Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 696/01Nález ÚS ze dne 18.12.2002Ke stanovení výše najemného v případě, že nájemní vztah vznikl podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/28 SbNU 407
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.696.01
Datum podání05.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

182/1988 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.2, § 16 odst.4, § 15, § 16 odst.1

229/1991 Sb., § 22 odst.2

316/1990 Sb.

40/1964 Sb., § 853, § 397


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 696/01 ze dne 18. 12. 2002

N 157/28 SbNU 407

Ke stanovení výše najemného v případě, že nájemní vztah vznikl podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, za účasti Krajského soudu

v Plzni, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M. A-vou, jako

účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1) Okresního soudu

v Rokycanech a 2) Zemědělského družstva O. se sídlem v O., takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11. 2001, sp. zn.

14 Co 637/2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje

veškeré náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993

Sb."), a nebyl tedy důvod pro její odmítnutí, napadá stěžovatel

rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co

637/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Rokycanech ze dne 3.7.2001, sp. zn. 5 C 164/99.

Předmětným rozsudkem okresní soud rozhodl o žalobě

stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu O., o zaplacení

35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že Zemědělskému družstvu O.

(dále jen "zemědělské družstvo") uložil povinnost zaplatit

stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč

s úrokem z prodlení, blíže označeným ve výroku předmětného

rozsudku.

Žaloba o 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši

35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta.

Dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů řízení.

Jak z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud,

stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání.

S ohledem na tuto skutečnost vyčkal Ústavní soud rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR o podaném mimořádném opravném prostředku.

Dne 7.5.2002 Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo

111/2002-127, odmítl dovolání stěžovatele, jako nepřípustné.

Dovolací soud v odůvodnění předmětného usnesení konstatoval, že

při posuzování dovolání vycházel z ustanovení bodu 1. hlavy první

dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn

občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") s tím, že přípustnost

dovolání posoudil (v souladu s dovolacím důvodem) podle § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Jak dále konstatoval Nejvyšší soud, dovolání směřovalo proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co

637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ze dne

3.7.2001, č.j. 5 C 164/99-97 (ve výroku, jímž byla zamítnuta

žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství

pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení).

Při výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dospěl

Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě pouze první ze dvou

rozsudků soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu

v Rokycanech ze dne 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72) vyhovuje

podmínkám, výše uvedeného § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť

pouze tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než

v dřívějším rozsudku, protože prvostupňový soud byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Nejedná se tedy o dovolání přípustné a z tohoto důvodu, Nejvyšší

soud dovolání odmítl.

Po odmítavém výroku dovolacího soudu přikročil Ústavní soud

k posouzení důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti.

Z jejího obsahu je zřejmé, že podstatou nesouhlasu stěžovatele

s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho odlišný právní

názor na skutkovou stránku projednávané věci. Podle mínění

stěžovatele bylo jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům

omezeno zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o půdě"), tím, že k uzavření nájemní smlouvy

k nemovitostem v jeho vlastnictví došlo ze zákona, dle § 22 odst.

2 zákona o půdě, v tehdy platném znění, s účinností od 24.6.1991,

aniž k tomu bylo třeba projevu vůle i vlastníka pozemků.

V souladu se zákonným omezením vlastnického práva bylo však

nezbytné vlastníku pozemků poskytnout adekvátní náhradu, která

však, podle názoru stěžovatele, nemůže být stanovena dle vyhlášky

z doby nesvobody, neboť ta institut smluvního nájemného a soukromé

vlastnictví zemědělských pozemků vůbec nepředpokládala.

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem

pozemků v obci a v kat. území L., okres Rokycany, které jsou

v nájmu zemědělského družstva. Mezi stěžovatelem a nájemcem nebylo

dosaženo dohody ohledně výše nájemného k předmětným pozemkům,

proto sporná výše nájemného byla důvodem již předchozí žaloby

stěžovatele, kdy spor byl ukončen pravomocným rozsudkem ze dne

1.2.1996, jímž byla výše nájemného stanovena v částce 3,-Kč za 1

m2, podle vyhlášky č. 393/1991 Sb.

Pro neplacení nájemného zemědělským družstvem podal

stěžovatel proti nájemci žalobu na zaplacení dlužného nájemného za

období od 1.3.1994 do 28.2.1997, včetně úroků z prodlení. Obecné

soudy však v tomto případě jeho žalobě na zaplacení částky

112.671,- Kč s příslušenstvím vyhověly pouze částečně, když podle

názoru stěžovatele bezdůvodně nepřihlédly při stanovení výše

obvyklého nájemného k hodnotě pronajaté věci, k výši obvyklého

nájemného a dále ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke změně

příslušných oceňovacích předpisů. Všechny tyto výše uvedené

skutečnosti proto měly být zahrnuty v právním závěru obecných

soudů, stanovujícího výši nájemného předmětných pozemků a způsobu

jeho určení. Pokud tedy obecné soudy námitky stěžovatele nevzaly

vůbec v úvahu, rozhodly prý v rozporu s dobrými mravy, požadavkem

právní jistoty a principy právního státu.

Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001,

č.j. 5 C 164/99-97, se zjišťuje, že označený soud rozhodl o žalobě

stěžovatele proti Zemědělskému družstvu O. o 35.971,40 Kč

s příslušenstvím tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit

stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku

18.027,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši, ve výroku citovaného

rozsudku blíže rozvedeném (výrok , zde označený I., nabyl právní

moci dne 27.7.2001).

Žaloba na zaplacení 17.943,90 Kč, a o příslušenství

pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení,

byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení (výrok v těchto částech označený

jako II. a III., nabyl právní moci dne 19.11.2001).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při svém

rozhodování se řídil právním názorem odvolacího soudu, vysloveným

v zrušujícím usnesení ze dne 14.5.2001, č.j. 14 Co 720/2000-91,

a dospěl k závěru, že v dané právní věci se jedná o spor ohledně

výše nájemného u pozemků ve výměře 12.519 m2. Podle názoru

odvolacího soudu činí nájemné za předmětné pozemky 6.259,50 Kč

ročně, když za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 činí celkem

18.778,50 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem tohoto soudu ze dne

30.8.2000, č.j. 5 C 164/99-72, bylo již na nájemném stěžovateli

přiznáno 751 Kč, náleží mu nyní za žalované období částka

18.027,50 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, č.j..14

Co 637/2001-113, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně

v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta

žaloba do částky 17.943,90 Kč, a co do příslušenství pohledávky ve

výši 35.971,40 Kč, nad přiznané úroky z prodlení, a ve výroku

o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stručně zopakoval

právní a skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů

v průběhu řízení, a jež byly podrobněji rozebrány v jeho

jednotlivých usneseních, zejména pak v usnesení ze dne 14.5.2001,

kde vyslovil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, že při určení

výše nájemného je třeba vycházet z vyhl. č. 182/1988 Sb. o cenách

staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva

osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 182/1988 Sb.").

Odvolací soud zdůraznil, že nájemní vztah k pozemkům ve

vlastnictví stěžovatele vznikl na základě § 22 odst. 2 zákona

o půdě v původním znění. Zákon o půdě nabyl účinnosti dnem

24.6.1991, kdy došlo rovněž ke vzniku předmětného nájemního

vztahu. Nájemné se stanoví především dohodou mezi pronajímatelem

a nájemcem, nelze-li však dospět k dohodě, náleží podle ustálené

judikatury pronajímateli nájemné ve výši, která je v daném místě

a čase obvyklá, přičemž je nutno vycházet ze stavu nemovitostí

v okamžiku vzniku nájemního vztahu.

Pokud odvolací soud řešil otázku, co lze považovat za nájemné

v daném místě a čase obvyklé, vycházel z ustanovení § 853

občanského zákoníku (dříve § 496 občanského zákoníku, ve znění

platném do 31.12.1991), podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud

nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí

ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem

jim nejbližší. Takovým vztahem bylo, podle názoru odvolacího

soudu, přenechání nemovitostí k dočasnému užívání podle § 397

a následujících ustanovení občanského zákoníku, ve znění platném

do 31.12.1991. Výši úhrad za přenechání nemovitostí k dočasnému

užívání upravovala, s účinností od 1.1.1989 do 31.10.1991, vyhl.

č. 182/1988 Sb. Příslušná ustanovení výše uvedené vyhlášky vzal

odvolací soud za základ pro určení náhrady za nájem (užívání)

pozemku v místě a čase obvyklém s tím, že i případná dohoda o výši

úhrady za dočasné užívání pozemků nesměla přesáhnout výši

zjištěnou podle vyhl. č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že výši

nájemného u nezemědělských pozemků žádný právní předpis

nereguluje, dospěl odvolací soud k závěru, že i za období od

1.3.1994 do 28.2.1997 je třeba při určení nájemného obvyklého

v době vzniku nájemního vztahu vycházet z vyhl. č. 182/1988 Sb.

K námitce stěžovatele (žalobce) odvolací soud konstatoval, že

pokud stěžovatel nepovažuje soudem určené nájemné za odpovídající

hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, když oba

účastníci nájemního vztahu se na výši nájemného nedohodli, má

stěžovatel možnost (podle § 22 odst. 9 zákona o půdě v platném

znění) nájemní vztah, založený zákonem o půdě kdykoliv vypovědět

v tříměsíční výpověďní lhůtě, neboť se nejedná o zemědělskou půdu,

jak již vysvětlil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 29.3.2000.

Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti podle

§ 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření účastníka

a vedlejších účastníků řízení.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jako účastník

řízení ve vyjádření pouze stručně odkázala na odůvodnění ústavní

stížností napadeného usnesení s tím, že na důvodech v něm

uvedených i nadále trvá.

Vedlejší účastník, označený ad 1) - Okresní soud

v Rokycanech, ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne

30.9.2002, rovněž pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí.

Zemědělské družstvo O., jako vedlejší účastník ad 2) se

k ústavní stížnosti, ač vyzván, do doby projednání ústavní

stížnosti nevyjádřil.

Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele

s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, zejména s jeho právním

názorem, vyjádřeným v napadeném rozsudku tohoto soudu ze dne

7.11.2001. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše

nájemného za předmětné nezemědělské pozemky v nájmu zemědělského

družstva, za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, mělo být přihlédnuto

k hodnotě pronajaté věci, k obvyklému nájemnému v daném místě

a čase a zejména ke změně oceňovacích předpisů, které nabyly

v mezidobí účinnosti.

Jinak řečeno, jestliže v označeném období docházelo ke změnám

ve způsobu výpočtu nájemného a jeho výše dle tehdy platných

právních předpisů, měl k této skutečnosti odvolací soud

přihlédnout.

Ústavní soud si k prošetření důvodnosti námitek, obsažených

v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu, vedeného u Okresního

soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 164/99, ze kterého zjistil

následující:

Stěžovatel se žalobou podanou v roce 1997 domáhal, aby

žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo, zaplatit mu

112.671,-Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení, z důvodu

dlužného nájemného z pronajatých pozemků. Žalobu stěžovatel

odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. 543 a parc. č.

544 v katastrálním území L. Žalované zemědělské družstvo užívá

tyto pozemky o celkové ploše 12.519 m2. Tato plocha je zčásti

plochou stavební, zčásti plochou manipulační a je tvořena

i komunikací. Za užívání těchto pozemků však zemědělské družstvo

stěžovateli neplatí, neboť k dohodě o výši úhrady mezi stranami

právního vztahu nedošlo.

V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Rokycanech nejprve

rozsudkem ze dne 19.10.1999 tak, že zemědělskému družstvu uložil

zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku

112.671,-Kč s úroky ve výši 17% z jednotlivých dlužných částek,

počínaje od 1.1.1995 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Dále

rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání zemědělského

družstva byl výše označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen,

když odvolací soud konstatoval, že se jedná o nájemní vztah

založený ex lege ustanovením § 22 odst. 2 zákona o půdě (ve znění

platném od 24.6.1991, nyní § 22 odst. 3 zákona o půdě),

s účinností od 24.6.1991, a při stanovení výše úhrady nájemného za

období od 1.3.1994 do 28.2.1997, je třeba vycházet z právní úpravy

náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhl. č. 182/1988

Sb.

V rozsudku okresního soudu ze dne 30.8.2000, č.j. 5

C 164/99-72, uložil soud prvního stupně zemědělskému družstvu

zaplatit stěžovateli 36.722,40 Kč se 16% úrokem z jednotlivých

dlužných částek nájemného, počínaje dnem 1.1.1995 do zaplacení; ve

zbytku žalobního návrhu byla žaloba stěžovatele zamítnuta.

Také tento, výše označený rozsudek prvostupňového soudu, byl

zrušen usnesením odvolacího soudu v odvoláním napadené části, tj.

do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně příslušenství této pohledávky

i ohledně výroku o nákladech řízení. Důvodem zrušujícího

rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že soud prvního stupně

zcela nerespektoval právní názor odvolacího soudu, kterým byl ve

svém rozhodování vázán.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech

rozsudkem ze dne 3.7.2001 tak, jak bylo již výše konstatováno

s tím, že označený rozsudek byl potvrzen v odvoláním napadené

části rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel shodně jako v ústavní

stížnosti, argumentoval již v řízení před obecnými soudy, a ty se

jeho námitkami velmi obsáhle zabývaly, ale zcela pominuly, že

jejich odkaz na ustanovení § 16 odst. 4, § 15 a § 14 odst. 1,

odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. je nutno konkretizovat s ohledem na

různé znění předmětné vyhlášky.

Krajský soud ve svém usnesení ze dne 14.5.2001, sp. zn. 14 Co

720/2000, správně vyložil, že při stanovení výše nájemného

v daném místě a čase obvyklém, je třeba vycházet z náhrady za

dočasné užívání pozemku, neboť tento právní vztah je vztahu

nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti

zákona o půdě (24.6.1991) náš právní řád nájemné k pozemkům

neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné

obvyklé v daném místě i čase. Jak vyplynulo z žalobního návrhu

stěžovatele, k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo,

takže byly obecné soudy nuceny přikročit ke stanovení výše

nájemného za žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997 za pozemky

v katastrálním území Litohlavy, okresu Rokycany, které, v době

vzniku nájmu byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zastavěná

plocha a nádvoří. Oba soudy mimo pochybnost rovněž správně v této

souvislosti dospěly k závěru, že výše nájemného za zastavěné

pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet

ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době

vzniku nájmu, tj. k datu 24.6.1991.

Za této situace oba obecné soudy pochybily, pokud při

stanovení výše nájemného vycházely ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb.,

platného do 31.8.1990, a nikoli z vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění

vyhl. č. 316/1990 Sb., vyhl. č. 589/1990 Sb. a vyhl. č. 40/1991

Sb. Obecné soudy tedy sice dospěly ke správnému právnímu závěru,

jak již bylo shora uvedeno, že nájemní vztah vznikl k datu

24.6.1991 (dle § 22 odst. 2 zákona o půdě), k tomuto datu bylo

také nutné stanovit i obvyklé nájemné s tím, že náhrady za dočasné

užívání pozemku v této době upravovala vyhl. č. 182/1988 Sb., ale

předmětnou vyhlášku neaplikovaly v odpovídajícím znění; v dané

věci tedy prakticky ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., která nabyla

účinnosti 1. 10.1990, a jež mimo jiné novelizovala právě

ustanovení § 14 odst. 1, odst. 2 a ustanovení § 16 odst. 1, odst.

4 vyhl. č. 182/1988 Sb.

Nesprávnou aplikací znění příslušného právního předpisu došlo

v projednávané věci ze strany Krajského soudu v Plzni k porušení

čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny.

Po shrnutí všech výše uvedených skutečností proto Ústavní

soud vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Krajského soudu

v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, podle § 82 odst.

3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru