Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 693/02Usnesení ÚS ze dne 26.02.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.693.02
Datum podání06.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 693/02 ze dne 26. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky D. P., zastoupené advokátkou JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, čj. 5 To 98/2002-1703, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 11. 2002 aiv ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že soudy obou stupňů jí svým postupem odepřely právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 102 T 202/2000, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, uznal rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, čj. 102 T 202/2000-1653, stěžovatelku a obžalovaného L. H. vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Uložil jí i peněžitý trest ve výši 60.000,- Kč. Pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně stěžovatelce uložil omezení, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou svým činem způsobila. Stěžovatelku a obžalovaného H. zavázal spolu s již odsouzenou Ing. I. C. k náhradě škody. Podle skutkové věty uvedené ve výroku rozsudku se stěžovatelka a obžalovaný H. společně s již odsouzenou Ing. C. dopustili trestného jednání tak, že v období od 27. 8. 1996 do 30. 8. 1996 v Bohumíně, na pracovišti P., a.s., Praha, závod Ostrava, kdy stěžovatelka jako vedoucí pracovnice pobočky v Bohumíně, jejímž úkolem bylo zpracovávání obchodů s cennými papíry, a obžalovaný H. jako bývalý zaměstnanec PVT, který zajišťoval kupující osoby předem stanoveného druhu akcií, po předchozí dohodě, v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor majitelů cenných papírů, neoprávněně měnili bez jejich vědomí pokyny k prodeji cenných papírů na podstatně vyšší prodejní ceny, než které majitelé akcií uvedli jako limitující. Při prodeji cenných papírů za takto vyšší částky si neoprávněně ponechali bez vědomí majitelů akcií rozdíl mezi stanovenou limitní cenou akcií a neoprávněně zvýšenou cenou akcií. Tento poukazovali na účet odsouzené Ing. C.. Za prodej akcií tak neoprávněně získali částku ve výši 249.032,70 Kč. Soud vyšel při stanovení trestní odpovědnosti stěžovatelky z výpovědí odsouzené Ing. C., z výpovědí poškozených a z listinných důkazů.

Stěžovatelka i obžalovaný H. se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolali. Stěžovatelka ve svém odvolání namítala neúplně zjištěný a nesprávně vyhodnocený skutkový stav.

Krajský soud v Ostravě zrušil z podnětu odvolání stěžovatelky napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, čj. 5 To 98/2002-1703. Stěžovatelku nově uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu dvaceti měsíců. Uložil jí i peněžitý trest ve výši 60.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Zavázal ji i k náhradě škody. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud projednával věc již podruhé, když první jeho rozsudek zrušil odvolací soud z důvodu potřeby výslechu stěžovatelky a obžalovaného H., kteří se rozhodli vypovídat. Vzhledem k opakovaně vzneseným námitkám doplnil odvolací soud dokazování výslechem odsouzené Ing. C. Ta opakovaně a shodně se svými předchozími výpověďmi stěžovatelku i obžalovaného H. usvědčila. Odvolací soud tedy nedospěl k jinému závěru, než jaký učinil soud prvního stupně. Nepovažoval za nutné, stejně jako soud nalézací, doplňovat dokazování výslechem již dříve slyšených svědků či znaleckým posudkem. Vypořádal se i s dalšími námitkami stěžovatelky stran nesprávného zjištění výše škody i nevyslechnutí svědkyně W.. Vzhledem k novele trestního zákona, která posunula hranici značné škody na částku 500.000,- Kč, uznal odvolací soud stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a vyměřil jí odpovídající trest.

Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukázala na to, že od počátku trestního řízení popírala, že by se společně s dalšími osobami dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Obecné soudy založily výrok o její vině výlučně na výpovědi Ing. C., kterou ale ostatní provedené důkazy nepotvrzují. Upozornila, že z listinných důkazů nevyplývá, že by osobně jednala o prodeji akcií s poškozenými B., K., Ing. P. a W. Uvedla, že při prvním hlavním líčení ona ani obžalovaný H. nevypovídali. Oba byli odsouzeni na základě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi Ing. C. Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala a před odvolacím soudem uvedla, že chce vypovídat, což bylo důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Okresní soud poté nařídil hlavní líčení. Po odděleném výslechu stěžovatelky i obžalovaného H. zamítl návrhy na provedení dalších důkazů, nesdělil podstatný obsah dosavadního jednání a vydal odsuzující rozsudek. Stěžovatelka v odvolání proti němu namítala, že se okresní soud neřídil příkazy krajského soudu, hlavní líčení neprovedl v souladu se zákonem a nevyhověl návrhům obhajoby. Odvolací soud, ačkoli bylo jeho povinností napravit vady předchozího řízení, tyto vady neodstranil. Má za to, že jí obecné soudy odepřely právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a jehož součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci, otázka neprávem opomenutého důkazu a soulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů i povinnost soudu reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakováním obhajoby uplatněné u soudů obou stupňů. Poukázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se k nim dostatečně vyjádřil. Zdůraznil, že stěžovatelka byla usvědčena výpovědí odsouzené Ing. C., kterou v odvolacím řízení velmi podrobně vyslechl jako svědkyni. Z její výpovědi vyplynulo, že na pobočce v Bohumíně jednala právě se stěžovatelkou a tato se společně s ní a obžalovaným H. na vytýkaném jednání podílela, včetně získání podílu na finančním obnosu, který byl získán z rozdílu prodejních cen akcií. Krajský soud má za to, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadla skutkové a právní závěry obecných soudů, zabýval se Ústavní soud tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejprve posoudil, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy.

Dle ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásady uvedené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Ústavní soud ustáleně judikuje, že obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z podnětu každého z nich byly v určité rovnováze. Na straně druhé je povinen o vznesených návrzích rozhodnout a v odůvodnění rozhodnutí se ústavně přijatelným způsobem vypořádat s tím, proč některým důkazním návrhům nevyhověl. Této povinnosti nalézací soud dostál. Pokud nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování opětovným výslechem svědků W. a JUDr. G. a vypracováním znaleckého posudku ke zjištění obvyklé provize z kupní ceny akcií, v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak neučinil. Ani odvolací soud nepovažoval za potřebné znovu vyslýchat svědky, kteří již byli k věci vyslechnuti. Takový návrh označil za nadbytečný. Ztotožnil se i se závěrem nalézacího soudu stran nevyhovění návrhu na vypracování znaleckého posudku. Nelze proto potvrdit, že by oba soudy tím, že zamítly její důkazní návrhy, jednaly svévolně či libovolně a že by jejich postup nebyl průhledný a nepřezkoumatelný, a porušily tím ústavní právo na spravedlivý proces.

Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, že věnoval náležitou pozornost i hodnocení provedených důkazů. Zabýval se obhajobou stěžovatelky a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Za situace, kdy stěžovatelka svoji trestní odpovědnost popírala, vyšel z výpovědi odsouzené Ing. C. Označil ji za věrohodnou i s ohledem na její soulad s listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Vzhledem ke vzneseným námitkám stěžovatelky odvolací soud doplnil dokazování výslechem odsouzené Ing. C. jako svědkyně. Neshledal důvod svědkyni nevěřit. Ústavní soud se nedomnívá, že by naznačeným postupem bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů, a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud, jemuž nepřísluší skutkově a právně objasňovat věci ani hodnotit provedené důkazy, což je naopak úkolem obecných soudů, nezjistil, že by soudy při plnění tohoto úkolu vybočily z ústavních mezí a tím zasáhly do základních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka též namítá, že soud prvního stupně se neřídil příkazem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení a hlavní líčení neprovedl v souladu se zákonem. Ani odvolací soud tuto vadu předchozího řízení nenapravil. Jak vyplývá ze zrušujícího usnesení ze dne 18. 9. 2001, odvolací soud v něm soudu prvního stupně uložil, aby provedl výslechy stěžovatelky a obžalovaného H., kteří změnili své dosavadní stanovisko nevypovídat k obžalobě. S poukazem na jejich námitky pak nechal soudu na zvážení, zda dokazování doplní či nikoli. Vymezil tedy rozsah potřebného nového projednání. Výraz "v potřebném rozsahu" vyjádřený v ustanovení § 259 odst. 1 trestního řádu lze vyložit ústavně konformním způsobem tak, že soud nemusí po vrácení věci odvolacím soudem vždy provádět hlavní líčení znovu. Aby tak činit nemusel, musí se ovšem ujistit, že v předchozím řízení byly dodrženy všechny podmínky pro postup soudu, které stanoví zákon, přičemž povinností soudu je postupovat tak, aby věc byla projednána s plným šetřením ústavních práv, zejména práva na obhajobu. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu, všechny podmínky požadované zákonem v projednávaném případě splněny byly. Nalézací soud tedy nepochybil, když věc projednal toliko v rozsahu vymezeném zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu, a nemohl tak ani zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivé řízení.

Stěžovatelce lze na druhé straně dát za pravdu v tom, že z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 11. 2001 není patrné, že by soud sdělil podstatný obsah dosavadního jednání. Ústavní soud se ovšem nedomnívá, že by postupem soudu, jímž se odchýlil od ustanovení § 219 odst. 2 trestního řádu, bylo zkráceno ústavní právo stěžovatelky. Vyšel přitom z materiálního pojetí ústavnosti. Ne každý zásah do zákonného rámce je současně porušením ústavního práva. Ustanovení § 219 odst. 2 trestního řádu realizuje zásadu bezprostřednosti vyjádřenou v § 2 odst. 12 trestního řádu a navazující na čl. 40 odst. 3 Listiny. Ústavní soud má za to, že zjištěný procesní nedostatek nemohl vyvolat relevantní újmu na ústavním právu stěžovatelky na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Jak totiž zjistil z obsahu spisového materiálu, stěžovatelka se osobně účastnila všech hlavních líčení, byla přítomna provádění dokazování před soudem a měla právo se k jednotlivých důkazům vyjadřovat. Za dané situace a vzhledem k osobě stěžovatelky nelze v pouhé skutečnosti, že soud nesdělil při odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání, spatřovat ipso facto porušení jejího práva na obhajobu.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, nevybočilo z mezí zákona. V něm učiněné závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, je povinen respektovat napadené rozhodnutí jako projev nezávislého rozhodování obecného soudu, do něhož není oprávněn zasáhnout.

Ústavnímusoudu v důsledku výše zjištěných skutečností nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 26. února 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru