Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 689/01Usnesení ÚS ze dne 01.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.689.01
Datum podání03.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 55 odst.2, § 2 odst.6, § 118


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 689/01 ze dne 1. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele A. B., zastoupeného advokátem Mgr. V. E., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2001, čj. 15 T 269/2000-581, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2001, čj. 3 To 535/2001-665, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 3. 12. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 15 T 269/2000, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 11. 6. 2001, čj. 15 T 269/2000-581, stěžovatele vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, šíření toxikomanie podle § 188a) odst. 1 trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci a vyslovil u něho zabrání věci.

Trestného činu se stěžovatel dopustil dle skutkových vět, jež jsou součástí výroku citovaného rozsudku, tím, že společně s obžalovaným Z. B. prodali J. S. pervitin, přičemž obžalovaný Z. B. asi 25 g za částku nejméně 20.000,- Kč a stěžovatel asi 200 až 300 g za částku nejméně 200.000,- Kč. Pervitin bez povolení vyráběli na různých místech Ostravy, zejména v rodinném domku, jehož uživatelem je obžalovaný B. Dále stěžovatel, ačkoli nebyl držitelem zbrojního průkazu, měl ve svém bytě, uloženy torzo revolveru rakouské výroby zn. G. a upravený, střelbyschopný revolver belgické výroby, jež podléhají registraci, upravenou, střelbyschopnou brokovnici belgické výroby, která je zakázanou zbraní, a 196 ks nábojů různého druhu a ráže. Dále měl uloženu v osobním motorovém vozidle zn. V., zaparkovaném před uvedeným domem, jednorannou střelbyschopnou brokovnici nezjištěné značky spolu s jedním kusem malorážkového náboje a 13 kusy brokových nábojů, přičemž zbraň podléhá registraci.

Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že vinu stěžovatele prokázala zejména usvědčující výpověď svědka J. S., který od něho a spoluobžalovaného B. kupoval pervitin a který věděl, že ho sami vyrábějí. Jeho výpověď potvrzují záznamy z telekomunikačního provozu telefonní stanice stěžovatele a další provedené důkazy. Soud zdůraznil, že v okamžiku, kdy stěžovatel pervitin vyráběl za přítomnosti L. W., byl zadržen policíí. Navíc u každého z obžalovaných byly nalezeny stopy po přítomnosti pervitinu, laboratorní sklo a chemikálie, z nichž lze dle odborného vyjádření laicky pervitin vyrobit.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. Namítal v něm, že okresní soud učinil nesprávná skutková zjištění, která vybudoval na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Soud neprovedl ani důkazy k ověření věrohodnosti utajovaného svědka S. Navrhl, aby řízení bylo doplněno znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, v němž by se znalci vyjádřili k otázce, jaké důsledky by mělo pro zdraví utajovaného svědka aplikování uvedeného množství pervitinu.

Krajský soud v Ostravě zamítl svým usnesením ze dne 5. 10. 2001, čj. 3 To 535/2001-665, odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a úplná a mají oporu v provedených důkazech. Uvedl, že soud nepochybil, když závěr o vině opřel o výpověď utajovaného svědka. Upozornil na to, že výpověď tohoto svědka obsahuje řadu údajů, které byly potvrzeny i dalšími provedenými důkazy. Ztotožnil se s postupem nalézacího soudu, jenž důvody pro znalecké zkoumání uvedeného svědka neshledal, neboť v řízení nebyly zjištěny poznatky, které by založily závažné pochybnosti o jeho věrohodnosti. Shledal jako správné i právní kvalifikaci jednání stěžovatele a rozhodnutí o trestu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí v ní, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na obhajobu tím, že nepřipustily důkazy, které navrhoval za účelem verifikace výpovědi anonymního svědka J. S. Odsuzující rozsudek je dle jeho názoru postaven výlučně na jeho výpovědi. Dle zkušeností stěžovatele by užití drogy v množství, které uvedl svědek, mělo za následek jeho zdravotní poškození. Navrhl proto doplnění důkazního řízení znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - psychiatrie k vyšetření duševního stavu svědka. Jeho provedení však obecné soudy nepřipustily. Navrhovaný důkaz by přitom vyvrátil tvrzení svědka, že se sám vymanil ze závislosti na droze. Stěžovatel dále uvedl, že ze všech souvislostí vyvodil logický závěr, že oním anonymním svědkem je jistý M. K., který patřil mezi ostravské narkomany a nadužíval pervitin. Stěžovateli je známo, že vystupoval nikoli jako anonymní svědek v jiné trestní věci, a proto navrhoval, aby soud vyžádal tento trestní spis. Soud navrhovaný důkaz zamítl, přestože mohl prokázat jeho obhajobu o nevěrohodnosti svědka. Stěžovatel má za to, že došlo ke kolizi mezi omezením jeho základních práv na spravedlivý proces i na obhajobu na jedné straně a mezi právem svědka na jeho utajení na straně druhé. Tuto kolizi řešily obecné soudy jednostranně, na úkor stěžovatele.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Ostravě odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého rozsudku, jež považuje za naprosto vyčerpávající.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že věrohodnost utajeného svědka v potřebném rozsahu ověřily další důkazy provedené v řízení před nalézacím soudem. Na zjištěném skutkovém stavu by zjevně nemohlo nic změnit ani případné doplnění dokazování navržené obhajobou. Odsuzující rozsudek není postaven výlučně na výpovědi anonymního svědka. Věrohodnost jeho výpovědi podporují zejména výsledky domovních prohlídek, výpovědi svědkyně B. a obsah záznamů telekomunikačního provozu telefonní stanice. Všechny tyto důkazy potvrzují pravdivost řady podstatných údajů uvedených svědkem a svědčí tak pro závěr o věrohodnosti jeho výpovědi jako celku. K návrhu na znalecké zkoumání svědka soud uvedl, že obsah jeho výpovědi z přípravného řízení i z hlavního líčení nenasvědčuje tomu, že by u něj mohla být snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Nebyly tak splněny zákonné podmínky uvedené v § 118 trestního řádu pro nařízení znaleckého zkoumání duševního stavu svědka. I z tohoto důvodu nebylo možno akceptovat uvedený důkazní návrh. Za daného stavu by závěr o věrohodnosti jeho výpovědi v této trestní věci nemohl být zpochybněn, ani pokud by vypovídal pod svým pravým jménem v jiné trestní věci. Návrh na provedení důkazu jiným trestním spisem by tak zjevně nemohl nic změnit na již učiněných závěrech nalézacího soudu. Krajský soud má za to, že stěžovatel nebyl rozhodnutími obecných soudů zkrácen na svých právech daných Ústavou a Listinou. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Stěžovatel především namítá, že obecné soudy svým rozhodnutím porušily jeho právo na obhajobu a potažmo i právo na spravedlivý proces, neboť nepřipustily důkazy, které navrhl za účelem verifikace výpovědi anonymního svědka. Přitom odsuzující rozsudek údajně postavily výlučně na jeho výpovědi.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval ústavností aplikace procesního práva v souvislosti s důkazem výpovědí svědka vyslýchaného v režimu utajení. Vyšel přitom z maxim vyplývajících ze svého nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, nález č. 46, a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.). Ústavní soud jím zrušil tehdy platné ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu a vyložil v něm zásady a podmínky, za nichž lze pokládat důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením za ústavně souladný. Za rozhodující hlediska pro posouzení ústavnosti zmíněného institutu označil jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka má své místo toliko tehdy, nelze-li jeho ochranu zajistit spolehlivě jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž, jak si je Ústavní soud dobře vědom, při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází. Ústavní soud má za to, že obě zásady uvedené v citovaném nálezu, zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu ve spojení s ustanovení § 209 odst. 2 trestního řádu, dodržel.

Ústavní soud nepřehlíží závažnost posuzované problematiky, v níž dochází ke kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před růstem kriminality a zejména před organizovaným zločinem na straně druhé (tj. mezi právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví vyslýchaných svědků). Ve zmíněném nálezu Ústavní soud konstatoval, že popsanou kolizi lze v ústavním státě řešit jen respektováním proporcionality, tedy pečlivým vyvážením obou, proti sobě stojících základních práv. Tam, kde zákonodárce dá přednost jednomu z uvedených práv, je povinen minimalizovat zásah do druhého dotčeného práva. Zmíněným požadavkem přiměřenosti je nutno poměřit nejen činnosti zákonodárnou, ale i rozhodovací. Pro obecný soud z něj vyplývá povinnost poměřit obě v kolizi stojící hodnoty a práva, a to za použití ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu.Této povinnosti obecné soudy dostály.

Stěžovatel se domnívá, že utajovaný svědek byl zneužit k jeho tíži. Ústavní soud se však s tímto tvrzením neztotožňuje. Z obsahu protokolu o výslechu svědka J. S., vyslechnutého soudem prvého stupně u hlavního líčení dne 11. 6. 2001 prostřednictvím zvukového přístroje umístěného v jednací síni, je patrné nejen to, že výslechu byli přítomni stěžovatel i jeho obhájce, ale i to, že obhajobě byla dána neomezená možnost klást svědkovi otázky a vyjadřovat se k jeho výpovědi, čehož také plně využili. Ústavní soud nezjistil z obsahu spisu žádné skutečnosti, které by zákonný postup při provedení tohoto procesního úkonu zpochybnily. Obecné soudy také v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně konformním způsobem uvedený důkaz vyhodnotily. Jakkoli bylo v posuzované věci postavení obhajoby ztíženo, stupeň tohoto omezení s přihlédnutím k povaze spáchané trestné činnosti a ke všem okolnostem je rozumný a nedosahuje dle názoru Ústavního soudu intenzity, která by vybočila z ústavních mezí určených respektováním zásady proporcionality. Obecné soudy se zachovaly i v souladu s principem rovnosti zbraní tak, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva. I ten postuluje požadavek, aby při použití anonymního svědectví byly náležitě kompenzovány překážky, jež tato forma svědectví působí obhajobě. Ve věcech Doorson proti Nizozemí (1996) a Van Mechelen proti Nizozemí (1997) proto judikoval, že odsuzující rozsudek nelze založit výlučně či v rozhodující míře na výpovědi anonymního svědka. Jak ze spisu vyplývá, výpověď utajovaného svědka navazovala na další provedené důkazy, zejména pak výsledky domovních prohlídek, výpověď svědkyně I. B. a záznamy získané z telekomunikačního provozu. Odsuzující rozsudky obecných soudů tak nejsou založeny výlučně ani v rozhodující míře na výpovědi utajeného svědka.

K námitce stěžovatele, jež směřuje proti hodnocení důkazů obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda jím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody zakotvené v Ústavě a Listině. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by došlo pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. IV. ÚS 575/2000).

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Podle ní orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit důvody, které ho k zamítavému stanovisku vedly. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatel činil v řízení před obecnými soudy návrhy na provedení důkazů, jež by zpochybnily věrohodnost anonymního svědka "J. S.". Soud prvého stupně sice jeho návrhům nevyhověl, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neshledal důvody pro znalecké zkoumání svědka ani pro připojení navrhovaného trestního spisu. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Ve vyjádření k ústavní stížnosti pak doplnil, že závažné pochybnosti ve smyslu § 118 trestního řádu, pro něž je možno vyšetřit duševní stav svědka, nezakládá samotná skutečnost, že svědek v minulosti užíval pervitin. Návrh na provedení důkazu spisem vztahujícím se k jiné trestní věci nebyl akceptován, neboť by zjevně nemohl nic na učiněných závěrech změnit. Navíc z námitek stěžovatele ani nevyplývá, jak by konkrétně mohl obsah tohoto jiného spisu zpochybnit věrohodnost uvedeného svědka, kterou podporují další provedené důkazy.

Učiněný závěr soudů o vině stěžovatele je tak z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily práva stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu. Za dané situace tak není oprávněn do nezávislého rozhodování obecných soudů zasáhnout.

Vzhledem k uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 1. října 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru