Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 700/01Usnesení ÚS ze dne 05.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání p... více
Věcný rejstříkdaň/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.700.01
Datum podání06.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

357/1992 Sb., § 20 odst.7


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 700/01 ze dne 5. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., spol. s r. o., zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2001, č. j. 22 Ca 92/2001-22, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 12. 2000, č. j. 4228/140/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2001 domáhala zrušení shora označených rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 28. 2. 2000 jí byl doručen platební výměr Finančního úřadu v Havířově č. 1000000050, ze dne 22. 2. 2000, jímž jí byla stanovena daňová povinnost. Předmětem daně měl být převod nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 28. 5. 1999 na objekt K. v Havířově, přičemž stěžovatelka podala příslušné daňové přiznání. Základ daně byl Finančním úřadem v Havířově stanoven částkou 225,369.682,- Kč, daň z převodu nemovitostí ve výši 11,268.485,- Kč. Stěžovatelka proti tomuto platebnímu výměru podala odvolání, v němž uvedla, že v daňovém přiznání na převod nemovitosti uplatnila ustanovení § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."), které umožňuje osvobodit první úplatný převod vlastnictví, pokud se jedná o novostavbu, která nebyla dosud užívána a poplatník provedl tento převod v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Stěžovatelka namítala, že k převodu vlastnictví došlo v souvislosti s její podnikatelskou činností, a že stavba je novostavba a nebyla dosud užívána. Pro zohlednění § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. stěžovatelka rovněž namítala, že upravený základ daně měl být stanoven ve výši 20,062.400,- Kč, přičemž daň z převodu nemovitostí by v souladu s touto úpravou měla činit 1,003.120,- Kč. O odvolání rozhodl správní orgán rozhodnutím napadeným ústavní stížností tak, že odvolání zamítl s tím, že bylo prokázáno, že objekt byl plně zprovozněn a užíván před právními účinky vkladu práva dne 20. 5. 1999, a proto přiznání osvobození nepřichází v úvahu. V konkrétním případě pak byla cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, a proto byla vzata za základ daně z převodu nemovitostí cena sjednaná. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě podala stěžovatelka správní žalobu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl, když v odůvodnění rozsudku konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že stavba nebyla v době od 20. do 31. 5. 1999 užívána, ale naopak správce daně svým rozsáhlým dokazováním prokázal opak, tj. že předmětná stavba byla fakticky užívána k účelu vymezeném v kolaudačním rozhodnutí. Ode dne 19. 5. 1999, tj. ode dne právní moci kolaudačního rozhodnutí, byla tato stavba způsobilá k provozu. Polemiku mezi správcem daně a stěžovatelkou ohledně výkladu pojmu "zkušební provoz" pak soud považoval za bezpředmětnou a nadbytečnou. Stěžovatelka smlouvou o zkušebním provozu ze dne 14. 4. 1999 umožnila třetí osobě, aby jeho stavbu užívala.

Podle přesvědčení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo, konkrétně čl. 1, čl. 4 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Názor krajského soudu, že povinnosti mohou být ukládány na základě protiprávního chování třetí osoby a že možnost uložit povinnost není limitována zachováváním základních práv a svobod, považuje stěžovatelka za odporující Listině. Rovněž stěžovatelka namítla, že v řízení nebyla dodržena rovnost účastníků a navíc Krajský soud v Ostravě rozhodl bez přítomnosti stěžovatelky a bez možnosti vyjádřit se k důkazům tvořícím podklad rozhodnutí tohoto soudu.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 2002 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti neboť tvrzení stěžovatelky o porušení namítaných základních práv a svobod nepovažuje za důvodné. Stěžovatelka se opakováním námitek uplatněných již v řízení o správní žalobě domáhá pouze nového přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu. Pokud se týká námitky, že krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, postupoval soud zcela v souladu s ustanovením § 250f odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když s tímto procesním postupem dala stěžovatelka souhlas konkludentně ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení a Finanční ředitelství v Ostravě dalo výslovný souhlas.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatelky věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly jak finanční úřady, tak i obecný soud. Finanční orgány totiž neuznaly námitku stěžovatelky, že se jedná o novostavbu, která nebyla dosud užívána a stěžovatelka provedla tento převod v souvislosti s její podnikatelskou činností. Tvrzení stěžovatelky odporuje smlouva uzavřená dne 14. 4. 1999 mezi stěžovatelkou a firmou L. o zkušebním provozu. Zkušební provoz probíhal ve dnech od 20. 5. 1999 do 31. 5. 1999 a finanční orgány dovodily, že datum 20. 5. 1999 je datem zahájení provozu a tudíž dnem počátku užívání předmětné novostavby. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, se kterou se krajský soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud se závěry stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ztotožňuje, jeho výklad ustanovení § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., považuje za správný, odkazuje na jeho přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění uvedeném v odůvodnění napadeného rozsudku (viz str. 3 a 4) správního soudu. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.

K tvrzenému porušení práva stěžovatelky podle čl. 1 a 4 Listiny je třeba uvést, že úvodní články Listiny mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatelky čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni. K porušení citovaných článků Listiny mělo podle názoru stěžovatelky dojít tím, že ve věci bylo rozhodnuto bez přítomnosti stěžovatelky a bez možnosti vyjádřit se k důkazům tvořícím podklad rozhodnutí tohoto soudu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nebyla na svých procesních právech nijak zkrácena, neboť jak vyplývá z čísla listu 19 verte soudního spisu byl právnímu zástupci stěžovatelky C. G. doručen dne 9. 5. 2001 mimo jiné i dotaz ve smyslu § 250f odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, tj. dotaz, zda stěžovatelka souhlasí s tím, aby v dotčené věci bylo rozhodnuto bez jednání, včetně poučení. Podle ustanovení § 250f odst. 2 občanského soudního řádu souhlas podle odst. 1 písm. b) citovaného ustanovení je udělen též tehdy, nevyjádří-li účastník řízení do 15 dnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Za situace, kdy výzva byla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, doručena dne 9. 5. 2001 a krajský soud nařídil jednání na den 7. 9. 2001, nelze krajskému soudu vytknout porušení jakýchkoliv procesních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 11. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru