Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 67/06Usnesení ÚS ze dne 16.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.67.06
Datum podání13.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 67/06 ze dne 16. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Š. P., zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem Stříbro, Masarykovo nám. 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2005, čj. 11 Co 909/2004-119, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 2. 2006 aiv ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že soudním řízením v celé věci včetně řízení o nákladech řízení byla porušena její lidská práva, a to právo vlastnické dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Ze spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 5 C 48/99, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Tachově uložil rozsudkem ze dne 27. 7. 2000, č.j. 5 C 48/99-58, stěžovatelce (v rozsudku označené jako "první žalovaná") povinnost vydat každé ze žalobkyň 1/6 nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku, čímž zcela vyhověl žalobě, podané žalobkyněmi M. Ch., E. H. a E. H. vůči stěžovatelce. Žalobkyním nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, č.j. 10 Co 200/2001, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě proti stěžovatelce, potvrdil a zrušil výrok rozsudku o nákladech řízení. Potvrzující výrok nabyl právní moci dne 18. 1. 2002. Okresní soud v Tachově poté usnesením ze dne 2. 1. 2004 stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení první žalobkyni 10.695,-Kč, druhé žalobkyni 11.195,-Kč a třetí žalobkyni 11.495,-Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 9. 2005, č.j. 11 Co 909/2004-119, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil, aby zaplatila na nákladech řízení první žalobkyni 9.780,-Kč, druhé žalobkyni 10.280,-Kč a třetí žalobkyni 10.580,-Kč. Dále jí uložil povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení každé ze žalobkyň částku 450,-Kč. Při stanovení této povinnosti vyšel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně byly oproti stěžovatelce v řízení zcela úspěšné, neboť jimi uplatněný nárok jim byl přiznán v celém rozsahu. Na danou věc proto rovněž aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyním přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Se soudem prvního stupně se neztotožnil pouze v otázce dílčího výpočtu této náhrady. Z tohoto důvodu proto odvoláním napadené usnesení změnil. Požadavek stěžovatelky na aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. shledal nedůvodným. Uvedl, že by bylo nespravedlivé přenést tíži nákladů z neúspěšné stěžovatelky do majetkových poměrů v řízení úspěšných žalobkyň, které patří stejně jako stěžovatelka mezi nízkopříjmovou skupinu obyvatel.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na to, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto po více než dvou letech, aniž by byly zkoumány poměry účastníků. Má za to, že "ona nezpůsobila žalobu, způsobil to notář JUDr. Šilink a posléze i Okresní soud v Tachově, když v rámci dědického řízení došlo k vypořádání SJM a ona přijala dědictví tak, že otci připadl podíl matky, ona se do situace dostala po nesprávném poučení notáře, když matka byla její vlastní, dědicem byl ještě bratr, a ne žalobkyň, žalobkyním se dostalo bezdůvodného obohacení. Tuto námitku v řízení nikdo nevzal v úvahu, žádný soud nevzal při rozhodování v úvahu, že ze zákona přináležel pouze každé z nich podíl jedné dvanáctiny". Stěžovatelka v tom spatřuje nesprávnost napadeného usnesení, které při rozhodování o nákladech řízení vycházelo z částky odpovídající podílu jedné šestiny. Je přesvědčena, že soudním řízením v celé věci, nejen co se týče nákladů, byla porušena její lidská práva, a to právo vlastnické a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Závěrem ústavní stížnosti upozorňuje na to, že v průběhu řízení jedna ze žalobkyň, a to M. Ch., zemřela. Napadené usnesení však bylo vydáno, aniž by bylo rozhodnuto o jejím procesním nástupci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z hlediska obsahové stránky směřují značně nepřehledné námitky stěžovatelky jednak proti rozsudkům soudů obou stupňů, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost vydat každé ze žalobkyň příslušný dědický podíl, a jednak proti usnesení, kterým jí byla stanovena povinnost nahradit žalobkyním náklady řízení vzniklé v řízení o vydání dědictví. Ústavní soud připomíná, že je při svém rozhodování vázán navrhovaným petitem, který nemůže sám měnit ani překročit. Za situace, kdy stěžovatelka navrhuje zrušit rozhodnutí, které řešilo výhradně náklady řízení, je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu pouze otázka nákladů řízení za provedené řízení o vydání dědictví, nikoli dříve vydaná pravomocná rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

V souvislosti s napadeným usnesením o nákladech řízení stěžovatelka tvrdí, že nebyly zkoumány poměry účastníků a nebylo přihlédnuto k tomu, že vznik sporu nezapříčinila. Za nesprávný považuje také postup, kdy soud při stanovení výše nákladů řízení vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nabyly podíl k projednávané nemovitosti každá ve výši jedné šestiny, když podle stěžovatelky jim správně náležel podíl jedné dvanáctiny. Stejné námitky vznesla stěžovatelka v odvolacím řízení. Odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Své závěry o plném úspěchu žalobkyň v řízení o vydání dědictví, jež se odrazily v aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. , logicky a řádně odůvodnil s poukazem na pravomocný rozsudek ve věci samé. Ústavní soud neshledal v jeho postupu nic libovolného či svévolného, což by jedině mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel stěžovatelky. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., není způsobilá zasáhnout do tvrzených práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky o absenci rozhodnutí o procesním nástupci údajně zemřelé žalobkyně M. Ch., z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Tachově nevyplývá, že by soudy byly o úmrtí jmenované žalobkyně kteroukoli ze stran řízení informovány, a tato informace nevyplynula ani z jejich úředního postupu. Chybějící rozhodnutí o procesním nástupnictví proto nelze hodnotit k jejich tíži. Nadto jeho nevydáním nemohlo být bezprostředně dotčeno žádné z ústavních práv stěžovatelky, neboť na jejím postavení jako v řízení neúspěšné procesní strany, povinné uhradit vzniklé náklady, by se i tak nic nezměnilo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru