Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 70/99Nález ÚS ze dne 02.11.1999Případy zneužití konfiskačních dekretů prezidenta republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/16 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.70.99
Datum podání08.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb., § 1 odst.1, § 3 odst.2

229/1991 Sb.

946/1811 Sb., § 536, § 819, § 547 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 70/99 ze dne 2. 11. 1999

N 152/16 SbNU 129

Případy zneužití konfiskačních dekretů prezidenta republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti R.

Š., zastoupeného Mgr. F. K., za účasti účastníků řízení 1)

Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2) Okresního úřadu

v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu a vedl.

účastníka Pozemkového fondu ČR, úz. pracoviště České Budějovice,

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.

11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34, a rozhodnutí Okresního úřadu

v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5.

1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního

pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93,

a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11.

1998, č. j. 10 Ca 237/98-34, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu

v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 5.

1998, č. j. OPÚ/R-451/98/199/93, a rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 1998, č. j. 10 Ca 237/98-34.

K návrhu stěžovatele uplatněného podle zákona č. 229/1991 Sb.

o vydání nemovitostí, zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce

č. 7 v k. ú. K. D. a kn. vl. č. 944 v kat. území R., rozhodl

okresní pozemkový úřad tak, že stěžovatel není vlastníkem těchto

nemovitostí. Stěžovatel tomuto rozhodnutí vytýká, že celá věc byla

posouzena v rozporu s principy právního státu a tím i v rozporu

s čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 2, jakož i čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod.

Okresní pozemkový úřad dovodil, že podle zápisu z pozemkové

knihy - kn. vložky č. 7 k. ú. K. D. byly nemovitosti, patřící jeho

babičce, konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. Odkazuje přitom na zápis v pozemkové knize pod č. d.

2821/50 ze dne 15. 7. 1950 který uvádí, že "podle návrhu NPF při

Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 28. 6. 1950, č. j.

77259/50-II/21 se poznamenává konfiskace podle dekretu č. 12/1945

Sb". Stěžovatel dále uvádí, že u výpisu z pozemkové knihy v k. ú.

R. správní orgán uvedl, že zápis o konfiskaci majetku chybí.

Správní orgán při konečném posouzení restitučního nároku,

a to v obou stěžovatelem požadovaných souborech uvádí, že bylo

nutno v případě konfiskace majetku uplatnit zákon č. 243/1992 Sb.

Podle tohoto zákona však svůj nárok stěžovatel uplatnil pozdě,

neboť tak učinil až dne 29. 1. 1993 Sb. ačkoli otevřená lhůta byla

pouze do 31. 12. 1992.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích

toto rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s právními závěry

správního orgánu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho babička

zemřela dne 10. 5. 1945, tedy dříve, než nabyl účinnosti dekret

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945. V době

účinnosti tohoto dekretu tedy již nebyla (podle v té době platného

občanského práva) vlastníkem tohoto majetku, neboť tento majetek

spadal pod tzv. "ležící pozůstalost", která byla nadána vlastní

způsobilostí mít práva a povinnosti. Ostatně dědické řízení po

zesnulé nebylo do dne podání ústavní stížnosti skončeno, ač

stěžovatel o vypořádání požádal, a to Okresní soud v Českých

Budějovicích již dne 18. 2. 1997. Stěžovatel dále namítá, že

v obou řízeních nebylo vůbec prokázáno, že tu existuje správní

rozhodnutí o konfiskaci; existuje pouze zápis o konfiskaci v kn.

vl. č. 7 pro k. ú. K.d., u kn. vl. 944 pro k. ú. R. potom

konfiskace není vůbec zapsána. Je proto toho názoru, že jeho návrh

měl být posouzen podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č.

229/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát bez právního

důvodu. Stát si je, podle návrhu stěžovatele, přisvojil, aniž by

došlo ke správnímu rozhodnutí o splnění podmínek dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. proto, že se jednalo

o majetek, na který se dekret nemohl vztahovat vůbec.

Správní orgán, od kterého si Ústavní soud vyžádal vyjádření

k ústavní stížnosti a zaslání předmětného spisu

OPÚ/R-451/98-199/93, odkázal Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí

pozemkového úřadu ve věci.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyžádaném vyjádření

sdělil předsedkyní senátu JUDr. M. K., že napadeným rozsudkem

nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele. Dále uvádí, že

nesdílí právní názor stěžovatele, že ke konfiskaci předmětného

majetku nedošlo. Odkazuje přitom na provedené zápisy v pozemkové

knize. Odvolává se také na dopis manžela předchůdkyně

navrhovatele, adresovaný berní správě, kdy při přiznání majetku

uvedl, že majetek jeho manželky byl konfiskován jako majetek

příslušnice německé národnosti. Soud dále poznamenává, že dědicové

nemohli získat své právo k dědictví dříve, než nabyl účinnosti

dekret prezidenta republiky č. 5 a č. 12/1945 Sb., neboť v té době

nedošlo k projednání dědictví. Státní občanství stěžovatele nemá

potom pro projednávanou věc právní význam, když stěžovatel

neprokázal své vlastnictví k předmětným nemovitostem, o které by

přišel.

Proto podobně jako správní orgán i soud navrhuje zamítnutí

podaného návrhu.

Ústavní soud při zkoumání procesních podmínek podaného návrhu

když zjistil, že návrh byl podán v otevřené lhůtě a že byl řádně

doložen předepsanými doklady, přistoupil ke zkoumání stěžovatelem

uváděného porušení jeho základních práv ze strany ve věci

rozhodujících orgánů.

V prvé řadě nelze souhlasit s právním názorem krajského

soudu, uvedeného v odůvodnění jeho výše cit. rozsudku, uvádí-li,

že správnímu orgánu stejně jako soudu přezkumnému nepřísluší se

zabývat platností uskutečněné konfiskace.

V praxi Ústavního soudu se již vícekráte prokázalo, že

konfiskace podle dekretů č. 12 a č. 108/1945 Sb. bylo totalitní

mocí zneužito k zabavení majetku a k likvidaci třídních nepřátel,

a to již v rozhodném období po 25. 2. 1948. Nepřihlédnutím

k námitkám o zneužití konfiskace soudy by došlo k porušení

restitučních dekretů, jehož smyslem je náprava křivd, vzniklých

v období, které podle zákona č. 198/1993 Sb. bylo charakterizováno

mimo jiné i jako období, vyznačující se destrukcí principů

vlastnického práva.

Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že konfiskační dekret

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. stanoví určující podmínky

konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání

konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit

rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro

konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Dekret č.

12/1945 Sb. sám ve svém ustanovení § 3 odst. 2 na správní orgán

odkazuje.

Podle výpisů z pozemkové knihy - kn. vl. č. 7 pro k. ú. K. D.

a kn. vl. č. 944 pro k. ú. R., ani v jednom případě nebyla zapsána

konfiskace před únorem 1948. U výpisu k. ú. K. D. ze dne 17. 8.

1945 byl proveden zápis, že se poznamenává národní správa podle

dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Tento zápis se netýká

konfiskace, nýbrž uvalení národní správy na majetek osob státně

nespolehlivých. Konfiskace se poznamenává až dne 15. 7. 1950.

Ve výpisu pro k. ú. R. - číslo vložky 944, není vůbec

konfiskační akt zaznamenán a je zde i absence jakéhokoli správního

aktu směrem ke konfiskaci.

Těmito podstatnými věcmi se oba rozhodující orgány ve svém

hodnocení vůbec nezabývaly, ač pro celkové posouzení nároku jsou

rozhodující povahy. Nelze také souhlasit se závěry stěžovatele

o "hereditas iacens". Podle ustanovení § 536 o. z. o. vzniká

dědické právo zpravidla již smrtí zůstavitele. Je to masa práva

majetkového a nikoli práva ryze osobního. Dle o. z. o. nabýval

dědic dědictví nikoli smrtí zůstavitele, nýbrž podle ustanovení

§ 819 o. z. o. soudním schválením dědické přihlášky a odevzdáním

dědictví dědici. Proto dědické právo pro svůj majetkový charakter

podléhalo při splnění podmínek konfiskaci podle dekretu prezidenta

republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb. Pro určující konfiskační znak,

tj. národnost, byla potom podle ustanovení § 547 o. z. o.

směrodatná národnost zůstavitele. Je to umožněno právě tím, že je

nutno na hereditas iacens pohlížet jako na právnickou osobu sui

generis.

Nejzávaznější pochybení jak správního orgánu, tak

i přezkumného soudu spatřuje Ústavní soud v tom, že stěžovateli

bylo odejmuto projednávání jeho nároku podle zákona č. 229/1991

Sb. a celý případ, proti stěžovatelovu návrhu, byl subsumován

a projednáván pod režimem zákona č. 243/1992 Sb.

Vzhledem k nevyjasněným otázkám konfiskace a k tomu vydaným

resp. nevydaným správním aktům, které všechny se promítají až za

únor 1948, měl stěžovatel právo na projednání jeho návrhu podle

zákona č. 229/1991 Sb. Návrh podal v otevřené lhůtě a rovněž tak

i jeho argumenty se dotýkaly citovaného restitučního zákona. takto:

soud i správní orgán návrh stěžovatele neprojednaly.

Bylo tak stěžovateli odejmuto právo na spravedlivý proces,

čímž došlo k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Jen pro úplnost je nutno se

rovněž zmínit o tom, že ani jeden rozhodující orgán se nezabýval

otázkou dědické posloupnosti ve vztahu na oprávněnost stěžovatele

ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

Vzhledem k takto konstatovaným skutečnostem Ústavní soud po

provedeném řízení zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí

podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru