Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 706/06Usnesení ÚS ze dne 14.12.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.706.06
Datum podání27.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 706/06 ze dne 14. 12. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, Karola Sliwky 125, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 637/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 168/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 29 T 169/2004, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 10. 2006 aiv ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z článku 40 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu vycházejí ze skutkových zjištění, které si vzájemně odporují, když výpovědi některých svědků sice potvrzují verzi obžaloby, ale jiní svědkové se k věci jednoznačně nevyjadřují. Obhajoba proto navrhovala provedení dalších důkazů, tyto návrhy byly však zamítnuty. Zejména nebylo k důkazu provedeno přehrání záznamu o sledování ze dne 20. 4. 2004. Tím došlo k porušení práva na rovnost zbraní a na obhajobu. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť soudy postupovaly při hodnocení důkazů nedůsledně. Napadená rozhodnutí postrádají náležitý skutkový podklad pro jednoznačný závěr o možné právní kvalifikaci. Stěžovatel sám připustil dvě jednání, mezi nimiž uplynula doba jednoho roku. Lze tak dle něj jen těžko dovodit, že by se jednalo o jeden trestný čin kvalifikovaný dle § 215 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel poukazuje i na průtahy v řízení, které spatřuje v tom, že soud prvního stupně postoupil jeho dovolání ze dne 6. 10. 2005 k vyřízení Nejvyššímu soudu až po urgenci obhájce dne 22. 5. 2006.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5 uznal rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 29 T 169/2004, stěžovatele vinným spácháním trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od listopadu 2002 do 20. 4. 2004 v místech svého bydliště v Praze nepřiměřeně fyzicky trestal svoji nezletilou dceru Janu P. (jedná se o pseudonym) tak, že ji nadměrně bil páskem přes hýždě, vařečkou přes dlaně tak, že nezletilá volala o pomoc a z bytu se ozývaly výkřiky "tati, ne", dále v dubnu 2003 ji nutil opakovaně dělat 50 dřepů, v důsledku čehož měla druhý den svalovou ztuhlost končetin, přičemž fyzické trestání vyvrcholilo dne 20. 4. 2004, kdy ji v době od 22,45 hod do 23,50 hod opakovaně, nejméně ve dvaceti případech, udeřil koženým páskem přes hyždě, protože mu nechtěla sdělit, kde je plechovka s benzínem, v důsledku čehož měla nezletilá na hýždích, stehnech a zádech opakovaně rozsáhlé hematomy. Za to byl odsouzen podle § 215 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona trest propadnutí věci, a to jednoho kusu koženého pásku.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 168/2005, jímž toto odvolání podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 637/2006, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadnost relevantních skutkových zjištění, z čehož dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci jednání. Jeho námitky jsou přitom opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv a svobod.

V souvislosti s námitkami stěžovatele, směřujícími do procesu dokazování, kdy je soudům zejména vytýkáno, že bezdůvodně zamítly důkazy navrhované obhajobou, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu, z něhož mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší dokazování přehodnocovat. I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Tabardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti obecné soudy plně dostály. Především odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, proč návrhy na doplnění dokazování, vznesené obhajobou, jako nadbytečné zamítl (viz str. 3 a 4 jeho usnesení). Poukázal přitom na důkazy provedené před nalézacím soudem, jež shledal stejně jako soud prvního stupně za dostačující pro meritorní rozhodnutí věci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů (jež nebyly pro posouzení věci klíčové) bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. I Ústavnímu soudu se jeví nadbytečné s ohledem na další provedené důkazy, jež stěžovatele jednoznačně usvědčují, přehrávat celý čtyřdenní záznam o sledování stěžovatele. V tomto směru postačilo přečíst protokol o přepisu sledování, což nalézací soud učinil.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele o vadnosti skutkových zjištění a z nich učiněných právních závěrů. Jak již vyslovil v řadě svých dřívějších rozhodnutí, jedním z prvků práva na spravedlivý proces je přesvědčivá návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy a jejich právní relevanci vyhodnotí a jak naloží s rozpory mezi nimi. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost a hodnotící úvahy také řádně rozvedly. Mezi skutkovými jištěními, která soudy učinily, a jejich právním posouzením nebyl zjištěn extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Naopak, závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.

To platí i stran užité právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Učiněná skutková zjištění plně dostačují k jednoznačnému závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Tvrzení stěžovatele, že poškozenou fyzicky potrestal jenom ve dvou od sebe časově vzdálených případech, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Naopak bylo prokázáno, že v tomto jednání vůči poškozené pokračoval po delší dobu ve smyslu ustanovení § 215 odst. 2 písm. b) trestního zákona.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Stran namítaných průtahů řízení Ústavní soud přihlédl ke své ustálené judikatuře, týkající se průtahů v již skončeném řízení. Pokud je ústavní stížností napadáno pravomocné meritorní rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, protože jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04). Nic takového ovšem v projednávané věci zjištěno nebylo. Samotné zrušení pravomocných odsuzujících rozhodnutí by tedy nijak k nápravě stěžovatelem tvrzených průtahů, které již odezněly, nenapomohlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. 12. 2006

StanislavBalík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru