Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 680/01Usnesení ÚS ze dne 16.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.680.01
Datum podání27.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 48, § 497, § 596


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 680/01 ze dne 16. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) M. B. a B) F. B., obou zastoupených advokátem Mgr. P. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2000, čj. 13 Co 692/2000-161, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 3. 2000, čj. 3 C 255/96-139, a o návrhu na zrušení ustanovení § 497 věta druhá zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2001, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Byla jim jimi uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit panu J. K. a paní M. K. (v původním řízení žalobci, dále jen "žalobci") částku 3.520.000,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % z uvedené částky od 1. 1. 1996 do zaplacení dluhu, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Dále jim byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelů na zaplacení částky ve výši 680.000,- Kč ze strany žalobců. Stěžovatelé navrhují také zrušení ustanovení § 497, věta druhá, zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Domnívají se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 3 C 255/96, Ústavní soud zjistil následující:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2000, čj. 13 Co 692/2000-161, napadený nyní ústavní stížností, byl stěžovatelům doručen dne 6. 12. 2000. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, jež ovšem Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2001, čj. 33 Odo 231/2001-187, pro opožděnost odmítl.

Ústavní soud, aniž se zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Posledním procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je v daném případě dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni. Stěžovatelé totiž v odvolání navrhli, aby odvolací soud pro případ, že jejich odvolání nevyhoví, připustil dovolání, neboť jde o rozhodnutí zásadního právního významu (č. l. 150). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, pokud účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), jenž byl odvolacím soudem zamítnut, jako tomu bylo v projednávaném případě, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. Stěžovatelé dovolání sice podali, ale opožděně. Svým procesním pochybením tak zamezili dovolacímu soudu, aby se jejich dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě byla podmínka ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, naplněna.

I kdyby ovšem bylo posledním procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, už odvolání stěžovatelů, pak by nebyla dodržena zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti. Dle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 6. 12. 2000, zatímco ústavní stížnost podali stěžovatelé u Ústavního soudu až dne 26. 11. 2001.

Ústavnímu soudu zbývalo posoudit, zda v daném případě nelze postupovat dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak navrhovali stěžovatelé. Podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat velmi restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod ohrožena. V projednávaném případě tomu tak evidentně není, stěžovatelé si mohli zajistit ochranu svých práv v řízení před dovolacím soudem, který by zejména v dané věci - neboť stěžovatelé napadají výhradně právní závěry obecných soudů - mohl zasáhnout. Svým procesním postupem ovšem promarnili možnost, aby Nejvyšší soud ČR jejich dovolání přezkoumal a ochranu jejich práv případně zajistil. Vzhledem k okolnostem případu dospěl proto Ústavní soud k závěru, že daný postup není možný. Ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze chápat jako ustanovení umožňující "prominutí" lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 uvedeného zákona v případech, kdy si účastníci svou vlastní nedbalostí ochranu práv znemožní. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh jako nepřípustný dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Z dikce ustanovení § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož může být za stanovených podmínek spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, je zřejmé, že primárním prostředkem ochrany ústavních práv stěžovatele je ústavní stížnost. Návrhem na zrušení právního předpisu je možno meritorně se zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Návrh na zrušení právního předpisu tak sdílí osud ústavní stížnosti (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 324). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele je odmítána z procesních důvodů, byl Ústavní soud nucen podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 497 věta druhá zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 16. dubna 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru