Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 72/97Usnesení ÚS ze dne 15.04.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.72.97
Datum podání03.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 206 odst.1, § 206 odst.2

40/1964 Sb., § 13 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 72/97 ze dne 15. 4. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 72/97

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. E.J., za účasti účastníka řízení Vrchního soudu v Praze a vedlejšího účastníka JUDr. F.Sch., zastoupeného JUDr. K.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.10. 1996, č.j. 1 Co 78/95-66, t akt o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v enunciátu uvedených rozsudků, kterými bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces, jmenovitě práva uvedená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Pochybení obou soudů spatřuje stěžovatel v tom, že soudy učiněná skutková zjištění, týkající se míry ohrožení cti a vážnosti vedlejšího účastníka ve společnosti, jsou v zásadním nesouladu s provedenými důkazy a že na základě těchto nesprávných skutkových zjištění byly vyvozeny i nesprávné právní závěry.

Dále stěžovatel namítá pochybení obou soudů při hodnocení skutkového stavu, ve vztahu k míře ohrožené cti a vážnosti vedlejšího účastníka ve společnosti.

1

II.ÚS 72/97

Skutkový stav spočívá ve výrocích, které byly uveřejněny dne 18.12. 1992 v nyní již zrušeném ČD na str. 3 v článku autora J.P. Jsou to tyto výroky : ,,....a míru své účinné lítosti vyjádřil podepsáním verbuňku StB.... Koncem 70. let byl přeřazen z kategorie agent do kategorie rezident, agenturně činný do konce roku 1984, pak byl jeho spis uložen."

Stěžovatel k tornu uvádí, že soudy vůbec nepřihlédly ke skutečnosti, že čest a vážnost vedlejšího účastníka byla již snížena dalšími údaji o vedlejším účastníkovi, jejichž pravdivost vedlejší účastník nezpochybnil. Konkrétně se jedná o výroky, ,,...že v oboru manipulace s cizími předměty není žádný nováček, že první pokus uskutečnil již na střední škole, že ukradené starožitné cínové nádobí jej přivedlo za mříže a nyní, že už není ničím jiným než zlodějem s dobrým chováním". Z toho vyvozuje, že čest a vážnost občana lze ohrozit jen v případě, že je jeho čest a vážnost ve společnosti zachována a že v projednávaném případě se nemůže již jednat o snížení osobnosti ve "značné míře", jak to předepisuje zákon.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994 se zjišťuje, že žaloba vedlejšího účastníka byla podána podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy za výše uvedené difamující výroky ve výši 10. 000. 000 Kč.

V řízení soudu I. stupně vedlejší účastník vypověděl, že nebyl spolupracovníkem StB, nebyl ani o to žádán a ani nebyl nikým z StB kontaktován. Předmětný článek měl pro něj velmi neblahé důsledky jak v soukromí, tak i v obchodní a veřejné činnosti.

Prodejci V. i LD se v důsledku difamujícího článku setkávali s negativními reakcemi lidí. což vedlo k odlivu inzerentů.

2

II.ÚS 72/97

Stěžovatel v tomto řízení uvedl, že je vydavatelem ČD a že nemá vlastní poznatky o vztahu žalobce k StB a že se o tom vlastně dozvěděl až z předmětného článku.

Svědecká výpověď' B.V. potvrdila, že difamující údaje měl autor článku od něho. Svědek pracoval jako mluvčí Ministerstva vnitra ČR a v té době s autorem článku o vedlejším účastníkovi hovořil. V rámci svých pracovních povinností se dostal k agenturnímu svazku, znějícímu na jméno vedlejšího účastníka, který v něm figuroval jako agent či rezident. Svazek obsahoval vázací akt a zprávy o kontaktech s řídícím orgánem. Svazek byl veden hospodářskou kriminálkou a nikoli StB. Protože mu bylo známo, že StB vede takové krycí svazky na své agenty, mnohdy pod hlavičkou útvaru Veřejné bezpečnosti, dovodil z toho, že byl vedlejší účastník vlastně agentem. Tuto možnost naznačil autorovi článku.

Soud provedl důkaz lustračním osvědčením vedlejšího účastníka, které bylo negativní a zprávou ředitele Sekce ochrany utajovaných skutečností, archivní a spisové služby MV ČR ze dne 22. 9. 1994, podle které osoba vedlejšího účastníka neprocházela evidencí spolupracovníků bývalé StB.

Odůvodnění soudu obsahuje rovněž zjištění, že podle usnesení vyšetřovatele 3. odboru ÚV hlavního města Prahy ze dne 7. 11. 1994 ČVS : MVV-3079/94 bylo dne 26.4. 1993 pod ČVS : W-16/93 zahájeno trestní stíhání a současně vzneseno obvinění proti J.P. pro trestné činy pomluvy a poškozování cizích práv podle ustanovení §§ 206/1, 2 a 209/1 tr. zák., a to právě pro výroky obsažené v inkriminovaném článku. Dokazovací řízení soud uzavřel přečtením pěti písemných prohlášení v té době zaměstnanců vedlejšího účastníka.

Z takto provedeného dokazování Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a že pravdivost spolupráce vedlejšího účastníka s StB neprokázal. Po konstatování, že je žaloba zčásti důvodná a z části

II.ÚS 72/97

nedůvodná, odsoudil stěžovatele k zaplacení částky 300. 000 Kč a žalobu ohledně částky 9. 700. 000 Kč zamítl.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 1966, č.j. 1 Co 78/95-66, potvrdil v napadeném výroku rozsudek soudu prvého stupně jen do výše 50. 000 Kč a co do částky 250. 000 Kč žalobu zamítl. Odvolací soud doplnil řízení provedením důkazů opakovaným konstatováním obsahu předmětného článku, doplnění výslechem vedlejšího účastníka a obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 4 T 124/95, podle kterého byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 206 odst.1 a 2 tr. zák.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvého stupně i v tom, že jsou dány předpoklady pro přiznání zadostiučinění v penězích podle § 13 odst.2 obč. zák. Za přiměřené však uznal zadostiučinění v penězích ve výši 50. 000 Kč.

K dožádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze, kdy předsedkyně senátu zcela odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 1996, č.j. 1 Co 78/95-66. Zdůraznila přitom, že odvolací soud při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích přihlédl i k tomu, že údaje, uváděné v odst.4 ústavní stížnosti nebyly vedlejším účastníkem zpochybněny a že i ony byly objektivně způsobilé ohrozit a zpochybnit stěžovatelovu občanskou čest. Tyto důvody vedly odvolací soud k tornu, že výrazným způsobem snížil výši náhrady nemajetkové újmy přiznané soudem prvního stupně.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření obhajuje správné prověření skutkových podstat oběma soudy a dokumentuje to právě na jejich zdůvodnění snížení náhrady za nemajetkovou újmu. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Právní zástupkyně vedlejšího účastníka doručila Ústavnímu soudu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 4 T 124/95 ze dne 17. 4. 1996, který nabyl právní moci dne 19. 9. 1996 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 1996, č. j.

4

II.ÚS 72/97

5 To 306/96, kterými bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Pravomocný rozsudek plně prokazuje skutkovou stránku věci i vinu stěžovatele, který svým jednáním spáchal trestný čin pomluvy podle § 206 odst.1 a odst.2 tr. zák.

Podle ustanovení § 63 zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, pokud sám tento zákon nestanoví jinak, použije se pro řízení před Ústavním soudem přiměřené ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.

Žádným z účastníků řízení a ani ze strany vedlejšího účastníka nebyla vznesena námitka, že výše citovaná rozhodnutí v trestním řízení by byla zpochybněna způsobem, který zákon připouští.

Nastupuje proto ustanovení § 135 o. s. ř., podle kterého je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.

Vzhledem k takto konstatovaným skutečnostem byl nucen Ústavnísoud ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.1 písm.c) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu

V Brně dne 15. dubna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru