Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 682/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánOBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha - Pozemkový úřad
SOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
pozemek
Restituce
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.682.10.1
Datum podání09.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 4 odst.1 písm.c

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.e

99/1963 Sb., § 80 odst.1 písm.c, § 250b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 682/10 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Jezdecký klub čs. film Praha, se sídlem Jinonická 204/59, Praha 5, zastoupeného JUDr. Karlem Poupětem, advokátem se sídlem Zátopkova 100/2, Praha 6, proti rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, č. j. PÚ 367/97 ze dne 8. 1. 1999 a č. j. PÚ 1054/96 ze dne 26. 1. 1999, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 211/2007-63 ze dne 26. 2. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 265/2008-76 ze dne 30. 7. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 647/2009-100 ze dne 18. 11. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") domáhal určení, že je spoluvlastníkem pozemku p. č. 1495 v rozsahu id. 1/16, nacházejícím se v k.ú. Košíře, obec Praha, a zapsaném na LV č. 844 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, a později navrhoval, aby za spoluvlastníka byla určena Česká republika. Dle žalobních tvrzení byl předmětný pozemek, resp. jeho část, v rozporu s právními předpisy vydán v restitučním řízení první žalované, paní E. T., a to jednak na podkladě rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 367/97 ze dne 8. 1. 1999, kterým byla podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), schválena dohoda o vydání id. 1/32 tohoto pozemku, uzavřená dne 23. 1. 1997 mezi paní T. jako osobou oprávněnou a Městskou částí Praha 5 jako osobou povinnou, dále na podkladě rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 1054/96 ze dne 26. 1. 1999, jímž bylo dle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto, že E. T. je vlastnicí mimo jiné id. 1/32 pozemku p. č. 1495. Citovaná rozhodnutí pozemkového úřadu stěžovatel rovněž napadá projednávanou ústavní stížností.

Obvodní soud podanou žalobu rozsudkem č. j. 11 C 211/2007-63 ze dne 26. 2. 2008 zamítl (výrok I.) s tím, že stěžovatel v dané věci neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dle ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve výroku II. rozhodl obvodní soud tak, že řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a 1.-4. žalovaným (celkem bylo v řízení žalováno 7 subjektů) zastavil, dalším výrokem nepřipustil, aby do řízení na straně žalované přistoupil účastník Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a konečně ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 265/2008-76 ze dne 30. 7. 2008 rozhodnutí soudu ve všech napadených částech potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel posléze podal dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením č. j. 28 Cdo 647/2009-100 ze dne 18. 11. 2009 odmítl jako nepřípustné, shledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem.

Stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím brojí ústavní stížností, v níž ve shodě s argumentací uplatněnou v předchozím řízení namítá protiprávnost rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byla schválena dohoda o vydání spoluvlastnického podílu id. 1/16 pozemku p. č. 1495 (správně id. 1/32, ve vztahu k další id. 1/32 dohoda uzavřena nebyla) paní E. T. jako oprávněné osobě. Polemizuje s tím, že vydávající osoba -Městská část Praha 5 - nebyla povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě, a že proto neměla právo uzavřít dohodu o vydání věci, v důsledku čehož je dohoda absolutně neplatná. Fyzickému vydání pozemku bránilo podle názoru stěžovatele rovněž ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, neboť na pozemku se nachází sportovní zařízení. Stěžovatel dodal, že jakkoliv rozhodnutí pozemkového úřadu ve prospěch paní E. T. přímo neporušila vlastnická nebo spoluvlastnická práva klubu, tak způsobila ohrožení jeho jiných práv spojených s pokojným provozem jezdeckého areálu, což dle judikatury zakládá existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví. V neposlední řadě nelze odhlédnout od toho, že spoluvlastnické partnerství stěžovatele a státu zakládalo stav právní jistoty ohledně provozu jezdeckého areálu, ježto stát má zákonem uloženou povinnost podporovat sport a jeho zařízení (zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů), nevyjímaje možnost převést i bezplatně "zbytné části svého majetku" na stěžovatele jako "veřejně prospěšnou právnickou osobu". K uvedeným skutečnostem, které dle stěžovatele jednoznačně prokazovaly naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, nebylo přitom v řízení před obecnými soudy přihlédnuto, čímž byla porušena základní práva stěžovatele "na spravedlivý proces, na ochranu jeho práv před soudem a rovné postavení v řízení před soudy, ač jeho oprávněně legitimním očekáváním bylo, že k takovým porušením ústavně garantovaných práv nemůže dojít právě ani před soudy, když už k nim zcela zjevně došlo v řízení před Pozemkovým úřadem". Stěžovatel řadí k povinnostem "soudního systému, pokud o to byl žalobně požádán, aby tuto zřejmou ústavní diskrepanci odstranil", neboť práva nabytá oprávněnou osobou v rozporu se zákonem o půdě a s ústavním pořádkem České republiky nemohou požívat ústavně garantované ochrany. Za "fatální" odepření řádného výkonu soudní moci stěžovatel pak považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém údajně nesprávně posoudil otázku přípustnosti podaného dovolání.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá rozsudky soudu prvního a druhého stupně a usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatele vztahující se k části jiného pozemku, nacházejícího se však rovněž v areálu jezdeckého klubu, se již zabýval IV. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 681/10. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v uvedeném řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Jádro stížnostního návrhu tvoří nesouhlasná polemika stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace § 80 písm. c) o. s. ř., aniž by však protichůdný názor stěžovatele byl vybaven relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnosti zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K tomuto ovšem v posuzovaném případě nedošlo.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn.

Vzhledem k pravomoci Ústavního soudu, nutno zdůraznit, že je zásadně na obecných soudech, aby pojem naléhavý právní zájem uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou věcí; jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů (srov. judikaturu Ústavního soudu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 644/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se otázkou interpretace a aplikace příslušného ustanovení náležitě zabývaly a své právní závěry ústavně konformním způsobem, řádně a srozumitelně odůvodnily. V konkrétní věci stěžovatel spatřoval naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení v tom, že pokud by byl spoluvlastníkem ideální části pozemku stát, jeho postavení by bylo bezpečnější. Tuto úvahu obecné soudy, jmenovitě zejména odvolací soud, označily za spekulativní. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel, respektive stát měl existující právo k předmětnému podílu, jež by bez tohoto určení bylo ohroženo nebo se stalo nejistým, ve vztahu ke stěžovateli by se nejednalo ani o rozhodnutí, jež by vytvořilo pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (srov. napadený rozsudek obvodního soudu, str. 3). Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, neshledává Ústavní soud nikterak nepřiměřenou či extrémní, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Je možno dodat, že subjektivní zájem na určení, zda tu právní vztah či právo je či není, ještě není kvalifikovaným právním zájmem ve smyslu zákona. Stejně tak právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Pochybení nebylo shledáno ani na straně Nejvyššího soudu, který postupoval zcela v souladu s procesními normami. V tomto ohledu je nutno hodnotit jako zcela nepřípadnou námitku stěžovatele vztahující se k přípustnosti jeho dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - pro stručnost postačí odkázat na uznávanou literaturu vysvětlující pojem "vázanost právním názorem odvolacího soudu" - srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1878 a násl.

V části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 367/97 ze dne 8. 1. 1999 a č. j. PÚ 1054/96 ze dne 26. 1. 1999, je pak ústavní stížnost podaná po lhůtě k tomu zákonem určené.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Rozhodnutí pozemkového úřadu byla vydána již dne 8. 1. 1999 a dne 26. 1. 1999. Předložil-li stěžovatel ústavní stížnost po uplynutí více než deseti let od vydání napadených rozhodnutí, bylo vzhledem k výše uvedenému evidentní, že tak učinil dlouho po 60 denní lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh z části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru