Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 711/06 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.711.06.1
Datum podání30.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 215, § 2 odst.6, § 89 odst.2, § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 711/06 ze dne 23. 8. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. Q., zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem, se sídlem Martinská 10, Plzeň, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2006, č. j. 11 To 66/206-5684, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2006, č. j. 35 T 4/2004-5317, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. října 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2006, č. j. 35 T 4/2004-5317, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jednak opatřil 6 kg heroinu, které společně s dalšími osobami uložil do osobního automobilu s nímž podle jeho pokynů poté odjel R. N. z Prištiny do Českých Budějovic, dále organizoval převoz 3 kg heroinu z Českých Budějovic do Stuttgartu, resp. Erfurtu, a konečně organizoval převoz 3 kg heroinu z Českých Budějovic do Mnichova. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Stížnost dále směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2006, č. j. 11 To 66/206-5684, kterým byl k odvolání státní zástupkyně zrušen výrok o trestu a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že ve vztahu k usvědčující výpovědi R. N. nebyl proveden důkaz cestovním pasem stěžovatele k prokázání jeho obhajoby, že se s ním v prosinci 2002 nemohl setkat v Kosovu, protože tam stěžovatel nebyl. V tomtéž směru nebyla ani vyžádána zpráva zastupitelského úřadu o tom, zda bylo možné překročit hranice Kosova, aniž by tato skutečnost byla zaznamenána v cestovním pasu. Poukazuje na to, že usvědčující výpověď vzal R. N. dopisem státní zástupkyni zpět v roce 2004, avšak státní zástupkyně o tom soud informovala až v roce 2006, tj. po odsuzujícím rozsudku. Odůvodnění odvolacího soudu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele o tom, že mu osobní doklady v prosinci 2002 vyřizoval otec, považuje za nedostatečné s ohledem na to, že nové osobní doklady mu prokazatelně vyřizoval otec v době, kdy byl ve vazbě. S poukazem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 271/97 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 11. N. 76. str. 199) namítá, že neměl možnost klást otázky R. N., a že tento svědek provedl rekognici poté, co mu byla ukázána podobenka stěžovatele. Ve vztahu k zaznamenaným odposlechům telefonických hovorů není zřejmé, kdo a na základě jakých kritérií rozhodoval o tom, které hovory měl vést stěžovatel a jak souvisí s vytýkanou trestnou činností. Posudek k určení hlasu označuje za nepřezkoumatelný, pro neověřenost použité metody ze strany vědecké veřejnosti, přičemž nebyl určen klíč k použití takové metody, jak se stalo v případě William Daubert etc. v. Merrell Dow Pharmaceuticals rozhodnutém Nejvyšším soudem Spojených států dne 28. června 1993 (509 U.S. 579).

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že jen pokud návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.

Stěžovatel si nepodal dovolání, ačkoliv trestní řád mu tuto možnost dává. Ústavní soud se proto nejprve zabýval tím, zda jsou vůbec splněny formální podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky ochrany svých práv, které mu zákon poskytuje. Námitky uplatněné stěžovatelem by byly totiž podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ústavnímu soudu je ovšem znám výklad tohoto ustanovení Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o odvolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku, tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů, uplatněné v dovolání, a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. Jen s ohledem na tuto praxi dovolacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl pro nevyčerpání opravného prostředku a to přesto, že se již vícekrát vyjádřil, že praxe dovolacího soudu je velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Učinil tak jen proto, že s ohledem na povahu uplatňovaných námitek by případné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem Ústavní soud posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, se kterou se vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Ve způsobu, jak to učinily, neshledává Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv.

Námitky stěžovatele na prvním místě směřují proti použití výpovědi svědka N., který byl vyslechnut formou dožádání ve Spolkové republice Německo. Tento výslech se uskutečnil v souladu s pravidly mezinárodního práva a podle pravidel našeho trestního řádu. Jde tedy o důkaz použitelný v trestním řízení konaném na našem území. Právo stěžovatele na obhajobu nebylo zkráceno, neboť jeho obhájce byl o konání výslechu vyrozuměn, měl možnost se provádění tohoto důkazu zúčastnit, což také učinil, a bylo jen jeho svobodným rozhodnutím, že se ho zúčastnil jen z části. Výhrada stěžovatele, že mu nebylo umožněno, aby svědkovi kladl otázky, proto nemůže obstát, a to ani ve vztahu k té skutečnosti, že tento svědek nebyl vyslechnut u hlavního líčení. Nebylo totiž v možnostech soudu jeho přítomnost zajistit, neboť svědek se v době konání hlavní líčení zdržoval v Německu, kde byl ve výkonu trestu a bylo jen na jeho ochotě, zda vyhoví výzvě soudu a k hlavnímu líčení se nechá dopravit. To však svědek ochoten nebyl, i když se soud snažil jeho účast u hlavního líčení zajistit. Ústavní soud se na př. ve svém usnesení III.ÚS 463/04 k obdobné otázce vyjádřil tak, že může-li podle ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, není důvodu z tohoto okruhu obecně vylučovat důkazy opatřené cestou právní pomoci.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svoji obhajobu, že v prosinci roku 2002 nebyl v Kosově, a proto se tam ani nemohl sejít se svědkem N., jak tento vypověděl. Důkazem této jeho obhajoby jsou záznamy v jeho pasu, kde jsou razítka pouze o vstupu na území Albánie, kam přicestoval dne 5. prosince 2002, a do Prahy přicestoval dne 20. prosince 2002, a pokud by v této době vstoupil na území Kosova, muselo by to být vyznačeno v pasu. S touto obhajobou se odvolací soud podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 39. Jeho závěry zde uvedené jsou logické a opírají se o skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení. Návrh stěžovatele na doplnění dokazování dotazem u Kosovských úřadů či na ambasádě v Tiraně, zda lze překročit hranice do Kosova a z Kosova, aniž by to bylo vyznačeno v pasu, nebyl soudem proveden. Stěžovatel tvrdí, že jde o opomenutý důkaz. Za takový důkaz však lze považovat pouze důkaz, který byl navržen a soudem nebyl proveden, nebo byl odmítnut bez udání důvodů. To však není tento případ. K této otázce se jednoznačně vyjádřil odvolací soud, který uvedl, že neexistence záznamu v pasu není důkazem o nepřítomnosti majitele pasu na určitém místě. Důvodů, proč o tom nemusí být záznam v pasu, je mnoho.

Stěžovatel dále zpochybňuje spravedlnost procesu poukazem na to, že klíčový svědek N. zaslal státní zástupkyni v roce 2004 dopis, ve kterém oznámil, že bere zpět svoji výpověď, kterou před tím učinil a ze které vycházel soud prvního stupně, aniž státní zástupkyně tuto skutečnost soudu sdělila. Existence tohoto dopisu vyšla najevo až v roce 2006 po vynesení rozsudku soudu prvního stupně. K této otázce se vyjádřila státní zástupkyně, která uvedla, že dopis vyhodnotila jako podvrh, neboť se v něm hovoří pouze o výpovědi ze dne 3. července 2003, ačkoliv klíčovou byla výpověď až ze dne 4. července 2003 a dopis vyznívá tak, jako by pisatel o této výpovědi nevěděl. Svědek pak byl osloven soudem prvého stupně v souvislosti s podáním svědecké výpovědi v hlavním líčení a ve vlastnoručně podepsaném prohlášení uvedl, že není ochoten v trestní věci vypovídat, aniž by k tomuto prohlášení připojil vyjádření, kterým by dal soudu najevo změnu svého postoje k jím učiněné svědecké výpovědi, kterou avizoval v dopise napsaném rok předtím. Odvolací soud poukázal na to, že svědek nezměnil svoji výpověď procesním způsobem a zabýval se tím, zda jde o okolnost, která by měla být důvodem pro doplnění dokazování novým výslechem tohoto svědka. Učinil závěr, že důvody pro takový postup nejsou, neboť svědecká výpověď svědka N. zcela zapadá do kontextu ostatních důkazů a její případnou změnu by bylo nutno hodnotit jako nevěrohodnou, neboť by nemohla vyvrátit další objektivní důkazy. Poukázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 7/06, ve kterém byl vyjádřen názor, že je regulérní navržený důkaz neprovést, není-li způsobilý vyvrátit zjištěné skutečnosti, zejména za situace, že skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení ověřena i jinými důkazy. Ústavní soud nemá důvod na tomto již jednou vysloveném názoru cokoliv měnit, a proto v tomto postupu odvolacího soudu nespatřuje porušení pravidel spravedlivého procesu.

Odvolací soud se rovněž zabýval další námitkou uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti, která se týká provedení jeho rekognice svědkem N. podle fotografie. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se konstatuje, že z protokolu o výpovědi tohoto svědka, ještě před rekognicí mu policejní orgány Spolkové republiky Německo ukázaly fotografii stěžovatele. Odvolací soud připouští, že to značně znehodnocuje tento důkaz, ale současně dodává, že svědek uvedl dostatek dalších důležitých skutečností k osobě stěžovatele, včetně jeho podrobného popisu. Ani v tomto směru nespatřuje Ústavní soud porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť sama okolnost, že jeden z dílčích důkazů nebyl proveden zcela v souladu s procesním předpisem, nemůže vést automaticky k závěru, že celé dokazování bylo vadné.

Stěžovatel dále namítá, že v průběhu trestního řízení byl několikrát porušen princip rovnosti stran a že v jeho neprospěch bylo zvýhodňováno státní zastupitelství. Konkrétně ještě předtím, než byl proveden výslech svědka N. v Německu, s ním bez přítomnosti třetích osob rozmlouvala půl hodiny státní zástupkyně. Nerovnost dále spatřuje v extrémním nepoměru ve vyhovění navrženým důkazům obžaloby a jejich provedení a téměř v ignoraci navržených důkazů obhajoby.

Pokud jde o rozhovor státní zástupkyně se svědkem N. v nepřítomnosti třetích osob, nejde o žádné porušení pravidel procesu, protože trestní řád nezakazuje, aby státní zástupce hovořil se svědkem v nepřítomnosti dalších osob. Podstatné je jen to, že takový rozhovor nemůže posloužit jako důkaz v trestním řízení. Ostatně trestní řád nezakazuje ani obviněnému případně jeho obhájci, aby hovořil se svědkem v nepřítomnosti třetích osob.

K otázce stěžovatelem navržených a neprovedených důkazů lze nad rámec toho, co bylo již uvedeno shora k jeho konkrétním důkazním návrhům, které nebyly provedeny, dodat, že neexistuje žádné aritmetické pravidlo, ze kterého by vyplývalo v jakém poměru musí být vyhověno důkazním návrhům straně v řízení v závislosti na tom, kolika návrhům na doplnění dokazování bylo vyhověno jiné straně téhož řízení. Zásadně platí to, co bylo řečeno, že pokud nějaký důkaz je navržen a soud jej neprovede, musí zdůvodnit proč. Jen na základě toho lze hodnotit, zda soud ve vztahu k účastníkům neporušuje princip rovnosti a zda nepostupuje svévolně. V posuzované věci soudy své postupy v oblasti dokazování vždy náležitě zdůvodnily, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o objektivnosti jejich přístupu k oběma stranám trestního řízení.

V této souvislosti stěžovatel kritizuje postup soudu při provádění a hodnocení důkazu telefonními odposlechy. Této stránce dokazování věnoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí značnou pozornost a jednotlivé k důkazu použité odposlechy dal do kontextu s dalšími důkazy, jimiž je prokazováno, že jde o telefonáty osob, kterým jsou přisuzovány. Telefonní odposlechy pouze doplňují mozaiku dalších důkazů, jimiž byl stěžovatel usvědčen. Argumentace soudu prvního stupně k této otázce na str. 25 písemného odůvodnění rozsudku je přesvědčivá a Ústavní soud nemá pochybnosti o objektivnosti tohoto hodnocení. To se týká i provedení znaleckého posudku k hlasové identifikaci jednotlivých volajících znalcem, ustanoveným ad hoc metodou, kterou nepoužívá ani Kriminalistický ústav, ani jediná znalkyně zapsaná v seznamu znalců. Způsob, jakým se soud vypořádal s námitkami stěžovatele a dalších obžalovaných na str. 16 dole a str. 17 nahoře písemného odůvodnění rozhodnutí, odpovídá zásadám spravedlivého řízení. K poznámce stěžovatele, že by Ústavní soud v této souvislosti měl určit klíč, kdy lze metodu užít v soudním řízení jako důkaz je nutné uvést, že jen v případě, kdyby Ústavní soud považoval provedený důkaz za rozporný s ústavním pořádkem by byl v situaci, kdyby se současně musel vyjádřit k otázce v čem metodu použitou ke zpracování znaleckého posudku považuje za rozpornou s ústavním pořádkem.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru