Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 70/2000Nález ÚS ze dne 01.11.2000K výkladu a aplikaci § 70 a 56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/ochrana žen, mladistvých a zdravotně postižených osob při práci a v pracovních vztazích
základní práva a svobody... více
Věcný rejstříksociální dávky
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 158/20 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.70.2000
Datum podání03.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 29 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 56 odst.1 písm.d, § 70


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 70/2000 ze dne 1. 11. 2000

N 158/20 SbNU 121

K výkladu a aplikaci § 70 a 56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele E. R., proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999, čj. 2 Cao 186/99-28, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 3. 2. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

26. 1. 2000, jímž stěžovatel E. R., brojí proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1999, č.j. 2 Cao 186/99-28.

Aniž by musel splnit podmínku vyčerpání posledního procesního

prostředku podáním dovolání, stěžovatel tak přesto učinil.

Šlo o to, že v posuzované věci podané dovolání směřovalo

proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Stěžovatel rovněž

nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku před odvolacím

soudem, jakož ani v písemném svém odvolání nepodal návrh na

vyslovení přípustnosti dovolání.

Podle názoru senátu Ústavního soudu proto nešlo o předčasně

podanou ústavní stížnost, kde by byl namístě postup podle § 43

odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Stížnostní řízení před Ústavním soudem muselo být přesto jeho

usnesením ze dne 5. 4. 2000 přerušeno, do skončení dovolacího

řízení.

Nejvyšší soud dovolání navrhovatele podle § 243b odst. 4 věty

první a § 218 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), bez

věcného projednání odmítl.

Po doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, čj.

30 Cdo 716/2000-45, a to dne 21. 6. 2000 Ústavnímu soudu, bylo

v přerušeném řízení pokračováno.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadeným

rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 Listiny

základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "Listina"). Předmětné rozhodnutí obecného soudu

je podle názoru navrhovatele také v rozporu s čl. 29 odst. 2

Listiny, kdy nebylo přihlédnuto k zvláštní ochraně osoby zdravotně

postižené v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích. Proto

navrhuje jeho zrušení.

I.

Stěžovateli byl po jednadvaceti letech rozhodnutím České

správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj.

521121069, s účinností od 4. 6. 1998, odejmut částečný invalidní

důchod. Proti tomuto rozhodnutí podal opravný prostředek ke

Krajskému soudu v Brně, který svým rozsudkem ze dne 20. 5. 1999,

čj. 31 Ca 163/98-14 jako soud I. stupně rozhodnutí České správy

sociálního zabezpečení v Praze potvrdil. Proti tomuto

prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu

soudu v Olomouci. Ten svým rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, čj. 2 Cao

186/99-28 rozsudek soudu I. stupně rovněž potvrdil.

Napadenému rozsudku ústavní stížnost vytýká, že vrchní soud

dospěl po jednadvaceti letech k závěru, že zdravotní stav

stěžovatele byl shledán jako konsolidovaný, a že navíc došlo ke

zlepšení, neboť stěžovatel při chůzi již nepotřebuje ortopedické

pomůcky. To vše znamenalo v době rozhodování snížení schopnosti

k soustavné výdělečné činnosti o 25 procent, když podmínkou

částečného invalidního důchodu je snížení o 33 procent. V případě

stěžovatele po uvedené době, ve věku jeho 47 let, pouhých 8

procent rozdílu v hodnocení posudkové komise a státních orgánů

mělo za následek odnětí částečného invalidního důchodu. Tento

mechanický postup vycházel podle názoru stěžovatele

z neobjektivního posouzení celé záležitosti. Soudy nezkoumaly

osobní podmínky na jeho straně, podmínky dané společenskými

procesy, jako např. vysokou nezaměstnanost v okrese Znojmo aj.

Navíc obecné soudy při posuzování míry případného poklesu

schopnosti k soustavné výdělečné činnosti vycházely výhradně

z hodnocení funkčního postižení navrhovatele a nevzaly v úvahu ani

vliv na orgánové systémy.

Vrchní soud svým postupem znevýhodnil postavení stěžovatele

jako bývalého horníka uranových dolů, pracujícího v podzemí za

velmi těžkých podmínek, ve srovnání s ostatními kategoriemi

zaměstnanců.

Stěžovatel byl nucen v důsledku svého nezaviněného pracovního

úrazu opustit hornické povolání a ještě jako mladý člověk

vykonávat po dobu více jak dvaceti let práce méně společností

oceňované. Je proto názoru, že obecný soud svým rozhodnutím

podstatným způsobem porušil jeho rovná práva s ostatními občany,

a že byl porušen čl. 10 Listiny, neboť podle něj podstatným

způsobem bylo porušeno právo na lidskou důstojnost.

Stěžovatel považuje za paradoxní, že v současných

ekonomických podmínkách, při nabývání roků života, pouhá chůze bez

ortopedických pomůcek vedla soud k závěru, že mu nepřísluší

částečný invalidní důchod. Napadené rozhodnutí obecného soudu je

podle názoru stěžovatele také v rozporu s čl. 29 odst. 2 Listiny,

neboť nebylo přihlédnuto ke zvláštní ochraně osoby zdravotně

postižené, to v návaznosti na důsledky v pracovních vztazích.

Z uvedených důvodů proto navrhuje v úvodní části tohoto

nálezu specifikované rozhodnutí vrchního soudu zrušit.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Olomouci, jakožto

zástupce účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané

ústavní stížnosti a navrhuje její zamítnutí.

V podrobném svém vyjádření k ústavní stížnosti reaguje

konkrétně na výtky navrhovatele. Konstatuje právní předpisy, které

odvolací soud při svém rozhodování mohl vzít v úvahu. K dalším než

zákonem stanoveným podmínkám pro vznik, respektive zachování

nároku na dávku částečného invalidního důchodu, nemohl soud

přihlížet. Navrhovatel v ústavní stížnosti sice vrchnímu soudu

vytýká, že nepřihlížel k jeho osobním podmínkám, neuvádí však ani

k jakým. K míře nezaměstnanosti v regionu, kde navrhovatel bydlí,

nemohlo být rovněž přihlédnuto. Vrchní soud nezjistil, že by

zákon, jejž v daném případě aplikoval, zakládal nerovnost občanů

středního věku a zejména občanů se zdravotním postižením nebo že

by jím došlo k porušení čl. 10 Listiny, tedy že by nebyla

zachována lidská důstojnost navrhovatele, ani že by jím byl

porušen čl. 29 odst. 2 Listiny, nebo že by k takovému porušení

práv navrhovatele došlo v průběhu soudního řízení před obecnými

soudy.

Vyjádření České správy sociálního zabezpečení v Praze coby

vedlejšího účastníka rekapituluje průběh rozhodování ve věci

částečného invalidního důchodu navrhovatele. Konstatuje

nepřípustnost podané ústavní stížnosti, vzhledem k podanému

dovolání, o němž v době sepisu vyjádření vedlejšího účastníka

ještě nebylo rozhodnuto (§ 75 zákona). Z uvedeného plyne její

doporučení ústavní stížnost odmítnout.

Právní zástupce stěžovatele na výzvu Ústavního soudu

k replice stran vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka,

doručené mu dne 12. 7. 2000, nereagoval.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména dávkový spis České správy sociálního

zabezpečení v Praze č. 521 121 096/072 a soudní spis Krajského

soudu v Brně, sp. zn. 31 Ca 163/98, a dospěl k následujícím

závěrům.

Podaná ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel předně namítá neobjektivní posouzení jeho věci

obecnými soudy. Dokládá to konstatováním, že soudy nezkoumaly

osobní podmínky na jeho straně, jako např. vysokou nezaměstnanost

v okrese Znojmo, jakož i existující nerovné postavení občanů

středního věku a zejména občanů se zdravotním postižením při

jejich zaměstnávání.

Obecné soudy při svém rozhodování o odnětí částečného

invalidního důchodu navrhovatele mohly vycházet pouze z faktů,

právně relevantních z hlediska zákona č. 155/1995 Sb.,

o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o důchodovém pojištění").

Podle § 70 citovaného zákona se částečný invalidní důchod,

přiznaný před 1. 1. 1996, považuje za důchod podle zákona

o důchodovém pojištění, a to ve výši, v níž náležel ke dni 31.

12. 1995.

Jako takový spadá zcela pod právní režim uvedeného zákona,

tedy i pod § 56 odst. 1 písm. d).

Z tohoto ustanovení plyne, že v případě změny skutečností,

rozhodných pro nárok na výplatu částečného invalidního důchodu, se

postupuje podle písmene b) nebo c) tohoto ustanovení. Tedy bez

ohledu na prospěch /písm. b)/ či neprospěch /písm. c)/ toho, kdo

příslušný důchod do okamžiku nastalé změny pobíral.

Obecné soudy ke skutečnostem, výše uvedeným stěžovatelem,

přihlížet nemohly, neboť je ve věci stěžovatele aplikovaný zákon

o důchodovém pojištění v potaz nebere. Přitom tento zákon, ani

prováděcí předpisy k němu (zejména vyhlášky Ministerstva práce

a sociálních věcí, dále jen "MPSV" č. 284/1995, 157/1997

a 302/1997 Sb.) nenabízejí žádné ustanovení umožňující zmírnění

tvrdostí, k nimž by v důsledku jeho aplikace mohlo dojít.

Z tohoto hlediska nelze jejich postup kvalifikovat jako nezákonný,

tím spíše jako neústavní.

Další výtka ústavní stížnosti míří na způsob, jakým obecné

soudy posuzovaly míru případného poklesu schopnosti k soustavné

výdělečné činnosti stěžovatele. Konstatuje se v tomto směru, že

soudy vycházely výhradně z hodnocení funkčního postižení

stěžovatele a nevzaly v úvahu i vliv na orgánové systémy.

I v tomto případě má ústavní stížnost na mysli zřejmě

nerespektování právních hledisek posuzování stěžovatelovy

schopnosti soustavné výdělečné činnosti.

Při posuzování míry této schopnosti vycházely obecné soudy

z kritérií, o něž se opíraly příslušné posudky posudkové komise

MPSV ČR, a které tehdy obsahovala vyhláška MPSV č. 157/1997 Sb. ve

své příloze č. 2, v kap. XV, oddíle G, položce č. 63. Obecné

posudkové zásady, které přílohu v citovaných částech uvádějí,

říkají: "Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se

stanoví s ohledem na rozsah a tíži ztrátových poranění, vrozených

nebo získaných vad, následků po operacích a úrazech, zánětlivých

i degenerativních onemocnění."; další dva odstavce posudkových

zásad se týkají horních končetin a případů amputací (u stěžovatele

byla postižena zachovaná dolní končetina).

O tom, že při posuzování míry poklesu schopnosti soustavné

výdělečné činnosti se vychází z "funkčního postižení" a z "vlivu

na orgánové systémy" hovoří až vyhláška MPSV č. 40/2000 Sb.,

v příloze č. 2, kde je takto obecnými posudkovými zásadami uvozena

kap. XV (Podpůrný a pohybový aparát). Nehledě na skutečnost, že

obecné soudy k tomuto právnímu předpisu v době svého rozhodování

přihlížet nemohly, speciální oddíl H (Postižení končetin), včetně

jeho položky č. 63, je z hlediska obecných posudkových zásad

formulován identicky, jako tytéž zásady ve vyhlášce MPSV č.

157/1997 Sb., (viz citace shora).

Tvrzení ústavní stížnosti je proto z uvedeného hlediska věcně

neopodstatněné, tzn., že obecné soudy ani v tomto směru

nepochybily.

Z připojených spisů Ústavní soud rovněž zjistil, že

stěžovatel, jakožto osoba zdravotně postižená pracovním úrazem,

vykonával a vykonává od r. 1980 doposud, resp. přinejmenším do

května r. 1999, zaměstnání řidiče, posléze pak vedoucího dopravy,

naposledy v Dřevotvaru Znojmo. V současné době. /OVĚŘIT AKTUÁLNÍ

STAV/. Odnětím částečného invalidního důchodu v roce 1998 se tedy

na uvedeném stavu ničeho nezměnilo, zejména ne na existujícím

pracovním poměru, v němž stěžovatel i nadále setrvává.

III.

Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.

10 odst. 1, jakož i čl. 29 odst. 2, jež zaručují podle názoru

stěžovatele právo na lidskou důstojnost a na zvláštní ochranu

osoby zdravotně postižené v návaznosti na důsledky v pracovních

vztazích, nelze jí přisvědčit.

Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil žádná právní

pochybení, tím méně pochybení, jež by dosahovala do ústavní

roviny, vymezené citovanými ustanoveními.

Napadené rozhodnutí obecného soudu, pociťované stěžovatelem

jako nespravedlivé, nelze bez dalšího chápat jako zásah do

důstojnosti člověka, jestliže vychází ze skutkových zjištění,

odpovídajících realitě a jejich právnímu posouzení. Proto odnětí

částečného invalidního důchodu, mělo-li oporu ve skutkových

okolnostech, zjištěných v příslušných řízeních, předcházejících

napadenému rozhodnutí obecného soudu, nemůže samo o sobě znamenat

zásah do práva na ochranu důstojnosti člověka, tedy i stěžovatele.

Stejně tak se žádným, zejména ne negativním způsobem neprojevilo

z hlediska zvláštní ochrany stěžovatele v pracovních vztazích,

o přípravě k povolání nemluvě.

Na základě provedeného rozboru (část II. odůvodnění tohoto

nálezu) proto Ústavní soud dospěl k závěru, že podanou ústavní

stížnost je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona

zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 1. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru