dle jeho tvrzení řádně zaplatil za poskytnutou službu. V závěru pak stěžovatel obecně konstatuje, že soud se nevypořádal dostatečně se všemi provedenými důkazy.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném řízení před správcem daně a před obecným soudem, jejichž průběh ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje a pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a před tím správce daně. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, aby se obrátil na obecný soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává svého obecného tvrzení, že předmětnou fakturu a příslušné poskytnuté plnění za ni je možné považovat za daňově uznatelný výdaj. Stěžovatel se i v ústavní stížnosti domnívá, že jen zaplatil za řádně poskytnutou službu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se snaží stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl opakovaně posuzovat, jestli šlo o daňově uznatelný výdaj dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů či nikoliv. Podle výše citovaného ústavního vymezení pravomoci Ústavního soudu mu však nepřísluší, aby hodnotil, jestli byly naplněny podmínky § 24 odst. 1 citovaného zákona nebo nikoliv. To je v pravomoci správce daně, když v následném soudním řízení je jeho postup podroben přezkumu obecným soudem. Bylo na stěžovateli, aby v případě, že správce daně vyjádřil pochybnosti o správně stanovené výši daně, předložil správci daně dostatečné důkazy o tom, že jeho postup byl správný a v souladu se zákonem. Nelze vyhovět ústavní stížnosti stěžovatele za situace, když tak neučinil a rozhodnutí obecného soudu je v ústavní stížnosti zpochybňováno toliko polemikou s právními závěry obecného soudu, když řízení před obecným soudem proběhlo plně v souladu s uvedeným požadavkem práva na spravedlivý proces. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho žalobě krajský soud nevyhověl. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. 2. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru