Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 710/2000Nález ÚS ze dne 02.10.2002Restituce majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřenského náhradnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
dědic
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/28 SbNU 41
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.710.2000
Datum vyhlášení30.10.2002
Datum podání05.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.1, § 3 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 710/2000 ze dne 2. 10. 2002

N 118/28 SbNU 41

Restituce majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřenského náhradnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti M. Š-ové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

9. 2000, č.j. 28 Cdo 2191/2000 - 87, proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. 5.

2000, č.j. 15 Co 353/2000 - 73, a proti rozsudku Okresního soudu

v Táboře ze dne 10. 2. 2000, č.j. 7 C 117/97 - 59, za účasti

Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích

- pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků

řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího

účastníka řízení, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 28 Cdo

2191/2000 - 87, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích

- pobočka v Táboře, ze dne 30. 5. 2000, č.j. 15 Co 353/2000 - 73,

rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 2. 2000, č.j. 7

C 117/97 - 59, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích

- pobočka v Táboře, ze dne 17. 12. 1999, č.j. 15 Co 206/99 - 53,

se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená

rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích

ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992

Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá

následující skutkový stav věci. Okresní soud v Táboře mezitímním

rozsudkem ze dne 13. 1. 1999, č.j. 7 C 117/97 - 37, rozhodl, že

základ žalobního nároku stěžovatelky (navrhovatelky v řízení před

obecnými soudy) je vůči odpůrci České republice - Ministerstvu

financí ČR (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem),

opodstatněný. Předmětem řízení byl uplatněný nárok na náhradu dle

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), za

nemovitosti nacházející se v kat. úz. P., které nelze stěžovatelce

vydat. Okresní soud dovodil, že znárodnění nemovitostí, za něž

stěžovatelka požaduje náhradu, proběhlo v rozporu s tehdejšími

předpisy a bez jakékoliv náhrady. Nároky ohledně parcely č. 707

v kat. úz. P., která byla původně pastvinou, je nutno uplatňovat

dle zákona č. 229/1991 Sb., ovšem náhrada za ostatní znárodněné

nemovitosti, které dnes nelze vydat, stěžovatelce přísluší, neboť

je oprávněnou osobou dle § 3 odst. 4 písm. a) i b) zákona č.

87/1991 Sb. a při širším výkladu dokonce i dle písm. c) tohoto

ustanovení. V době znárodnění byly nemovitosti ve vlastnictví

druhé manželky dědečka stěžovatelky paní M. K., po ní byla na

základě platně zřízené fideikomisární substituce dle § 608

o. z. o. dědičkou matka stěžovatelky a po té dědila jako závětní

dědička sama stěžovatelka. Na základě odvolaní vedlejšího

účastníka bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno usnesením

Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne

17. 12. 1999, č.j. 15 Co 206/99 - 53, a věc byla vrácena k řízení

okresnímu soudu. Odvolací soud konstatoval, že závěr okresního

soudu o opodstatněnosti základu nároku (míněno nepochybně v celém

rozsahu) je v rozporu s tím, že okresní soud současně konstatuje,

že náhradu za původní parcelu č. 707 nelze přiznat dle zákona č.

87/1991 Sb., nýbrž dle zákona o půdě. Odvolací soud dále vytkl

okresnímu soudu procesní vady v otázce vymezení okruhu účastníků.

Odvolací soud nakonec konstatoval, že výklad okresního soudu by

přivodil nanejvýš spravedlivé důsledky, neboť nebýt znárodnění

sporných nemovitostí, které dle názoru okresního soudu proběhlo

v rozporu s tehdy platnými předpisy a bez poskytnutí náhrady

(i když v tomto směru nelze přehlédnout, že zdůvodnění tohoto

názoru okresním soudem je jen okrajové a není podloženo

konkrétními úvahami), stala by se matka stěžovatelky z titulu

fideikomisární substituce jejich vlastnicí jako dědička po R. K.

(zemřel 14. 4. 1941). Zákon o mimosoudních rehabilitacích však

stanoví okruh oprávněných osob zcela jednoznačně a odvíjí jej od

osoby, která byla vlastníkem věci v době jejího přechodu na stát.

Takovouto osobou byla v daném případě M. K-ová. Ta zemřela dne

28. 6. 1955 a jejími závětními dědičkami byly stěžovatelka

(ohledně nemovitostí v P., které jsou ovšem odlišné od těch, za

něž stěžovatelka požaduje náhradu), matka stěžovatelky M. V-ová

(ohledně doživotního práva požívání těchto nemovitostí a ohledně

pohledávky z běžného účtu u Státní spořitelny v Praze III)

a konečně neteř zůstavitelky J. B-ová ohledně zůstavitelčina

majetku. To, že R. K. ve své závěti, jíž odkázal veškerý majetek

své druhé manželce M. K-ové, určil současně matku stěžovatelky

svojí fideikomisární substitutkou ohledně nemovitého jmění, nemůže

mít z hlediska okruhu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 87/1991

Sb. význam, neboť R. K. by nemohl být oprávněnou osobou dle odst.

1 cit. ustanovení. Stěžovatelka ani její matka tedy nebyly

dědičkami po M. K-ové ze závěti, které nabyly celé dědictví ve

smyslu § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., a jelikož jim

dle závěti připadly jen jednotlivé věci či práva, jichž se však

povinnost vydání dle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. netýká, nepřipadá

v úvahu ani jejich postavení oprávněné osoby dle § 3 odst. 4 písm.

b) zákona č. 87/1991 Sb. V žádném případě pak nelze dovodit, že je

stěžovatelka oprávněnou osobou dle písm. c) cit. ustanovení, neboť

není ani dítětem, ani manželem M. K-ové. Ve věci následně rozhodl

Okresní soud v Táboře, který, vázán právním názorem odvolacího

soudu, ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrh stěžovatelky

v celém rozsahu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky bylo

rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno ústavní stížností

napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatelka ve věci dále

využila mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl

Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozhodnutím, když

dovolání shledal přípustným avšak nedůvodným a zamítl jej.

V odůvodnění dovolací soud v podstatě konstatoval, že substitut,

který byl fideikomisární substitucí určen za dědice, má zachován

restituční nárok; toto právo však u něj končí a na další potomky

nepřechází. Opačný výklad, umožňující i povolání vnuků

zůstavitele, by byl příliš širokým výkladem vůle zákonodárce

nerespektujícím omezení dané restituční legislativou.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává

stěžovatelka ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když

nejprve opakuje skutkový stav věci a poté dovozuje, že napadená

rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s jejími ústavně

zaručenými právy, jelikož obecné soudy provedly nesprávný výklad

slovního spojení "osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu",

které je obsaženo v ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991

Sb. a domnívá se, že za tuto osobu, tedy vlastníka, je třeba

považovat rovněž i matku stěžovatelky z titulu fideikomisární

substituce, což plně odpovídá nejen dobové právní teorii, ale

i judikatuře, neboť podle jejího názoru fideikomisární substitut

měl stejné postavení jako přední dědic a byl pokládán rovněž za

vlastníka nemovitostí, když spolu s předním dědicem měli oba

společné vlastnické právo.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou

a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda

[§ 72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Předseda senátu 7C Okresního soudu v Táboře ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud shledal původně návrh

stěžovatelky oprávněným. Poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno

odvolacím soudem, tak okresní soud byl jeho právním názorem vázán

a návrh musel zamítnout. Připouští, že námitky stěžovatelky mají

své opodstatnění a jejich posouzení Ústavním soudem lze jen

uvítat.

Ministerstvo financí ve vyjádření k ústavní stížnosti

navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná

odmítnuta, když její podstata spočívá pouze v nesouhlasu

stěžovatelky s právním názorem, ke kterému ale obecné soudy

dospěly na základě spravedlivého procesu a po učiněných skutkových

zjištěních, která ovšem nejsou v příkrém rozporu s tímto právním

závěrem.

Rovněž předseda senátu 15 Co Krajského soudu v Českých

Budějovicích - pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti uvádí, že stěžovatelka nesprávně spatřuje porušení

jejích práv v tom, že obecné soudy měly v jejím případě jiný

právní názor než ona.

Předseda senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření

k ústavní stížnosti uvádí, že ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.

jsou v poměru nejen k ustanovením občanského zákoníku, ale

i k ostatním ustanovením právního řádu, ve vztahu speciality

a mají před nimi přednost. Pokud tedy zákon č. 87/1991 Sb. v § 3,

jímž upravuje okruh oprávněných osob, v odstavci 1) stanoví, že

oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do

vlastnictví státu a v návaznosti na to v odstavci 4) stanoví, že

zemřela-li tato osoba před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na

vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami (za splnění tam

dále uvedených dalších podmínek) fyzické osoby v přesně stanoveném

pořadí, vyjmenovaném v tomto odstavci 4) pod písm. a) až e), nelze

ani rozšiřujícím výkladem tento okruh osob doplňovat anebo měnit.

Ani při respektování principu, že v restitučních věcech se

zřetelem k zaměření právní úpravy zmírňovat, když už v některých

případech není možné zcela odstraňovat v období nesvobody

způsobené křivdy, nelze u závětních dědiců již zmíněná taxativní

ustanovení rozšiřovat i na děti oprávněné osoby, neboť právě

u těchto dědiců (závětních) zákon na rozdíl od ustanovení podle

písm. c) a e) jim takové oprávnění nepřiznává. Proto substitutovi,

který byl fideikomisární substitucí určen za dědice, sice svědčí

nárok, toto právo však již nepřechází na další potomky. Nejvyšší

soud tedy dovozuje, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky

o nesprávné aplikaci zákonných ustanovení při posuzování jejího

restitučního nároku.

Ústavní soud především konstatuje, že mu v projednávané věci

přísluší, aby posoudil, jestli postupem obecných soudů nedošlo

k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud také odkazuje na svoji

ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní

stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je

napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných

hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud

následně dospěl k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná,

i když z jiných důvodů, než z těch v ní uvedených. Ústavní soud

dále konstatuje, že si je v posuzovaném případu také vědom ústavně

zaručeného principu nezávislosti rozhodování obecných soudů, který

se podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů,

představujícím součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož

i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR),

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je rovněž i ústavně

konformní interpretace a následná aplikace hmotně právních norem

na obecnými soudy zjištěný skutkový stav věci. S ohledem na

meritum věci a na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval

především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení zákona

č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud při posuzování ústavně právní relevance této

ústavní stížnosti vycházel především z principu, který je

opakovaně zdůrazňován v jeho judikatuře, a podle kterého klíčové

pojmy restitučních předpisů, v tomto případě zákona o mimosoudních

rehabilitacích, je nutné interpretovat ve specifickém kontextu

restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky

některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním,

nedemokratickým režimem v období let 1948 - 1989. Tento režim se

vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných

a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společenského

znaku (vlastnictví výrobních prostředků apod.), považoval za

nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý

nátlak. Tento režim byl dále charakteristický svým cíleným

zneužíváním vlastních normativních právních aktů a jejich cílenou

protizákonnou aplikací se snažil o dosažení maximálního

protizákonného porušování práv soukromých vlastníků ve prospěch

totalitní ideologie. V důsledku takových aktů pak bylo vlastníkům

bráněno nejen v řádném výkonu jejich vlastnického práva, ale mnoha

lidem bylo protizákonnými akty zabráněno, aby mohli v souladu

s platnými zákony svého vlastnického práva nabýt.

Ústavní soud konstatuje, že k otázce oprávněnosti

restitučních nároků osob v postavení fideikomisárních substitutů

se již jednou vyjádřil ve svém nálezu ze dne 20. listopadu 1997 ve

věci, sp. zn. IV. ÚS 205/97 (in Ústavní soud České republiky :

Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, č. 144, vydání 1., Praha, C.

H. Beck 1998). V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil názor, že

politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž

jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba

neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě

nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že stěžovatelův otec se

nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na bázi

institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout vlivem jednání

státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v tzv.

rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata

restitučního důvodu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové

evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve

vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí

k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky

majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když

s vědomím, že tyto křivdy, nelze nikdy napravit zcela. Všechny

skutečnosti a okolnosti konstatované v řízení vedeném pod sp. zn.

IV. ÚS 205/97 totiž posunuly pozici stěžovatelova otce, tedy

fideikomisárního substituta, do roviny, v níž jej již, a to

v rozsahu jeho podílu, nelze považovat pouze za osobu oprávněnou

podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č.

87/1991 Sb., ale za oprávněnou osobu podle § 3 odst. 1 citovaného

zákona.

Ústavní soud v nyní posuzovaném případu dospěl k závěru, že

nelze v žádném případě pomíjet základní skutečnosti a okolnosti,

které jsou společné oběma posuzovaným případům. Ústavní soud

zejména zdůrazňuje, že i v nyní posuzované ústavní stížnosti se

objevuje akt státního orgánu, kterým došlo ke znárodnění

předmětných nemovitostí a v důsledku toho bylo matce stěžovatelky

zabráněno, aby se v roce 1955 ujala svého dědictví z titulu

fideikomisární substituce po svém otci R. K., tedy v době, kdy

zemřela nevlastní matka stěžovatelky, paní M. K-ová, a právě

z důvodu zřízené fideikomisární substituce bylo třeba znovu

projednat dědictví po R. K. Tato skutečnost je pak doložena ve

spise Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 117/97, kde je

založena kopie protokolu ze dne 29. 12 1955, sp. zn. D 946/55,

sepsaného státním notářstvím v Liberci o projednání pozůstalosti

po R. K. V tomto protokolu se mimo jiné uvádí, že matka

stěžovatelky se dostavila jako fideikomisární substitutka

k projednání dědictví, avšak na straně 3 v bodu I.2. je uvedeno,

že "Jiných nemovitostí podrobených substituci není. Tzv. usedlost

ve skutečnosti cementárna čp. 46 v P. (tedy nemovitost, za kterou

stěžovatelka požaduje náhradu) byla znárodněna výměrem min. stav.

z 19. 10. 1954, č.j. 115/712 - Práv. 2 - 54". Na základě těchto

skutečností a úvah pak Ústavní soud dospěl k závěru o podobnosti

projednávaného případu se zmiňovaným nálezem a dospěl rovněž

k závěru o protiústavnosti ústavní stížností napadených

rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu opačná interpretace

příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích je

interpretací extrémní, která zasáhla do práva stěžovatelky domoci

se právními prostředky nápravy dřívějších majetkových křivd

a vybočila z mezí ústavnosti. Rozhodnutí obecných soudů, která

nevzala v úvahu všechny uvedené relevantní okolnosti, tak lze

označit za stojící v příkrém rozporu s cílem restitučních předpisů

a jejich výklad za výklad extrémní a v důsledku toho odporující

ústavně zaručeným základním právům a svobodám.

Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že v souladu

s ústavním vymezením svých pravomocí mu v posuzovaném případu

nepřísluší hodnotit a rovněž tak nečinil, kdy a jakým způsobem

došlo ke znárodnění nemovitostí, nehodnotil ani, jestli

v konečném důsledku bude stěžovatelka důsledně naplňovat všechny

podmínky zákona č. 87/1991 a případně jaká výše náhrad a za jaké

nemovitosti jí bude či nebude přiznána. To jsou skutečnosti,

jejichž posouzení přísluší soudům obecným. Ústavní soud

v posuzované věci toliko konstatuje, že u majetku poloviny

předmětných nemovitostí patřících původně výlučně R. K., a ke

kterému byla matce stěžovatelky zřízena fideikomisární substituce,

nelze v žádném případě zamítnout nárok stěžovatelky toliko

z důvodu, že její matka nespadá pod ustanovení § 3 odst. 4 zákona

č. 87/1991 Sb., a to ve smyslu úvah Ústavního soudu uvedených

výše. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k datu úmrtí M.

K-ové se bude třeba také vypořádat s otázkou, jaké hmotně právní

normy bylo třeba použít na projednání jejího dědictví, a to za

situace, kdy v té době již neplatil obecný zákoník občanský.

Na základě výše uvedených úvah dospěl proto Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo

porušeno právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení zakotvené

v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva pak samo o sobě

opodstatňuje výrok o zrušení ústavní stížností napadených

rozhodnutí a Ústavní soud se již dále nezabýval dalšími námitkami

stěžovatelky. Ústavní soud svým výrokem zrušil rovněž usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne

17. 12. 1999, č.j. 15 Co 206/99 - 53, které ač nenapadeno ústavní

stížností je postiženo stejnou vadou jako po něm následující

rozhodnutí obecných soudů a právě právním názorem vysloveným

v tomto usnesení byl vázánsoud prvního stupně, když následně

zamítl svým rozhodnutím návrh stěžovatelky.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru