Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 672/01Usnesení ÚS ze dne 05.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkdítě
rodiče
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.672.01
Datum podání21.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 273


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 672/01 ze dne 5. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci návrhu PhDr. D. N., právně zastoupené JUDr. H. D., na nařízení předběžného opatření ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 10 P 174/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 21. 11. 2001, doplněným podáními, které Ústavní soud obdržel dne 22. 11. 2001, 22. 1. 2002 a 25. 1. 2002, se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jednat ve věci dětí P. a G. N.

V podání stěžovatelka uvádí, že je matkou nezl. dětí P. a G. N. S otcem dětí J. N. je rozvedena, rodiče dětí žijí odděleně. Ohledně nezl. dětí je vydán pravomocný a vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 10 P 174/96, podle kterého se mají rodiče v péči o děti střídat po 14 dnech, zvlášť jsou upraveny prázdniny. Od právní moci rozsudku (9. 3. 2000) otec matce ani jednou děti nepředal - ani na střídavou péči ani na prázdniny. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 počínaje dnem 2. 8. 2000 mnohokrát opakovaně návrhy na postup soudu podle ust. § 273 o. s. ř. Ani v jednom případě soud o návrhu nerozhodl, otci dětí neuložil ani jednou pokutu, děti mu neodejmul. Pouze 2. 8. 2000 mu poslal výzvu k okamžitému předání dětí matce, ta však zůstala bezvýsledná. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle ust. § 80 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůvodňuje závažný veřejný zájem jakož i hrozbu vážné újmy a škody, resp. poškození dětí.

Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcí samou, je povinen prověřit, zda podání splňuje veškeré formální náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Při zkoumání procesních náležitostí předmětného podání dospěl Ústavní soud k závěru, že toto podání zákonné náležitosti nesplňuje.

Podle ust. § 80 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření).

Návrh na vydání předběžného opatření tedy ve smyslu ust. § 80 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze podat samostatně, ale je možné ho podat pouze společně s ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, např. zásahu spočívajícímu v nečinnosti obecných soudů v projednávané věci. Ústavní soud není oprávněn orgánu veřejné moci nařizovat aktivní, pozitivní jednání, nýbrž mu pouze zakázat, aby v předmětném zásahu nadále pokračoval resp. nařídit, aby v něm nepokračoval. Obsahem předběžného opatření je tedy uložení povinnosti orgánu veřejné moci, aby v zásahu "nepokračoval". Návrh na vydání předběžného opatření má ve vztahu k ústavní stížnosti pouze akcesorický charakter a sdílí osud ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a jejich rozhodovací činnost nahrazovat vlastními rozhodnutími, takové právo Ústavnímu soudu zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepropůjčuje. Ústavní soud má pouze právo vyhovět návrhu a napadené rozhodnutí zrušit nebo návrh zamítnout (jedná se tedy o orgán kasačního nikoli apelačního typu), případně orgánu veřejné moci zakázat, aby v porušování základního práva nebo svobody pokračoval. Pokud se navrhovatel domáhá vydání jiného rozhodnutí ve věci, je Ústavní soud nucen takový návrh odmítnout, neboť k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný.

Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud prověřoval, zda v projednávané věci nedochází k neodůvodněným průtahům v řízení. K posouzení této otázky si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3. Dne 28. 1. 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno podrobné vyjádření předsedy Obvodního soudu pro Prahu 3, obsahující přehled úkonů provedených v projednávané věci Obvodním soudem pro Prahu 3.

Z přehledu úkonů provedených v projednávané věci Obvodním soudem pro Prahu 3, vyplývá, že obvodní soud vydal od 9. 3. 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o svěření nezl. P. a G. N. do střídavé výchovy rodičů, řadu rozhodnutí: soud rozhodoval zejm. o ustanovení opatrovníka, o návrzích rodičů nezletilých dětí na nařízení předběžného opatření, o návrzích na nařízení výkonu rozhodnutí, o návrzích na změnu výchovy jakož i o dalších návrzích rodičů. K posouzení věci si obvodní soud musel vyžadovat zprávy a vyjádření různých institucí. Jednání soudu prvního stupně bylo ztíženo tím, že spis byl opakovaně zasílán městskému soudu k rozhodování o opravných prostředcích proti prvostupňovým rozhodnutím v projednávané věci. Dále byl spis zasílán Městskému soudu v Praze k rozhodování o návrzích na vyloučení předsedkyně senátu JUDr. P., všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 3, a posléze Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu na vyloučení odvolacího senátu Městského soudu v Praze. Soud byl rovněž nucen vyzývat právní zástupkyni stěžovatelky k řádnému zdůvodnění některých podání. Z přehledu rovněž vyplývá, že několikrát muselo být nařízené jednání odročeno z důvodu omluvy pro nemoc matky či právních zástupců rodičů.

Ve svém vyjádření předseda Obvodního soudu pro Prahu 3 uvádí, že "z přehledu úkonů soudu v této věci vyplývá, že v postupu soudu (jak konstatoval Vrchní soud v Praze i Městský soud v Praze) nebylo zjištěno žádné pochybení ani postup, který by nebyl v souladu s ustanoveními o. s. ř. Soudkyni, která dle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 3 věc vyřizuje, nelze vytknout jakoukoli prodlevu ve vyřizování věci". Ústavní soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. Žádné průtahy v předmětném řízení shledány nebyly. Z vyjádření předsedy soudu ostatně ani nevyplývá, že by se stěžovatelka v projednávané věci na předsedu soudu se stížností na průtahy v řízení dle zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obrátila či požádala o právní pomoc.

Na základě výše uvedených skutečností byl soudce zpravodaj nucen podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítnout, neboť takto podaný návrh je nepřípustný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 5. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru