Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 69/04Usnesení ÚS ze dne 23.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.69.04
Datum podání04.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.d


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 69/04 ze dne 23. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti P. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. J. M., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp.zn. 8 To 90/03, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) B. Š. a 2) J. Š., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 90/03. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho práva zakotvená v článku 8 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a v článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 2/2003, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měl dopustit tím, že 16. 5. 2002 kolem 14:30 na přesněji nezjištěném místě poblíž obce Dobev způsobil Janě Štěpánkové, nar. 6. 10. 1985, pravděpodobně nožem o celkové délce 23,5 cm s dřevěnými střenkami a se zašpičatělou čepelí délky 11 cm a šířky v nejširším místě 1,5 cm, bodné poranění pronikající oběma listy osrdečníku a přední stěnou pravé komory srdeční, čehož důsledkem byla okamžitá smrt poškozené, jejíž mrtvolu poté ukryl ve výkopu v lese u obce Vítkov. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 5. 6. 2003, č. j. 9 T 2/2003-1273, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. z. a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 2 T 158/2002, bylo mu uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit škodu poškozeným. Proti tomuto rozsudku se odvolal stěžovatel, jeho rodiče D. a Z. Z. a jeho bratři J. a M. Z. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, č. j. 8 To 90/03-1321, byl rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušen. Zároveň byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. z. a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 1. 2003, č. j. 2 T 158/2002-74, bylo mu uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit škodu poškozeným. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2004, č. j. 6 Tdo 157/2004-1395, odmítnuto.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazní situace tak, jak ji provedly obecné soudy. Bylo odmítnuto provedení důkazů, které by potvrdily jeho nevinu, a obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s rozpory, které vyplynuly z provedených důkazů ohledně oblečení a barvy vozu stěžovatele, a dále ohledně mobilního telefonu poškozené, respektive jeho SIM karty. Podle stěžovatele nesprávným vyhodnocením pochybných důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele, nerespektováním důkazů, které svědčily v jeho prospěch, a odmítnutím dalších důkazů, které by svědčily ve prospěch stěžovatele, obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti neuvedl nic, co by nebylo obsaženo již v jeho rozsudku, a proto se tímto vyjádřením Ústavní soud nezabýval. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Poškození B. aj. Š. se k ústavní stížnosti, ač vyzváni a poučeni, kvalifikovaným způsobem (tedy zastoupeni advokátem), nevyjádřili.

Následně stěžovatel doplnil ústavní stížnost o fotokopii vlastnoručně napsané výpovědi J. H. o vyjádření V. N. s tím, že tento důkaz může podstatným způsobem přispět ke správnému závěru.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Při zastávání tohoto konstantního stanoviska se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatele, vztahujícími se k hodnocení provedených důkazů, respektive rozporů mezi nimi. Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších případech vypovídali všichni svědci naprosto nebo výrazně shodně, aby veškeré ostatní v řízení provedené důkazy byly zcela jednoznačné, a aby všechny důkazy navzájem zcela korespondovaly. Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem po provedení všech navržených a významných důkazů tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by z těchto ústavně významných zákonných požadavků obecné soudy obou stupňů vybočily.

Stížnostní námitky v podstatném rozsahu korespondují s odvolacími námitkami a s těmi se ústavně konformním způsobem vypořádal již odvolací soud. To se týká zejména hodnocení výpovědi svědků Z. K., P. H., a D. Z. (str. 4 a 5 rozsudku), když ohledně námitek vůči ostatním důkazům se odvolací soud ztotožnil s hodnocením soudu prvého stupně. Jak soud prvého stupně, tak odvolací soud se podrobně zabývaly okolnostmi nastoupení poškozené do vozidla stěžovatele, místem, na kterém byla poškozená nalezena, poškozením olejové vany vozidla stěžovatele i mobilním telefonem poškozené. I odvolací soud tedy z ústavněprávního hlediska dostatečným a přesvědčivým způsobem vyložil na jakých důkazech své závěry založil, které z nich považuje za přímé (jednoznačně identifikující stěžovatele v této věci), a které naopak za nepřímé, a jaké mezi nimi spatřuje souvislosti, a kterým důkazům naopak neuvěřil, a z jakého důvodu, a konečně proč některé navržené důkazy nebyly provedeny. Takto se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi navrženými důkazy a u těch, které byly ve prospěch i v neprospěch stěžovatele provedeny, byla práva obhajoby zachována.

Ústavní soud proto neshledal jakýkoliv zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Důkazem výpovědí J. H. se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť tento důkaz se zjevně vztahuje ke zjišťování a hodnocení skutkového stavu, přičemž tento důkaz byl získán poté, co bylo ve věci rozhodnuto soudy všech stupňů (1. 7. 2004). Jak bylo shora vyloženo, není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů, které jediné jsou oprávněny (na rozdíl od Ústavního soudu) zabývat se takovými důkazy v rámci jimi prováděných řízení. To však neznamená, že by takovýto důkaz nemohl být relevantní v řízení podle § 277 an. tr. ř.

Protože Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal žádný zásah do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru