Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 671/06Usnesení ÚS ze dne 21.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.671.06
Datum podání11.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 671/06 ze dne 21. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. P., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké nám. 2, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 6 Co 1475/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým potvrdil usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 11 C 11/2006, ve výroku o nákladech řízení.

Žalobkyně, bývalá manželka stěžovatele, se žalobou domáhala zaplacení částky 111 305,10 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatele, k němuž mělo dojít tak, že mu stěžovatelka bez právního důvodu vyplatila o žalovanou částku více, než činil její závazek ze smlouvy o přeměně společného členství v družstvu na samostatné členství a o vypořádání práv a povinností společného bydlení. Současně požadovala zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 25 810 Kč. Okresní soud vydal ve věci dne 15. 12. 2005 platební rozkaz, proti němuž podal stěžovatel v zákonné lhůtě odpor. Dne 5. 4. 2006 vzala žalobkyně žalobu zcela zpět a soud následně usnesením ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 11 C 11/2006, řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění pak uvedl, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť řízení bylo zastaveno a žádný z účastníků na jejich zaplacení ničeho nepožadoval. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že zcela evidentně to byla žalobkyně, která zavinila zpětvzetím žaloby, že řízení muselo být zastaveno a za této situace měl soud při svém rozhodování použít ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. a uložit žalobkyni povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Současně nesouhlasil s konstatováním soudu, že ničeho nepožadoval, když odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 24. 2. 2006, v němž požadoval, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil. V odůvodnění soud uvedl, že okresní soud v daném případě nesprávně aplikoval na rozhodnutí o nákladech řízení ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když žalobkyně zavinila tím, že vzala žalobu zpět, že řízení muselo být zastaveno, a na takový případ dopadá ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Na druhé straně však jsou zde podle názoru odvolacího soudu důvody hodné zvláštního zřetele podle ust. § 150 o. s. ř pro to, aby žalovanému nebyla náhrada nákladů přiznána. V takovém případě nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. V daném případě soud přihlédl k majetkovým a sociálním poměrům žalobkyně a dospěl k závěru, že pro žalobkyni by náhrada nákladů řízení žalovanému znamenala citelnou újmu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele vzhledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné námitky, překvapivé. Stěžovatel cituje z judikatury Ústavního soudu, že soud může výjimečně podle § 150 o. s. ř., jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, náhradu nákladů zčásti nebo zcela nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a musí být také řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Odvolací soud přihlédl k osobním, majetkovým, výdělkovým a jiným poměrům žalobkyně, avšak pomíjí skutečnost, že žalobkyně tuto situaci nedůvodnou žalobou zavinila, a tím zavinila i značné výdaje na straně stěžovatele. Stěžovatel považuje za podstatnou okolnost, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 4 460 Kč bez toho, že by žádala o osvobození od jeho zaplacení. Na svoji finanční situaci žalobkyně poukázala až tehdy, kdy stěžovatel podal odvolání proti usnesení soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 150 o. s. ř.; jeho aplikace je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Pokud tedy stěžovatel vytýká obecnému soudu porušení ustanovení § 150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).

Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Odvolací soud v napadeném usnesení vyložil, z jakých důvodů aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Při této úvaze vycházel zejména z osobních a majetkových poměrů žalobkyně, což nelze považovat za libovůli v jeho rozhodování. Námitce stěžovatele, že soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 4 460 Kč, aniž požádala soud o osvobození od placení soudních poplatků, nelze přisvědčit, neboť obě tyto platby spolu nijak úzce nesouvisí. Žádost o osvobození od soudních poplatků je právem účastníka řízení podle ust. § 138 o. s. ř., a je plně v jeho dispozici. Nelze tedy z okolnosti, že účastník nepodal žádost o osvobození od soudních poplatků, dovozovat, že jeho majetkové a jiné poměry vylučují pozdější aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Navíc i pokud jde o poměr obou částek (soudní poplatek a náklady řízení), je evidentní, že náklady řízení jsou několikanásobně vyšší, nežli výše soudního poplatku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil také námitku, že se v daném případě jedná o "překvapivé rozhodnutí". K této námitce Ústavní soud především poznamenává - v obecné rovině - že "překvapivé rozhodnutí" ve významu, v němž je používáno v jeho judikatuře, se pojí k rozhodování obecných soudů ve věci samé; to lze vyvodit z jeho ustálené rozhodovací praxe, neboť za "překvapivé" považuje takové rozhodnutí, kdy na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl odvolací soud sice shodně jako soud I. stupně, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor; účastník řízení tak proti jinému vyslovenému právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. Oproti tomu při rozhodování o nákladech řízení lze stěží hovořit o překvapivosti, protože takové rozhodnutí akcesoricky sleduje rozhodnutí ve věci samé, a pokud obecné soudy, jak bylo shora naznačeno, respektují příslušná ustanovení o. s. ř. ohledně nákladů řízení, a to včetně ust. § 150 o. s. ř., nelze než konstatovat, že práva stěžovatele porušena nebyla.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru