Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 704/01Usnesení ÚS ze dne 21.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.704.01
Datum podání07.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3, § 5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 704/01 ze dne 21. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. A. Š., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 12 Co 89/2001, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se projednávanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v části, jíž krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 10. 2000, čj. 16 C 231/97-75, kterým bylo žalovanému Ing. J. M. uloženo uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání 3/8 domu se stavební parcelou a zahradou, tak, že v této části žalobu zamítl.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, čj. 28 Cdo 775/2002-114.

V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo ze zákona přípustné, jak konstatoval i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne ze dne 27. 6. 2002, čj. 28 Cdo 775/2002-114, dle ustanovení § 238 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud se tedy dovoláním zabýval věcně, nicméně neshledal důvody pro vyhovění, a proto jej zamítl.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost totiž nesměřuje proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, ačkoli jej stěžovatel uplatnil. Stěžovatel se domáhá pouze zrušení rozhodnutí soudu odvolacího, aniž by navrhoval rovněž zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, jež je v uvedené věci evidentně rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a má být napadeno v prvé řadě. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě ovšem nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Takový postup by totiž v projednávané věci vedl k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). S ohledem na uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout, neboť návrh, jež ponechává konečné rozhodnutí nedotčeno, není přípustný (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu: komentář, C.H. Beck, 2001, str. 339).

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 § 75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavnísoud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2002JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru