Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 682/04Usnesení ÚS ze dne 02.02.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkPředběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.682.04
Datum podání15.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 682/04 ze dne 2. 2. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 682/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M.V., právně zastoupeného advokátkou Mgr. G.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 14 Cmo 234/2004, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 2 Nc 60/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv a konečně čl. 14 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo na návrh Ing. A.R. J.D. nařízeno předběžné opatření vůči M.V., J.J. a K.K., které spočívalo v uložení povinnosti zdržet se jednání jménem společnosti G., a. s., do doby, než bude Krajským soudem v Hradci Králové vydáno konečné rozhodnutí v řízení o neplatnost všech rozhodnutí jediného akcionáře společnosti G., a. s., při výkonu působnosti valné hromady ze dne 2. 4. 2003, jež bylo zahájeno žalobou ze dne 19. 9. 2003 vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 157/2003. Žalobce v návrhu tvrdil, že je jediným akcionářem společnosti G., a. s., a podal dne 22. 9. 2003 návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady, učiněného dne 2. 4. 2003, M.V., který rozhodl o změně stanov a odvolal z funkce členů představenstva Ing. M.H. a Ing. P.Š. a novými členy představenstva zvolil M.V., J.J. a K.K. Důvody neplatnosti napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce v tom, že rozhodnutí učinila osoba, která se vydává za jediného akcionáře, ačkoliv jím nemohla být. Tím byl v té době pan M.M., od něhož žalobce získal dne 27. 6. 2003 100 kusů listinných akcií na majitele společnosti G., a. s.

Soud odůvodnil vydání předběžného opatření tím, že na základě tvrzení a navrhovatelem předložených listin je třeba zatímně upravit poměry účastníků řízení, neboť jsou dva subjekty, které tvrdí, že jsou jedinými akcionáři společnosti G., a. s. O odvolání M.V. a J.J. Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že usnesení soudu I. stupně o nařízení předběžného opatření potvrdil a uvedl, že v rámci řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře lze předběžné opatření nařídit jen ve vztahu k osobám, které byly jmenovány členy představenstva rozhodnutím, jehož neplatnost je předmětem řízení ve věci samé. Otázky, zda žalobce je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby a zda M.V. je jediným akcionářem uvedené společnosti, a tedy osobou oprávněnou přijmout napadené rozhodnutí, si vyžádají obsáhlejší dokazování, jehož vyústěním bude rozhodnutí ve věci samé. V tomto stadiu řízení soud konečný závěr o platnosti či neplatnosti napadeného rozhodnutí činit nemůže a nařízením předběžného opatření nijak nepředjímá rozhodnutí ve věci samé.

V obsáhle koncipované ústavní stížnosti stěžovatel namítá především to, že předběžné opatření podle § 102 odst. 1 o. s. ř. může být nařízeno po zahájení řízení výslovně pouze pro úpravu právních poměrů mezi účastníky řízení nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Musí být tedy splněna podmínka totožnosti účastníků řízení ve věci samé a v řízení o předběžném opatření.

Jelikož stěžovatel a vedlejší účastníci 3. a 4. nejsou účastníky řízení o neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady, nelze na základě § 102 odst. 1 o. s. ř. vůči nim předběžné opatření nařizovat. Stěžovatel dále namítá, že návrh na předběžné opatření neobsahoval všechny zákonem stanovené náležitosti a odůvodnění usnesení soudu I. stupně podle názoru stěžovatele nevyhovuje požadavkům zákona proto je nepřezkoumatelné.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., č. 158, Praha 2000, nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 189/01 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24., č. 178, Praha 2002, a další) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zpravidla věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR); Ústavní soud je oprávněn jen k přezkumu toho, zda tyto podmínky byly splněny, přičemž nárok nemusí být prokázán nepochybně.

Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou procesní povahy a týkají se údajné nespravedlivosti řízení. Ústavní soud spravedlivost řízení z hlediska základních procesních práv zakotvených především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zásadně posuzuje jako celek. Jen výjimečně jsou předmětem jeho přezkumné činnosti dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich vydání směřující, která pravomocnému skončení řízení předcházejí. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti proti předběžnému opatření, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody, lze tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. nález IV. ÚS 189/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 24, nález č. 178, str. 327).

Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku), tj. posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), (srov. nález II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 16, nález č. 158, str. 17). Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje.

Ve věci rozhodující obecné soudy svá rozhodnutí o nařízení předběžného opatření řádným a logickým způsobem odůvodnily (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.), při rozhodování o předběžném opatření postupovaly způsobem stanoveným zákonem, napadená usnesení, jimiž bylo nařízeno předběžné opatření, mají zákonný podklad a byla vydána k tomu příslušnými orgány. Z těchto důvodů nelze proto obecným soudům pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. Ústavní soud nemohl nepřihlédnout k tomu, že předběžným opatřením jsou toliko dočasně upraveny poměry účastníků a jeho nařízení nemá vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Předběžné opatření se nařizuje bez jednání a dokazování se zpravidla neprovádí. Otázka účastenství v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření byla podle odvolacího soudu vyřešena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, 14 Cmo 7/2004, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka žalované společnosti. Soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 29 odst. 2 o. s. ř., a to právě proto, že zde vystupují dvě osoby, které o sobě tvrdí že jsou jedinými akcionáři společnosti. Oba vzájemně zpochybňují platnost rozhodnutí jediného akcionáře o jmenování toho kterého představenstva.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru