Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 719/2000Nález ÚS ze dne 03.05.2001Restituce majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/22 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.719.2000
Datum podání11.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 719/2000 ze dne 3. 5. 2001

N 69/22 SbNU 105

Restituce majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě, o ústavní

stížnosti 1. Ing. J. B., a 2. J. V., směřující proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca

2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, za

účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu Frýdek-Místek,

jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Palkovice, jako

vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě dne 30. 8. 2000, sp. zn.

22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ

1301/91-H-Rm, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 11. 12. 2000 doručena ústavní

stížnost stěžovatelů směřující proti usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 15. 11.

1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm. Tímto rozhodnutím správní orgán

rozhodl, že stěžovatelé, každý k id. polovinou, nejsou vlastníky

domu č. p. 431 na stavební parcele č. 773/1 a pozemku p. č. 773/1

v k. ú. Palkovice. Nárok stěžovatelů nebyl uznán, vzhledem

k ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

"zákon o půdě"), když jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud

v Ostravě, dospěly k závěru, že nemovitost v současné době

nesouvisí se zemědělskou výrobou.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že napadená

rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a orgány ve věci rozhodující,

jako orgány veřejné moci, porušily svými rozhodnutími ústavní

práva stěžovatelů zaručená článkem 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1,

4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podstatou věci je,

zda nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nelze vydat

z důvodu taxativně uvedených v ustanovení § 11 zákona o půdě, tedy

zda nemovitosti ztratily původně stavebně technický charakter

v důsledku zásadní přestavby nemovitosti a zda v důsledku toho

došlo ke ztrátě souvislosti stavby s předmětem zemědělské výroby.

Stěžovatelé současně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 263/96, podle kterého, pokud soud v přezkumném

řízení podle části páté občanského soudního řádu zavázal rozsudkem

správní orgán k doplnění řízení, je jeho povinností, aby při novém

přezkumném řízení trval na respektování svého předchozího právního

názoru, pokud tak správní orgán neučinil a soud sám nedoplnil

v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení § 250q odst.

1 občanského soudního řádu a spokojil se pouze s dílčím

stanoviskem příslušného správního orgánu, pak průběh řízení nemůže

umožnit posouzení dané situace a přispět k objektivnímu

rozhodnutí. Ústavní soud dále v tomto rozhodnutí vyslovil názor,

že pokud soud sám nedoplnil dokazování a spokojil se pouze

s dílčími důkazy, pak tento průběh řízení nepřispěl

k objektivnímu posouzení věci a k vyjasnění tvrzení sporných

stran.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali i na nález

Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 467/97, který se zabýval

posouzením otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou

výrobou. Podle názoru vyjádřeném v tomto nálezu za zemědělskou

usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov

a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takovýto výklad odpovídá

dikci § 11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní

podmínky pro nevydání obytných budov. Z toho jednak plyne, že

zákonodárce předpokládal existenci takových budov, jako

samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání a dále

argumentem a contrario je nutno dovodit, že pokud nejsou splněny

zákonné podmínky pro nevydání budov, mají být vydány. Zákon přitom

nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti

jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její

části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně

navazovat. Stěžovatelé poukázali i na další odůvodnění tohoto

nálezu Ústavního soudu s tím, že je třeba mít na zřeteli, že jde

o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd.

Stěžovatelé dále namítali, že v předmětné věci nebyly

provedeny takové důkazy, které by popřely možnost zajištění

zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu

a orgány, ve věci rozhodující, zcela přehlédly skutečnost, že

předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu již vydaných

zemědělských pozemků a tedy může např. i posloužit jako objekt, ve

kterém bude realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde

budou tyto výrobky uskladňovány, event. může být tento objekt

využit jako sociální zařízení zemědělských pracovníků. V této

souvislosti mělo být podle stěžovatelů i vyhodnoceno, že 1.

stěžovatel je zemědělcem, který fyzicky provozuje zemědělskou

činnost, a to na více než 150 hektarech zemědělské půdy,

zaměstnává zemědělské pracovníky a celý původní soubor

zemědělských pozemků skutečně jako hospodářský celek využívá

k zemědělské výrobě.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na

obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského

soudu v Ostravě a vyjádření pozemkového úřadu, Pozemkového fondu

České republiky v Praze a Zemědělského družstva Palkovice.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření ze dne 8. 2. 2001 uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že

došlo k porušení napadených ustanovení Listiny a Ústavy nepovažuje

za důvodná a navrhl zamítnutí stížnosti.

Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, jako

účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2001 shrnul

průběh celého řízení a uvedl, že provedeným správním řízením

o restitučním nároku stěžovatelů, průběhem přezkumného řízení

u krajského soudu ani napadenými rozhodnutími, práva stěžovatelů

zaručená jim Listinou a Ústavou nebyla porušena.

Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky

v Praze, se sdělením ze dne 11. 1. 2001 vzdal postavení vedlejšího

účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Další vedlejší účastník řízení, Zemědělské družstvo P., se

ve stanoveném termínu k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé

uplatnili dne 3. 12. 1991 u pozemkového úřadu nárok na vydání

nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. V., mimo jiné i na

dům č. p. 431 s přilehlým pozemkem, k. ú. Palkovice. J. V. zemřel

24. 10. 1977 a stěžovatelé prokázali, že jsou oprávněnými osobami

ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Předmětná nemovitost

přešla do vlastnictví státu na základě rozsudku Lidového soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 1956, sp. zn. 1 T 332/55, který byl

potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1956,

sp. zn. 6 To 149/56, a kterým byl J. V. odsouzen k propadnutí

veškerého majetku ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 1990, č. j. 2 Rt 456/90, byl J. V.

rehabilitován a výše citované rozsudky zrušeny. Dne 26. 11. 1996

rozhodl pozemkový úřad po provedeném správním řízení rozhodnutím,

č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky

předmětného domu a pozemku. Své rozhodnutí pozemkový úřad

odůvodnil ustanovením § 11 odst. 4 zákona o půdě, které stanoví,

že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu patřící

k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní

přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak,

že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Při svém

rozhodování vycházel pouze ze znaleckého posudku soudního znalce

Ing. J. K. vypracovaného v říjnu 1994, který potvrdil zásadní

přestavbu předmětného objektu. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu

podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu

v Ostravě, který rozsudkem ze dne 21. 10. 1997, č. j. 22 Ca

38/97-10, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému

úřadu k dalšímu řízení s tím, že je nutno došetřit, zda ztráta

původního stavebního charakteru způsobila, že původní stavba

nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Dalším šetřením pozemkový

úřad zjistil, že po převzetí domu do svého vlastnictví požádalo

JZD P. v roce 1982 Místní národní výbor v P. o vynětí bytu

v rodinném domku č. p. 431 z bytového fondu a následně potom odbor

výstavby Okresního národního výboru Frýdek-Místek rozhodl o změně

v účelovém určení stavby tak, že tato stavba měla nadále sloužit

pro provozní a správní účely družstva. V době probíhajícího řízení

byl objekt skutečně využíván jako sklad a ubytovna. Zjištěné

skutečnosti vyhodnotil pozemkový úřad tak, že v případě tohoto

objektu nelze jednoznačně prokázat, že po provedené zásadní

přestavbě již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem

k žádné bližší definici předmětu zemědělské výroby v zákoně o půdě

se pozemkový úřad přiklonil na stranu oprávněných osob s tím, že

překážka vydání nemovitostí není jasně dána a rozhodl dne 1. 6.

1998 pod č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm tak, že stěžovatelé jsou vlastníky

nárokovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového

úřadu podala dne 1. 7. 1998 povinná osoba - Zemědělské družstvo P.

- opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud po

doplnění dokazování na místě samém svým rozsudkem ze dne 22. 9.

1999, č. j. 22 Ca 291/98-35, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil

a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že pozemkový úřad rozhodl na

základě přesně a úplně zjištěného stavu věci, ale tyto zjištěné

skutečnosti nevyhodnotil v souladu se zákonem. Před svým dalším

rozhodováním již pozemkový úřad nedoplňoval řízení a při hodnocení

úplně zjištěného stavu věci vycházel z právního názoru krajského

soudu. Dne 15. 11. 1999 vydal rozhodnutí, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm,

podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí.

Rozhodnutí pak pozemkový úřad odůvodnil v souladu s právním

názorem krajského soudu tak, že dům č. p. 431 ve stavu, v jakém se

v současné době po všech provedených stavebních úpravách nachází,

nemůže sloužit zemědělské výrobě, protože mu schází jakékoliv

hospodářské zázemí. Oddělením od původní zemědělské usedlosti,

provedenými stavebními úpravami a odstraněním všech hospodářských

budov k němu patřících, byl vytvořen stav, který lze hodnotit jako

naplnění podmínek ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Za

nevydané nemovitosti, které přešly na stát způsobem uvedeným v §

6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, přísluší stěžovatelům náhrada

dle § 11 odst. 2, § 14, 15 a 16 tohoto zákona. Proti rozhodnutí

pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1999 podali stěžovatelé dne 2.

12. 1999 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který

napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28,

toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména

respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že

není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani

nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi

prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,

zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva

nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho

uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud, dospěly v dané věci

k názoru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, avšak

nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání

podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Ústavní soud se proto

zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, a to naplnění důvodů

citovaného ustanovení.

Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že pozemky

nelze vydat v případě, že obytnou budovu, hospodářskou budovu

a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze

vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj

původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu a aplikace

citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil v nálezu,

sp. zn. II. ÚS 186/95, publikovaném pod č. 83 ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6 a v dosud nepublikovaném

nálezu ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS

467/97, ze dne 3. 8. 2000. Jak je v těchto rozhodnutích uvedeno,

Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání

nemovitosti, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis,

jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li

oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle

§ 14 odst. 2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto

její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom

směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě

v § 11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických

parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto

parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat,

jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků

stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic

vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba.

Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou,

a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro

posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba

ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již

nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Ostravě,

podle kterého nemovitost po všech provedených stavebních úpravách

nemůže sloužit zemědělské výrobě a současně, že nemovitost

v současné době ani nesouvisí se zemědělskou výrobou. Ústavní soud

považuje uvedený výklad ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě za

extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu,

a to zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí

pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další

podstatné okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovateli.

Jde zejména o údaj, že předmětný objekt v současné době slouží

jednak k ubytování a dále slouží jako sklad různého materiálu

povinné osoby, která se sama zabývá zemědělskou výrobou. Dále jde

o údaj, že předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu

již vydaných zemědělských pozemků, se zemědělskou výrobou tedy

funkčně souvisí a může např. posloužit jako objekt, ve kterém bude

realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde budou tyto

výrobky uskladňovány, event. může být využit jako sociální

zařízení zemědělských pracovníků. K posouzení otázky souvislosti

předmětného objektu se zemědělskou výrobou rovněž neměla zůstat

mimo rámec hodnocení skutečnost, že 1. stěžovatel je zemědělcem,

který fyzicky provozuje zemědělskou činnost, zaměstnává zemědělské

pracovníky a celý původní soubor zemědělských pozemků skutečně

jako hospodářský celek využívá k zemědělské výrobě.

Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci, týkající se

posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj

původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí

s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby

z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní

soud judikoval v již citovaném nálezu, sp. zn. II. ÚS 186/95, že

aplikace ustanovení § 11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně

technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že

jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby

na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní

přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto

směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní

přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění

zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy

tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde

o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním

vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na

zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt

křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv,

tedy i nezemědělskou činnost.

Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při

posuzování naplnění podmínek § 11 odst. 4 zákona o půdě nucen

konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS

187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne

účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim

tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem

přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti

v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany

obecného soudu v přezkoumávané věci došlo.

Pokud se týká odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu, sp.

zn. II. ÚS 263/96, ve vztahu k ustanovení § 250q odst. 1

občanského soudního řádu, dle jehož dikce soud sám může provést

důkazy nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud

konstatoval, že závěry citované v uvedeném nálezu nelze v daném

případě aplikovat a odkaz na tento nález považuje v dané věci za

nepřípadný.

Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému

porušení práva podle čl. 11 Listiny konstatoval, že ústavní

ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému,

nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl

Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit.

Avšak jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již

exitujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde

vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění

následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu

k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci

relevantní, pojmy.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání předmětného

objektu včetně pozemku konstatuje, že uvedeným postupem Krajského

soudu v Ostravě i pozemkového úřadu došlo k porušení práva

stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k porušení principu v rovnosti v právech

podle čl. 1 Listiny a k odepření ochrany jejich právům zákonem

stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy.

Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Krajského

soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000,

a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, zrušil ve

smyslu ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Brně dne 3. 5. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru