Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 67/19 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně už... více
Věcný rejstříktrestní stíhání
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.67.19.1
Datum podání08.01.2019
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 47

40/2009 Sb., § 206, § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 67/19 ze dne 22. 1. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. VZV 1/2018-311, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 3 To 103/2018, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V řízení, předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti, státní zástupce vrchního státního zastupitelství rozhodl podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 trestního řádu o zajištění blíže specifikovaných nemovitostí k nároku poškozené České republiky, Specializovaného finančního úřadu. Současně stěžovateli zakázal, aby tento majetek převedl na jiného, zatížil jej, záměrně poškozoval nebo ničil. Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že policejním orgánem bylo zahájeno trestní stíhání několika obviněných (včetně stěžovatele) pro pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství, a pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství.

3. Stěžovatel rekapituluje průběh předchozího řízení a obsah napadených rozhodnutí a uvádí, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když zahájily trestní stíhání pro oba shora označené trestné činy, jelikož jejich souběh je vyloučen z důvodu speciality zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ke zločinu zpronevěry. Případným trestným činem zpronevěry pak nemohla být České republice způsobena škoda a nemůže být proto ani v postavení poškozeného. Napadená usnesení proto byla vydána bez právního důvodu, kdy navíc k jejich vydání dala podnět právě Česká republika jako údajný poškozený. V dalším stěžovatel namítá, že ve všech jednáních vystupoval jako člen statutárního orgánu daňového subjektu, kterým však v době podání daňového přiznání již nebyl, a nárokovat škodu po něm by proto bylo možné jen v případě, když by bylo prokázáno, že platební výměr byl nevykonatelný, jelikož daná společnost nemá žádný majetek. Tato okolnost však nebyla zkoumána. Proto se stěžovatel domnívá, že podmínky pro postup podle ustanovení § 47 trestního řádu splněny nebyly a věc měla být řešena výhradně v daňovém řízení.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

6. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 47 trestního řádu. Je totiž primárně na zmiňovaných orgánech, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

7. Veden těmito obecnějšími východisky Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí. Vycházel přitom jednak z okolnosti, že napadená rozhodnutí jsou svojí povahou předběžná a dočasná, přičemž je skutečností, že se jedná o opatření nejméně zatěžující obviněného, protože stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.

8. Současně Ústavní soud shledal, že podstata stížnostních námitek stěžovatele se týká samotné důvodnosti jeho trestního stíhání, kdy zejména argumentuje tím, že souběh dvou označených trestných činů je pojmově vyloučen, že v rozhodné době již nepůsobil jako statutární zástupce daňového subjektu a že věc měla být řešena výhradně prostředky, kterými disponuje daňová správa. Všechny tyto námitky však bude mít stěžovatel možnost uplatňovat v průběhu celého (případného) trestního řízení a pokud by se jimi meritorně zabýval Ústavní soud již v této jeho fázi, fakticky by nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vycházející z předpokladu, že se Ústavní soud dostává "na řadu" teprve poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele.

9. Jinak vyjádřeno, pokud by se Ústavní soud již v této fázi řízení vyjadřoval k otázkám možného souběhu obou předmětných trestných činů, resp. k tomu, zda má být daná věc řešena prostředky trestního práva a zda se stěžovatel mohl daného trestného činu dopustit, fakticky by tím "vyprázdnil" činnost orgánů činných v daném trestním řízení, které se musí (mimo jiné) právě i těmito námitkami zabývat. Navíc Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, nýbrž usnesení týkající se zajištění nároku poškozeného, což samozřejmě limituje i referenční rámec přezkumu, který v této věci může provádět.

10. Ústavní soud konečně uvádí, že napadená rozhodnutí jsou rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněna a je v nich reagováno na námitky stěžovatele. O tom, že se orgány činné v trestním řízení danou věcí zabývaly dostatečně pečlivě a konkrétně, ostatně svědčí i okolnost, že usnesením vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 9. 2018, č. j. VZV 1/2018-506, bylo zrušeno zajištění na blíže specifikovaném majetku stěžovatele, a v tomto ohledu bylo stěžovateli vyhověno.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru