Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 712/06Usnesení ÚS ze dne 14.12.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na zák... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.712.06
Datum podání31.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 36 odst.4

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 2 odst.3

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 712/06 ze dne 14. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky Pragner s.r.o., IČ 25636731, se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené advokátem Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2006, čj. 20 Cdo 335/2006-38, Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 29. 7. 2005, čj. 40 Co 823/2005-22, a Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 2005, čj. 24 Nc 2183/2005-15, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Přerově, Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 24 Nc 2183/2005, z něhož zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 2005, čj. 24 Nc 2183/2005-15, byl zamítnut návrh oprávněné (stěžovatelky) ze dne 14. 3. 2005, aby byla nařízena exekuce proti povinnému D. H., pro částku 35.913,- Kč podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. Ro 915/94, a aby byl jejím provedením pověřen stěžovatelem uváděný exekutor. Stěžovatelka byla, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí, vyzvána, aby doložila listinu o postoupení pohledávky s ověřenými podpisy osob jednajících za postupitele a postupníka, na což reagovala tak, že je nutné posuzovat pouze to, zda je smlouva o postoupení pohledávky sama platná, a nemůže prokazovat, že pohledávka na oprávněného skutečně přešla. Soud rozhodl výše uvedeným způsobem, neboť dospěl k závěru, že převod pohledávky nebyl náležitě doložen ve smyslu § 36 exekučního řádu, neboť podpisy účastníků na smlouvě o postoupení pohledávky nejsou legalizovány.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 7. 2005, čj. 40 Co 823/2005-22, shora uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K jeho závěrům dodává, že k tomu, aby byl oprávněný, který je subjektem odlišným od toho, komu svědčí právo z exekučního titulu, v exekuci aktivně legitimován, nestačí sama okolnost, že na něj přešlo právo z titulu a že tato okolnost byla prokázána, ale podmínkou je, aby přechod práva byl prokázán kvalifikovaně způsobem, který předepisuje § 36 odst. 4 exekučního řádu. Za legalizaci nelze považovat, že smlouvy byly předloženy jako ověřená kopie. Bez této legalizace podpisů osob jednajících za postupitele a postupníky není převod práva podle exekučního titulu na stěžovatelku prokázán. Stěžovatelka tak nesplnila svou důkazní povinnost a pro nařízení exekuce nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.

Nejvyšší soud ČR pak usnesením ze dne 20. 7. 2006, čj. 20 Cdo 517/2006-47, odmítl i dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s tím, že v dané věci nejde dle § 237 odst. 1 písm. c), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s.ř., o rozhodnutí, řešící otázku zásadního právního významu.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že rozhodovací praxe soudů při výkladu § 36 odst. 4 exekučního řádu je nejednotná, neboť byla účastníkem řízení, v nichž exekuce byla na základě stejných druhů důkazů nařízena. Možnost postoupení pohledávky upravuje § 524 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dojde-li podle této úpravy k platnému postoupení pohledávky, nastávají účinky, které zákon s tímto úkonem spojuje, automaticky. Úředně ověřený podpis nemá na skutečnost, zda je smlouva o postoupení pohledávky platná, žádný vliv, zákon požaduje pouze písemnou formu. Změna v osobě oprávněného má svůj základ v hmotněprávním nástupnictví. Okresní soud nepřípustně rozšiřujícím výkladem ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu uložil stěžovatelce povinnost nad rámec stanovený právním předpisem, a zbavil ji tak možnosti její pohledávku vymáhat, čímž ji zkrátil na jejích právech. Obecné soudy uvedené ustanovení nesprávně aplikovaly v rozporu s interpretačními pravidly, což ve svém důsledku vede k porušení základních práv a svobod. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv též v rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Domnívá se, že dovolání bylo dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. přípustné, a to s ohledem na odlišnou rozhodovací praxi obecných soudů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Ústavní soud má s ohledem na povahu námitek obsažených v projednávané ústavní stížnosti za to, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů, přičemž zvolila argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesla již v řízení před těmito orgány. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, včetně aplikace a výkladu jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje. Jeho úlohou je jen posouzení toho, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z tohoto pohledu se tedy projednávanou věcí zabýval. Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu § 36 odst. 4 ex. řádu, dle něhož přechod povinností nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Výklad stěžovatelky, že k vymožení pohledávky v exekuci postačuje pouze platná smlouva o postoupení pohledávky, je s ohledem na uvedené ustanovení zjevně nesprávný. Jakkoli taková smlouva postačuje v rovině hmotněprávní, v rámci řízení o exekuci (a stejně i v rámci řízení o výkonu rozhodnutí) zákon předvídá další předpoklad na straně oprávněné osoby. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva je třeba kvalifikovaně prokázat. Zákon přitom připouští jako důkazní prostředky pouze listiny vydané státními orgány (v mezích jejich pravomoci) nebo sepsané notářem (t.j. formou notářského zápisu). V tomto směru také obecné soudy správně uvedené ustanovení vyložily tak, že požaduje úřední ověření podpisu účastníků smlouvy, které takové listině poskytuje "vyšší kvalitu" z hlediska věrohodnosti, a to s ohledem na specifika exekučního řízení. Pokud stěžovatel svou pohledávku dokládal úředně ověřenou kopií smlouvy o postoupení pohledávky, uvedený předpoklad pochopitelně naplněn nebyl, neboť taková kopie nemá vyšší kvalitu věrohodnosti než sama smlouva, pouze dokazuje totožnost dané listiny s jejím originálem. Tento výklad je ostatně, jak připomněl i dovolací soud, ustálený (srov. též Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 7. vydání, str. 1382; jde o výklad k ustanovení § 256 o.s.ř., obsahově totožnému s § 36 odst. 4 ex. řádu). Není též pravdou, že dané rozhodnutí poškozuje stěžovatelku v tom směru, že jí znemožňuje uplatnění jejích práv soudní cestou. Pokud by některý z účastníků smlouvy nebyl ochoten poskytnout součinnost k prokázání převodu práva, má stěžovatelka možnost domáhat se určení, že k převodu došlo, v nalézacím řízení, přičemž rozhodnutí z něho vzešlé bude pak způsobilé prokázat danou skutečnost ve smyslu § 36 odst. 4 ex. řádu. Ústavní soud tak v projednávané věci dospěl k závěru, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění v napadených rozhodnutích je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud neshledal odůvodněnými ani námitky stěžovatelky, směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Dovolání je ze své povahy výjimečný opravný prostředek, který je namístě jen ve specifikovaných případech. V dané věci dovolací soud posuzoval otázku, které je v judikatuře tohoto soudu již řešena (na některá z těchto rozhodnutí dovolací soud sám poukazuje), a to shodně, jako v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle ust. § 237 o. s. ř. Ústavní soud tak nemá za to, že by dovolací soud při aplikaci a interpretaci § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o.s. ř. jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.

V této souvislosti pak Ústavní soud uvádí, že pokud v jiných věcech dospěly obecné soudy k jiným závěrům, není to jistě z hlediska principu právní jistoty žádoucí, nicméně na výsledku tohoto řízení, v němž Ústavní soud neshledal žádné porušení práv stěžovatelky, to nic nemění. Skutečnost, že v jiných rozhodnutí rozhodovaly soudy zjevně v rozporu se zněním zákona a stabilní judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2006

StanislavBalík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru