Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 691/04Nález ÚS ze dne 05.10.2005Stanovení prorogační dohody ve všeobecných obchodních podmínkách

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci z... více
Věcný rejstříkpříslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 191/39 SbNU 37
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.691.04
Datum podání20.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 273 odst.1

99/1963 Sb., § 89a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 691/04 ze dne 5. 10. 2005

N 191/39 SbNU 37

Stanovení prorogační dohody ve všeobecných obchodních podmínkách

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 5. října 2005 sp. zn. II. ÚS 691/04 ve věci ústavní stížnosti G. M. A., a. s., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2004 č. j. 30 Co 466/2004-26, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. května 2004 č. j. 48 C 168/2004-15, jímž tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou jako soudu místně příslušnému.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004 č. j. 30 Co 466/2004-26 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") ze dne 26. 5. 2004 č. j. 48 C 168/2004-15, jímž tento soud postupem dle § 105 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou jako soudu místně příslušnému.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 21. 10. 2003 podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, jíž se z titulu leasingové smlouvy domáhal zaplacení 14 386 Kč s příslušenstvím. Jako bydliště žalované bylo uvedeno D., PSČ 468 61. V žalobě stěžovatel upozornil, že místní příslušnost soudu dovodil s ohledem na ustanovení § 89a o. s. ř. a příslušný článek Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G. C. L., a. s., verze č. 01/2001 (dále jen "VOP"), které jsou nedílnou součástí předmětné leasingové smlouvy. V leasingové smlouvě byla mezi účastníky sjednána dohoda ve smyslu ustanovení § 262 obchodního zákoníku (dále též "obch. zák."), že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Spolu s žalobou stěžovatel soudu zaslal ověřenou kopii leasingové smlouvy, z níž je patrna vůle stran učinit verzi 01/2001 VOP nedílnou součástí leasingové smlouvy, a přiložil VOP v podobě, v jaké je smluvní strany přijaly.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu, dle kterých leasingová smlouva odkazující na VOP, spolu s těmito VOP, není dostatečným podkladem pro založení místní příslušnosti ve smyslu ustanovení § 89a o. s. ř., neboť samotný text dohody o prorogaci je obsažen pouze v závěrečném ustanovení VOP, které nebyly účastníky podepsány.

Stěžovatel zdůrazňuje, že dle § 273 odst. 1 obch. zák. platí, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. S ohledem na citované znění se text VOP stal součástí smluvního ujednání mezi účastníky bez ohledu na to, že jimi nebyl podepsán. Účastníci leasingové smlouvy tak nepochybně projevili svou vůli, aby soudem příslušným k projednání případných nároků z tohoto vztahu vzniklých byl soud místně příslušný dle sídla stěžovatele.

Pro účely naplnění podmínky předložení originálu nebo ověřeného opisu dohody tedy plně postačovalo doložit nepodepsanou verzi VOP spolu s leasingovou smlouvou, která na VOP výslovně odkazuje a ve které žalovaný výslovně prohlašuje, že byl s nimi seznámen a byly mu předány. Jelikož verze VOP č. 1/2001 je pouze jediná a jednoznačně volbu místní příslušnosti obsahuje, bylo by nadměrným formalismem požadovat na stěžovateli předložení podepsané verze VOP, když se stávají součástí smlouvy i bez podpisu.

Stěžovatel namítá, že soudy formalistickým přístupem zasáhly do jeho práva na autonomní projev vůle spočívající v uzavření dohody o místní příslušnosti soudu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71).

Stěžovatel rovněž upozorňuje na rozdílný přístup Obvodního soudu pro Prahu 4 v obdobných věcech, neboť místní nepříslušnost soudu není vyslovena ve všech případech. Snahu o postoupení věcí jinému soudu lze vysledovat s nárůstem počtu případů, který však nemůže odůvodňovat nerespektování projevu vůle stran.

Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí bylo založeno na aplikaci ustanovení § 89a o. s. ř., které výslovně stanoví jako podmínku prorogace splnění formálních předpokladů, mezi něž patří předložení prorogační smlouvy v originále, popř. ověřeného opisu, již v žalobě. Účelem formálních požadavků je dle soudu zamezit zbytečným průtahům v souvislosti s posuzováním místní příslušnosti v případě vznesení námitky nedostatku místní příslušnosti žalovaným. V konkrétním případě by žalovaný mohl tvrdit, že stěžovatelem předložené VOP nebyly součástí jeho smlouvy, případně, že ve VOP, které se na základě leasingové smlouvy staly součástí smlouvy, nebyla dohoda o prorogaci obsažena. Soud je přesvědčen, že ustanovení § 89a o. s. ř. je nutno vykládat doslovně, tj. trvat na stanovených formálních náležitostech. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil dohodu o prorogaci v originále ani v ověřené kopii, není v této věci dána dohodnutá příslušnost jiného soudu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jedním z důvodů jeho ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů je nedostatek ústavně konformní interpretace a nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy mající za následek porušení základních práv a svobod. K nesprávné aplikaci normy jednoduchého práva přitom může dojít v případě svévolné aplikace normy jednoduchého práva v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tedy i přepjatý formalismus.

Ústavní soud předesílá, že principem autonomie vůle v souvislosti s postupem smluvních stran dle ustanovení § 89a o. s. ř. se zabýval ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 546/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 12), sp. zn. I. ÚS 43/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 54), sp. zn. I. ÚS 114/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32), sp. zn. I. ÚS 167/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 70), a proto shodně uvádí následující.

Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.

Právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním z projevů a institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to, být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuálně vyvolávat další právní důsledky.

Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny. Závěry, které již Ústavní soud v minulosti použil k aplikaci čl. 2 odst. 2 Listiny (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 143), lze analogicky a contrario vztáhnout také na čl. 2 odst. 3 Listiny. To znamená, že čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat pouze požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy.

Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.

Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.

Po posouzení všech okolností projednávaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném věci šlo právě o takovou situaci, kdy obecný soud přílišným formalismem interpretoval ustanovení § 89a o. s. ř., a při posuzování věci ani dostatečně nezohlednil ustanovení § 273 obch. zák.

Dle ustanovení § 89a o. s. ř. platí, že účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. Taková smlouva nebo její ověřený opis musí být doloženy již v žalobě (návrhu na zahájení řízení).

Dle ustanovení § 273 obch. zák. platí, že část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 48 C 168/2004 Ústavní soud ověřil, že stěžovatel se domáhal po žalované zaplacení dlužné částky na základě závazku vyplývajícího z leasingové smlouvy č. 90601752 uzavřené dne 27. 2. 2001. V bodě č. 4.1 této smlouvy je uvedeno, že "nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu G. C. L., a. s., verze č. 01/2001, předávací protokol a splátkový kalendář. Uživatel (žalovaná) prohlašuje, že byl před uzavřením leasingové smlouvy seznámen s Všeobecnými obchodními podmínkami finančního leasingu G. C. L., a. s., a že je v písemné podobě převzal. V bodě 4.3 je uvedeno, že účastníci této smlouvy se dohodli, že smlouvu uzavírají dle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. jako obchodněprávní v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění změn a dodatků. V čl. XIV (nazvaném závěrečná ustanovení), bodu 4 Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu G. C. L., a. s., je uvedeno, že společnost je dle svého uvážení oprávněna uplatňovat své nároky i u soudu příslušného dle sídla společnosti v souladu s ustanovením § 89a o. s. ř. Uživatel (žalovaná) prohlašuje a svým podpisem leasingové smlouvy potvrzuje, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti shora uvedené. Ze soudního spisu dále bylo zjištěno, že stěžovatel předložil soudu spolu s žalobou i úředně ověřenou kopii předmětné leasingové smlouvy.

Obecné soudy dospěly k závěru, že ve věci nebyl místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, ale Okresní soud v Jablonci nad Nisou (místně příslušný dle bydliště žalované, § 85 odst. 1 o. s. ř.). Podle názoru soudů v daném případě nebyly splněny podmínky dané ustanovením § 89a o. s. ř., a to z důvodu, že k žalobě sice byla předložena úředně ověřená kopie leasingové smlouvy, která však přímo neobsahovala dohodu o prorogaci, neboť tato byla obsažena v přiložené, ale neověřené listině - VOP. K námitce stěžovatele, že VOP s dohodou o prorogaci nebylo s ohledem na nedostatek podpisu účastníků možno úředně ověřit, odvolací soud uvedl, že je na žalobci (stěžovateli), aby pro tuto dohodu zvolil formu, která bude požadavkům ustanovení § 89a o. s. ř. vyhovovat.

S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud neztotožnil.

Z uvedeného je zcela evidentní, že účastníci smlouvy zamýšleli derogovat účinky příslušných ustanovení občanského soudního řádu o místní příslušnosti obecného soudu a založit místní příslušnost odlišně, a to tak, že místně příslušným bude soud příslušný dle sídla společnosti. Smluvní strany se totiž dohodly dle § 262 obch. zák. na obchodněprávním režimu závazkového vztahu a v souladu s § 273 obch. zák. část obsahu smlouvy určily odkazem na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí pak byla i tzv. prorogační doložka. V leasingové smlouvě přitom byl odkaz na VOP dostatečně určitý, VOP byly specifikovány (01/2001) a smluvní strana prohlásila, že je s obsahem těchto VOP seznámena a že je převzala. Stejně tak ve VOP je výslovně uvedeno, že uživatel podpisem leasingové smlouvy souhlasí s dohodou o odlišné místní příslušnosti soudu.

Dle názoru Ústavního soudu výklad ustanovení § 89a o. s. ř. provedený obecnými soudy v tomto konkrétním případě je nutno považovat za výklad příliš formalistický a ve své podstatě omezující i smluvní volnost danou smluvním stranám ustanovením § 273 obch. zák. Právním předpisem není stanoveno, jaká smluvní ujednání musí být uvedena přímo v textu smlouvy a jaká ujednání se mohou stát součástí smlouvy jejich uvedením v obchodních podmínkách. Volba ohledně toho, která část ujednání bude obsažena v obchodních podmínkách, je tak zcela na vůli stran, a z tohoto hlediska nelze nic namítat proti uvedení dohody o prorogaci ve VOP.

Smyslem a účelem ustanovení § 89a o. s. ř. je umožnit účastníkům řízení v obchodní věci uzavřít dohodu o odlišné místní příslušnosti soudu prvního stupně (pokud není stanovena příslušnost výlučná), přičemž je stanovena povinnost o uzavření takovéto dohody informovat soud již v okamžiku podání žaloby. Dle názoru Ústavního soudu za dané situace jednání stěžovatele, který spolu s žalobou předložil ověřenou kopii leasingové smlouvy, odkazující na VOP (obsahující dohodu o prorogaci) jako její nedílnou součást, a tyto VOP, lze hodnotit jako jednání uskutečněné v intencích ustanovení § 89a o. s. ř.

Ústavní soud shodně jako ve shora citovaných nálezech uvádí, že čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Obecné soudy si proto při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá.

V posuzovaném případě obecnésoudy však interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 89a o. s. ř. natolik formalistickým a restriktivním způsobem, že zcela vyloučily možnost naplnění dohody smluvních stran o prorogaci.

K poukazu městskéhosoudu na možné budoucí výhrady smluvní strany ohledně totožnosti VOP je nutno uvést, že s ohledem na jednoznačnou specifikaci VOP v leasingové smlouvě a výslovné prohlášení smluvní strany, že právě tyto VOP se staly její nedílnou součástí, se jedná o hypotetickou a ničím nepodloženou úvahu. (Stejným způsobem by teoreticky mohla být zpochybněna jakákoliv obsáhlejší smlouva.) Za daných okolností je třeba dát přednost výkladu normy upřednostňujícímu respektování projevu vůle smluvních stran (jenž byl doložen shora popsaným způsobem) před hypotetickou obavou z průtahů řízení, eventuálně způsobených námitkou žalované strany, která by zpochybňovala jí samou učiněný právní úkon (tj. platnost leasingové smlouvy, jejíž část byla určena odkazem na VOP).

Pokud obecnésoudy v projednávané věci přes uvedené skutečnosti trvaly na doslovném výkladu 89a o. s. ř., omezily dopad autonomie vůle na prorogaci místní příslušnosti, čímž zasáhly do práva stěžovatele garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny. V důsledku toho, že soud odepřel aprobovat autonomní projev vůle prorogující místní příslušnost soudu podle § 89a o. s. ř., zasáhl rovněž do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, č. j. 30 Co 466/2004 -26 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru