Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 683/2000Usnesení ÚS ze dne 20.11.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a popla... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
daň/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.683.2000
Datum podání23.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

337/1992 Sb., čl.

588/1992 Sb., § 19

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 683/2000 ze dne 20. 11. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Č., a. s., zastoupené JUDr. K. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2000, č. j. 29 Ca 402/98-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 22. 11. 2000 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2000, č. j. 29 Ca 402/98-28, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 10. 1999, č. j. 2290/98/FŘ/130, jakož i jemu předcházejícímu rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 1997, č. j. 98480/97/336913/0761 (platební výměr č. 149/97). Tímto posledně uvedeným rozhodnutím správce daně snížil stěžovatelce jako daňovému subjektu na základě ukončeného vytýkacího řízení uplatněný nadměrný odpočet o částku 18 046 331 Kč, když vyloučil z nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) přijatý doklad č. 90001601 ze dne 15. 8. 1997 s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 15. 8. 1997, vystavený společností V., a. s., za prodej majetku, což správce daně posoudil jako prodej části podniku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její věc byla po právní stránce posouzena nesprávně, když provedené důkazy byly nesprávně zhodnoceny. Stěžovatelka vytkla jak správním orgánům, tak i obecnému soudu, že pro posouzení otázky nároku na odpočet DPH posoudily uzavřené smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a společností V., a. s., ohledně hmotného investičního majetku a drobného investičního majetku, ohledně zboží - materiálu, polotovarů vlastní výroby, nedokončené výroby, hotových výrobků a zboží, ohledně nemovitostí, které tvoří areál v L., včetně příslušenství, práv a povinností a nakonec ohledně rozpracovaných investic v návaznosti na prodej nemovitostí - areálu L., jako zastřený právní úkon, kdy skutečným obsahem právního úkonu má být prodej části podniku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že finanční orgány i obecný soud, jako orgány veřejné moci, svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva a základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně čl. 1 odst. 4 a čl. 4 Ústavy, čl. 1 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Brně a vyjádření Finančního úřadu v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 2000 uvedl, že tvrzené porušení ústavních práv stěžovatelky není důvodné. Odkaz na čl. 11 odst. 1 Listiny je podle krajského soudu nepatřičný, neboť soud nezasáhl do práva vlastnit majetek, stejně jako odkaz na č. 1 odst. 4. Listiny a čl. 1 odst. 4 Ústavy, neboť tyto články nejsou v daných zákonech obsaženy. Naproti tomu důvody, vedoucí soud k zamítnutí žaloby, krajský soud podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž odkázal, a to zejména pokud jde o skutkový a právní základ věci. Přitom krajský soud zdůraznil, že v dané věci rozhodoval o správní žalobě podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, která upravuje rozhodování o žalobách proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů. V tomto soudním řízení jde o přezkum zákonnosti správního aktu, přičemž rozhodování soudu je založeno na principu kasačním. Nejedná se v žádném případě o řízení nalézací. Soud v tomto řízení přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž relevantní jsou pouze takové námitky, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Základem ústavní stížnosti jsou pak podle názoru krajského soudu věcné námitky proti postupu správních orgánů obou stupňů a následně i soudu v přezkumném řízení a vyjádření k těmto námitkám je obsaženo v odůvodnění napadeného rozsudku. Tvrzení stěžovatelky, že soud věc nesprávně právně posoudil, je podle názoru krajského soudu účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, proč soud neshledal nezákonnost v postupu finančních orgánů.

Finanční ředitelství v Brně ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 15. 2. 2001 navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti a uvedlo, že při vyměření daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období srpen 1997 (platební výměr č. 149/97, ze dne 24 11. 1997, č. j. 98480/97/336913/0761) stěžovatelkou uplatněný nárok na odpočet daně ve výši 18 046 331 Kč finanční úřad neuznal, neboť v daném případě se fakticky jednalo o prodej části podniku, tedy o zdanitelné plnění osvobozené od DPH. Finanční ředitelství dále uvedlo, že veškerá výrobní dokumentace, která byla na divizi v L., používána při výrobě volnoběžných nábojů s protišlapací brzdou, byla stěžovatelce společností V., a. s., přenechána k volnému užívání a stěžovatelka podle ní pokračovala ve výrobě (tyto skutečnosti uvedli zástupci obchodní společnosti V., a. s., dne 14. 9. 1998 při ústním jednání do protokolu). Pro úplnost finanční ředitelství uvedlo, že správce daně Finanční úřad v Šumperku vydal po provedeném vytýkacím řízení platební výměr, kterým obchodní společnosti V., a. s., snížil za příslušné zdaňovací období daň z přidané hodnoty na výstupu o částku 18 046 331 Kč. Obchodní společnost V., a. s., tuto skutečnost akceptovala a proti platebnímu výměru nepodala řádný opravný prostředek (odvolání).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů, které přijaly jak finanční úřady, tak i obecný soud. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovala argumentaci, se kterou se krajský soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je správce daně i jemu nadřízené finanční ředitelství oprávněno posoudit důkazy podle své úvahy, což v zásadě znamená, že právní úkon může být z daňového hlediska posuzován podle svého obsahu, nikoliv podle formy. Směrodatným podkladem pro stanovení daně je totiž vždy skutečný obsah právních úkonů či jiných skutečností rozhodných pro stanovení či vybrání daně. Bylo-li uzavření smluv mezi stěžovatelkou a obchodní společností V., a.s., předstíráno za účelem jakékoliv formy daňového zvýhodnění, přip. daňového úniku, byla smlouva uzavřena v rozporu se zákonem a pro správce daně nemohlo být rozhodující, že stěžovatelka uplatněný nárok na odpočet daně doložila po stránce formální perfektním daňovým dokladem. Jakkoliv tedy účastníci smlouvy v rámci své smluvní volnosti upravili převod majetku, v daňovém řízení je správce daně zavázán vycházet ze skutečného stavu. Je nutno tedy vycházet z vůle jednajících stran a právních účinků, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že řádným daňovým dokladem doložila oprávněnost nároku na odpočet DPH z hledisek uvedených v § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro přezkoumávanou věc. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě stěžovatelky věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud neshledal. v posuzované věci porušení práv stěžovatelky. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní a jinou právní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Tento článek Listiny stanoví, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Stěžovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v daném případě nebylo nijak zasaženo do práva vlastnit majetek. Pokud se týká namítaného porušení čl. 1 odst. 4 Ústavy, když stěžovatelka měla zřejmě na mysli čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterého každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a čl. 4 Ústavy, jedná se o obecná ustanovení, podle kterých základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a domáhat se jich lze pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatelka dále namítala porušení čl. 1 odst. 4 Listiny (když opět měla na mysli zřejmě čl. 1 Listiny), podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. I v tomto případě se jedná o obecné ustanovení, kterého se lze domáhat pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině.

Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 11. 2001

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru