Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 689/21 #1Usnesení ÚS ze dne 22.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.689.21.1
Datum podání15.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 689/21 ze dne 22. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1405/2020-1796 ze dne 27. 1. 2021, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 297/2020 ze dne 29. 9. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 6/2018 ze dne 30. 7. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že celým řízením se táhne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěrem o tom, že se předmětný skutek stal a že jej spáchal stěžovatel. Dále jsou zde výrazné rozpory mezi provedenými důkazy, na které byly odvolací i dovolací soud v podání stěžovatele řádně upozorněny, tyto však neřešily a ve věci pouze formálně rozhodly. Porušily tak právo stěžovatelovo na spravedlivý proces a práva stěžovatele jako obviněného. Stěžovatel byl potrestán za skutky, které se vůbec nestaly a nebyly nijak prokázány s pominutím základních pravidel již při samotném vyšetřování. Byly činěny neodkladné úkony bez jeho přítomnosti, bez možnosti klást otázky a možnosti být přítomen výslechu svědků. Soud pominul, co mu nezapadalo do jeho dedukcí, postavil již předem odsuzující rozsudek, aniž by měl dle zákona prokázáno, kdy a kde se skutky skutečně vůbec staly, kdo je spáchal, jakým způsobem, a absolutně neřešil rozpor mezi výpověďmi samotných svědků, z ČR ani ze zahraničí. Stěžovatel namítá, že v celé kauze jsou kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 7. 2020 č. j. 9 T 6/2018-1659 byl stěžovatel shledán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle

§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře podle § 68 tr. zákoníku 200 denních sazeb ve výši 150 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u všech bezpečnostních sborů, mimo jiné u Policie České republiky a Vojenské policie České republiky a dále u obecní policie na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. 7 To 297/2020-1740 odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud poté odmítl rovněž stěžovatelovo dovolání, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

8. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatele konstatoval, že stěžovatel nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitku ohledně absence subjektivní stránky předmětných trestných činů, resp. námitku absence dalších zákonných znaků trestných činů by sice bylo možné formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, z materiálního hlediska ji však stěžovatel postavil pouze na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním. Námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se stěžovatel snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu činit nelze. Jak dále vyplývá z napadeného usnesení dovolacího soudu, i když dovolání stěžovatele odmítal pro absenci námitek, jež by zakládaly důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, zabýval se podrobněji i námitkami stěžovatele týkajícími se tzv. opomenutých důkazů i procesní použitelností některých provedených důkazů. S těmito námitkami stěžovatele se v napadeném usnesení vypořádal řádným způsobem a jeho závěrech není důvod pochybovat.

9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadený rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru