Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 719/01Usnesení ÚS ze dne 30.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkClo
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.719.01
Datum podání14.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 293

2/1993 Sb., čl. 36


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 719/01 ze dne 30. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky R., spol. s r.o., zastoupené advokátem Mgr. V. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, čj. 28 Ca 91/2000-30, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Celního ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 14. 12. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost práv účastníků dle článku 96 odst. 1 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Celního ředitelství Praha a Městského soudu v Praze, z nichž zjistil následující:

Celní úřad Praha IV vydal dne 7. 4. 1999 pod čj. Tr 0-32/99 rozhodnutí o celním deliktu, jímž stěžovatelce uložil pokutu ve výši 60.000,- Kč. Celního deliktu podle § 293 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), se měla stěžovatelka dopustit tím, že v písemně podaném celním prohlášení jednotné celní deklarace, jímž navrhovala propuštění zboží, uvedla nesprávně položku celního sazebníku, čímž došlo ke krácení cla a daně z přidané hodnoty ve výši 657.265,- Kč.

Celní ředitelství Praha svým rozhodnutím ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 8854/99-01/5, zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí celního úřadu.

Stěžovatelka se poté obrátila na Městský soud v Praze se žalobou, jíž se domáhala aby rozhodnutí Celního ředitelství Praha bylo přezkoumáno a zrušeno. Tvrdila, že dovezené vozidlo zařadila pod správnou podpoložku poté, co věc konzultovala s Celním úřadem v České Lípě. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřovala i v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 293 písm. d) celního zákona. Namítla dále, že nebyla dodržena jednoroční lhůta k uložení sankce.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2001, čj. 28 Ca 91/2000-30, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno z hlediska žalobních námitek v rozporu se zákonem.

Stěžovatelka následně napadla rozhodnutí Městského soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že se soud při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí řídil nesprávným právním názorem, opřeným o nesprávný výklad ustanovení § 105 odst. 4, § 104 odst. 1 písm. d) a e) a § 127 odst. 1, 3 celního zákona. Připustil totiž námitku protistrany, že vozidlo nebylo v celním prohlášení dostatečně přesně definováno, což neumožnilo kontrolu správnosti jeho zařazení pod odpovídající podpoložku celního sazebníku. Toto nesprávné zařazení bylo přitom jediným důvodem rozhodnutí o celním deliktu a pokutě. Soud se naproti tomu nezabýval její námitkou, že celník před podáním celního prohlášení vozidlo viděl. Stěžovatelka odkazuje na ustanovení § 293 písm. d), § 104 odst. 1 a § 128 odst. 1, 2 a 3 celního zákona a dovozuje z nich, že za nesprávné nebo neúplné údaje v celním prohlášení, sloužící k zařazení do podpoložky celního sazebníku a stanovení celní sazby u zboží, identifikovaného deklarantem správně neodpovídá ona, nýbrž celní úřad, neboť jde o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého celního režimu. Stěžovatelka poznamenala, že tento právní názor zastávají i některé soudy, s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 409/98. Je přesvědčena, že z uvedených důvodů nebyl postup soudu v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze coby účastníka řízení a Celní ředitelství Praha coby vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že projednal celkem 17 žalob stěžovatelky proti rozhodnutím o uložení sankce za naplnění skutkové podstaty celního deliktu podle § 293 písm. d) celního zákona. Při zkoumání, zda byla dodržena subjektivní lhůta pro uložení sankce, vycházel z právního názoru, že pokud by zboží bylo v jednotné celní deklaraci řádně popsáno, celní orgány by se byly dozvěděly o porušení zákona již jejím přijetím. Jelikož však stěžovatelka zboží dostatečně nepopsala, zjistily celní orgány porušení zákona až při následné kontrole. Soud i uvedl, že se zabýval rovněž námitkou stěžovatelky, že zboží bylo zařazeno do příslušné podpoložky celního sazebníku po konzultaci s celním úřadem. Nemohl ji zhodnotit jinak než jako tvrzení, jež je neprůkazné a není doloženo konkrétními důkazy. Má za to, že k porušení rovnosti práv účastníků nedošlo a porušeno nebylo ani právo na spravedlivý proces. Odkazuje na to, že stěžovatelčina věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti, soud se věcí podrobně zabýval, vypořádal se se všemi žalobními námitkami a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Celní ředitelství Praha ve svém vyjádření uvedlo, že tvrzení stěžovatelky (bod 3 ústavní stížnosti) nemá oporu v žádné právní normě. Upozorňuje na to, že stěžovatelka vytrhuje z kontextu část rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterou účelově aplikuje na svůj případ.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu rozvíjí argumentaci, kterou uplatnila v přezkumném řízení a s níž se soud vypořádal. V podstatě se tak domáhá meritorního přezkoumání rozhodnutí obecného soudu, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisů však Ústavní soud k tomuto závěru nedospěl.

Ústavní soud se zabýval především otázkou, zda lze zařazení zboží pod nesprávnou podpoložku celního sazebníku definovat jako nesprávný údaj, na základě něhož bylo zboží propuštěno do příslušného režimu, a který je způsobilý založit porušení celních předpisů dle ustanovení § 293 písm. d) celního zákona. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 409/98. V něm je skutečně vysloven názor, že nesprávné zařazení zboží pod příslušnou podpoložku celního sazebníku nelze považovat za nesprávný údaj, který by zakládal porušení celních předpisů ze strany deklaranta. To však platí pouze za situace, že deklarant uvede v celní deklaraci úplné a správné údaje o zboží a následná kontrola nemůže přinést žádné nové skutečnosti. Je nicméně zřejmé, že tato situace v případě stěžovatelky nenastala. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že údaje, jež stěžovatelka o předmětném motorovém vozidle v odstavci 31 jednotné celní deklarace uvedla, nebyly uvedeny v dostatečném rozsahu a v dostatečně přesných termínech, aby umožnily jeho identifikaci a kontrolu správnosti zařazení do odpovídající podpoložky celního sazebníku (tak, jak to vyžaduje příloha 7, odst. 98 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona). Zboží bylo tudíž propuštěno na základě nesprávných údajů, čímž stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu celního deliktu dle § 293 písm. d) celního zákona. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soud pochybil při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí celních orgánů, z čehož dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud s žádostí o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud se nedomnívá, že by k porušení uvedeného základního práva došlo. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze je evidentní, že stěžovatelka využila možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Správní soud se její žalobou zabýval. Přezkoumal zákonnost rozhodnutí celního orgánu i z hlediska všech uplatněných námitek stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se zabýval i tvrzením stěžovatelky o tom, že zařazení zboží provedla po konzultaci s celníkem Celního úřadu v České Lípě, jenž zboží viděl. Pokud správní orgán poté dospěl k závěru, že stěžovatelka své tvrzení neprokázala a tento svůj závěr řádně odůvodnil, nelze jeho postup považovat za porušení práva na rovnost účastníků, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž za prvek nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Zásada rovnosti účastníků zakotvená v článku 96 odst. 1 Ústavy a v článku 37 odst. 2 Listiny navíc neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém poměru (srov. nález I. ÚS 32/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 331-348). Tvrdila-li stěžovatelka, že na svém právu na spravedlivý proces byla zkrácena tím, že správní soud dospěl v její věci k jinému právnímu názoru, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných článků Listiny, nezbývá, než její tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu, která dle ustálené judikatury Ústavního soudu sama o sobě nezakládá důvod k vyhovění ústavní stížnosti.

Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným rozhodnutím, jímž byla v souladu s ustanoveními části páté, hlavy druhé, občanského soudního řádu posouzena zákonnost rozhodnutí Celního ředitelství Praha, došlo k porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje stěžovatelce právo na rozhodnutí, jež odpovídá jejím představám o skutečných hmotněprávních poměrech. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že soud provedl výklad i aplikaci příslušných ustanovení ústavně konformním způsobem a v mezích zákona. Jeho rozhodnutí je tak nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.

Ústavnímusoudu v důsledku toho nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 30. října 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru